Pět strun úplně stačí, aby se mohlo hrát

Aby ten, kdo se mračí se mohl začít smát.

Tuhle jednoduchou písničku, téměř popěvek složili Suchý a Šlitr pro komika s hranatou postavou, výraznou tváří a ještě výraznějším nosem. Když jsem se učil jako kluk hrát na kytaru, tak to byla jedna z prvních, kterou jsem hrál a neuměle zpíval. Jistě jste si již vzpomněli.  Bylo to jeho oblíbené číslo na mnoha estrádách, jejichž byl ozdobou. Je to samozřejmě Karel Effa (23. 5. 1992 – 11. 6. 1993).

Když písnička končí, když prasknou všechny struny:

A když vám na kytaře, nezbude vůbec nic,

Nechmuřte proto tváře, zpívejte z plných plic.

O Velikonocích byla na mnoha televizích reprízována snad nejoblíbenější pohádka Pyšná princezna a v ní si užíval jednu z mnoha malých, ale výrazných rolí. Jednoho se tří zlých podrazáckých rádců, spolu s Milošem Kopeckým a Oldou Dědkem (ten byl známý mj. svým zadrháváním až koktáním v řeči).

Karel byl vesnický synek z Březových Hor, kde žil u strýčka. Neznámý otec na něj ani neplatil alimenty. Matka s novým manželem ho přihlásili ke studiu na Obchodní akademii v Berouně, ale když mu bylo osmnáct a z Čech zůstal Protektorát, tak ho v roce 1940 přihlásili do „Vládního vojska“ s tím, že může dostudovat dálkově. Jednoduše, aby měl výchovu a nemusel do pracovního nasazení v Reichu.

Vládní vojsko, byla „armáda“, kterou dovolili Němci v Protektorátě, trochu jako kulisu samostatnosti, pro přehlídky prezidenta Háchy, ale i pro hlídání nádraží a mostů a jiné práce. V Hradci Králové prodělal normální výcvik, po večerech studoval a skládal písničky a bavil vojáky. Také kácel stromy, a nakonec hlídal i nádraží, kde nejezdily žádné transporty. „Vladaři“ až na výjimky nebyli příznivci nacismu. Hodně jich uteklo před pracovním nasazením. Ale bylo jich tři tisíce ozbrojených vojáků a pro Němce nebyli samozřejmě spolehliví. Tak je v roce 1943 pro jistotu poslali do Itálie, aby místo nich hlídali železnice a jednoduše sloužili místo Německých vojáků. Někteří postupně navázali spojení s partyzány a celý hradecký prapor zdrhl do Švýcarska, odtud se pak dostali do Anglie ke spojeneckým vojskům.

Effa ve svých vzpomínkách vypráví, jak hlídali trať u malé vesničky. Koleje nikam nevedly, protože most přes řeku byl zbořený. Ale sloužil k tomu, že se na něm učili nové mladé posádky letadel před nasazením do boje. To ovšem věděli i Němci a ti se zase snažili ještě nezkušené piloty likvidovat. Jednou sestřelili bombardér a posádka se katapultovala. Na padáku jeden dvacetiletý letec přistál u hlídky „vladařů“ a myslel, že se dostal do zajetí. Němci měli ve zvyku rychle na motorkách prohledávat místa, kde mohli letci na padácích přistát. Vladaři ho ale převlékli do své uniformy, jeho oblečení i padák hodili do latríny a Karel mu svojí lámanou středoškolskou angličtinou říkal, kdo vlastně jsou. Němci přijeli, nikoho nenašli a odjeli. Druhý den ho předali italským partyzánům.

