PRKNA KTERÁ ZNAMENAJÍ SVĚT

Jeviště a podia budiž pochválena

Tak se mi v noci zdálo, jak stojím na podiu! Kde a proč, to už nevím. Ale připomněla se mi podia, na kterých jsem opravdu v životě stál a se kterými jsem si musel, když jsem se tvářil jako režisér, nějak poradit. Ono totiž, jak mě praxe naučila, není jeviště jako jeviště a podium jako podium.

Na většině z nich jsem ale nestál jako herec, recitátor, konferenciér, natož pak zpěvák (i když i to se mi jednou přihodilo). Jak jsem začal v umění „rozum brát“, tak si člověk čím dál, tím více uvědomoval, že jakékoliv jeviště a samozřejmě i celý prostor před ním hraje nesmírně důležitou roli. Že jeho zvládnutí se významně podepisuje na úspěchu umělecké produkce u diváků. A že, pokud chci připravit, produkovat a režírovat jakýkoliv program či vystoupení, musím brát v potaz mnoho podmínek, které právě prostor, jeviště i hlediště vytvářejí.

Vzpomněl jsem si na předscénu Wericha s Horníčkem, kde meditují nad divadlem asi takto „Tady, na scéně, je jeviště. A tady se jeví děje, dramata, události.  Naproti je hlediště, a odtud se hledí, a sedí tam diváci. A celé to je divadlo.“ Pokusím se vzpomenout na různé jeviště a hlediště, která jsem za léta zažil.

Ochotnické divadlo v Plané u Mariánských Lázní bylo v okrese dost vyhlášené. A tehdy každé léto se hrál vybraný repertoár na přírodní scéně v místním parku. Samozřejmě vždy Lucerna a „mlynář převáděl paní kněžnu“ přes skutečný potůček a plac mezi stromy byl doplněn o namalované kulisy a byla to vesnická náves i mlýn. Diváci si z blízké hospody přinesli pivo a byli rušeni jen zvuky kácejících se kuželek z hospodského kuželníku. Žádné mikrofony, vše museli herci zvládnout jen svým hlasem, na stromech byly lampy a nějaké stály i „před jevištěm“. Bylo mi šestnáct a hrál jsem nějakého vesnického chasníka.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem po létech stál na jevišti otáčivého divadla v Českém Krumlově. Ve dne to vůbec nemělo atmosféru, ale byla a je to součást zámeckého parku a přemýšlel jsem, jak ho využít. Nakonec jsme využili jen samotný „zámeček“, který byl jevištěm. Inscenovali jsme začátkem roku devadesát pro Čedok reklamní akci pro rakouské cestovky a turisty „Zimní radovánky českých pánů“. Park ožil myslivci se smečkami loveckých psů, jezdci na koních, mezi stromy byli kejklíři a plivači ohně, při procházce parkem a kouskem zámku dostávali hosté medovinu. Jevištěm vlastně byl celý zámecký park. Teprve nedávno jsem měl možnost sedět v otáčivém hledišti a kochat se mistrovstvím Karla Rodena jako Sherlocka Holmese a užívat si využití přírodních scenérií, které zde dokonale hrají a dotvářejí atmosféru uměleckého zážitku.

Na stadionech se vždy stavěla podia z různých praktikáblů a už tady šlo o volbu vhodného místa, muselo se počítat se vzdáleností od diváků, s počasím jak pro účinkující, tak pro diváky, s technikou (zvuk, světla i bezpečí). Krásné bylo, když ve slavném „bramborářském“ družstvu nechali postavit na hřišti dřevěné kryté podium s hrdým nápisem „Košetice sobě“.

Tenkrát, tedy myslím léta před rokem devadesát, chtěla mít každá kapela či hudební skupina špičkového zpěváka, svoji zvukovou aparaturu, tedy reprobedny (čím dále tím větší), odposlechy, les mikrofonů nejlépe pro každý nástroj, stanoviště zvukaře ve středu hlediště (a tedy bez ohledu na diváky) a mnoho dalšího, třeba klavír (o šatnách nemluvě).

A během třeba velkého plesu Květů, tedy docházelo zákonitě k přestavbám. Jedna parta bourala, druhá připravovala a pak stavěla, a to vše ve vymezeném čase, aby program plynule probíhal. Neexistovalo, aby se třeba na půl hodiny program přerušil a čekalo se, až se technici a zvukaři i muzikanti milostivě dostaví k vystoupení. A při tom bourání a stavění by se neměli rušit, neměli by rušit diváky či posluchače.

Byl to často boj, protože každý chtěl mít pro sebe ty nejlepší podmínky a mnozí si i hráli na velké „umělce“. Chápal jsem to, ale můj zájem byl podřídit vše, i techniku výslednému celku. Proti zvukařům (hluchařům) jsem občas prohrál, pokud nezasáhnul přímo zpěvák či zpěvačka, kterým ovšem také záleželo na tom, aby byl zvuk dobrý. Někteří dokonce pochopili, že kapela nemá překrývat zpívání, dnes se říká frontmana. Pořád si ale pamatuji pokyn Karla Vlacha, když hnal svoje muzikanty „Pánové, ke strojům“.

A tak jsem se za pochodu musel učit. Třeba kam postavit klavír, tedy křídlo. Dodnes nevím, proč má stát vždy u kapely vlevo, jistě kvůli celkovému zvuku orchestru. Ale např. Jiří Brabec, šéf Country Beatu, musel mít klavír nastaven tak, aby byl on sám vždy vidět. Tedy nejen vlevo, ale i v takovém úhlu, aby divák vnímal jeho osobu a stačilo se mu otočit tvář, když říkal třeba recitativ ke zpívání Naďi Urbánkové jak „pekař peče housky a málo mě má rád…“.

Problémem byly občas šatny pro účinkující, hlavně když jich bylo víc. Příslovečný je hlavně bývalý Palác kultury, dnes Kongresové centrum, na Vyšehradě. Byl postaven pro stranické sjezdy KSČ, velké prostory, obří konferenční sál a množství více méně schůzovních místností, obří vyhlídkové prostory nad Prahou. A teď tu dělejte ples, nebo abiturientské setkání Lékařské fakulty. Za šatny slouží kanceláře v zázemí, vesměs úplně jinde, než jsou předpokládaná jeviště a podia. A musely se „oživit“ velké a prázdné prostory nějakými produkcemi, navíc tam byla mizerná akustika.

Důležité bývá i uspořádání hlediště. Je to stadion? Tam se může stát jevištěm i vlastní plocha, pro některá dění. Má sál balkon a bude použit? Vybavila se mi historka. Platí pravidlo, třeba pro konferenciéry, zpěváky i herce, ale stejně tak pro řečníky, které někteří neznají nebo neuplatňují, že se má umělec obracet vždy ke všem divákům. Tedy rozdělovat svůj