Vše dobře dopadlo a po mnoha peripetiích se Karel dostal už do Prahy. Nejdříve si v Berouně udělal zkoušky a měl řádný „glejt“ o úspěšné maturitě.  Dostal sice nabídku, aby studoval na důstojníka v Hranicích, ale zvítězilo divadlo a zábava. Stejně se již léta snažil bavit své kolegy na vojně. A tak jeho cesta téměř okamžitě šla do jíž existujícího Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (který vznikl u našich jednotek v Sovětské svazu již za války). Dostal hodnost rotmistra a stal se velitelem čety. S radostí vzpomínal na své vojíny Vosku, Bezoušku, Prachaře. Pak slavného artistu Bremlova a mnohé další. Vytvořili společný program, vlastně jakousi estrádu a recitovali, hráli, zpívali a Karel s úspěchem opakoval svoji parodii Hitlera. Kamarádi na něj upozornili filmaře, a tak dostal pozvánku na Barrandov, kde dostal roli seržanta ve filmu „Babička čaruje“. Ten se ale nenatočil, zato přišla role ve filmu „Uloupená hranice“, kde dostal pro změnu roli rotného.

Při jednom filmování ho zlanařil Lubomír Lipský do Divadla satiry. Tam třeba hru „Král nerad hovězí“ hráli nepřetržitě pětsetpadesátkrát(!!!). Kolegy mu byli později slavní Stella Zázvorková, Miloš Kopecký, Jiří Lír, Pepa Hlinomaz, bratři Lipští a další, kteří dnes už také všichni odešli do hvězdného nebe. V devětačtyřicátem Divadlo satiry zavřeli, už bylo neúnosně satirické kvůli hře Vratislava Blažka „Kdo je Kuťák“. Ale hned další štace v Divadle státního filmu ve Vodičkově ulici.

A pak šel z role do role, hlavně v Hudebním divadle v Karlíně a v desítkách filmů. Hrál v mnoha dnes klasických veselohrách, například Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Florenc 13.30, Hudba z Marsu i dalších.

Na mnoha estrádách, kde vystupoval, i mnoha vlastních zájezdových programech vyprávěl hodně „historek z natáčení“. K tomu zpíval a vždy měl obrovský úspěch. Jednou si ho přišel dokonce poslechnout prezident Zápotocký, aby se o sobě dozvěděl nějaké nové anekdoty.

Tak na závěr alespoň některé autentické historky:

Občas se v divadle objeví i divák, který je poněkud „mešuge“ anebo prožívá děj až moc. Tenkrát natudovali klasickou hru „Mladá garda“. Němečtí vojáci se plíží za hrdinou Koševojem, kterého hrál Rudolf Hrušínský. „Neotáčej se, jsou za tebou, já je vidím. Mají kulomet, slyšíš? Vy sviňáci, jděte od něj“. Lidé se začali smát, ale Rudolf zachoval ledový klid a dohráli jsme. Jenže druhý den paní přišla znovu. „Já ti to včera říkala, že jsou za tebou. Ty mě vůbec neposloucháš. Ty jsi snad hluchý?“. Pak už jí uvaděči znali a do divadla nepustili.

Byl jsem svědkem začínající lásky Aleny Vránové a Vladivíra Ráže. Kteří hráli hlavní role ve filmu Pyšná princezna. Místní občané, kde se film natáčel, nás pozvali na víno. Byli jsme mladí, pít jsme nedovedli, a tak jsem najednou pocítil strašnou únavu a v parku jsem zalezl pod lavičku a usnul. Když jsem se probudil, uviděl jsem nad sebou dva páry nohou a poslouchal něžná slova lásky, která vzplanula v srdcích mých kolegů stejně jako u hlavních postav filmu.

V tehdy slavném filmu „Florenc 13.30“ hrál mládence Koníčka, který ve své fantazii prožije románek lásky s nějakou cestující v autobusu. Režisér Mach hledal jeho potupně čtyři partnerky. „Na tyto role dělalo zkoušku ale dvanáct hereček. Jeden záběr se zkoušel až třicetkrát. Byl jednoduchý, já sedím a na mne se vrhne dívka a prudce mě líbá. O těch polibcích se mi zdálo pak celý týden. Byl jsem unavený a zmalovaný jako velikonoční vajíčko“.

Tak až se budete dívat na nějaký film pro pamětníky, tak si vzpomeňte na Karla Effu, nejen herce s velkým nosem, ale herce s velkým talentem bavit lidi.

Václav Soldát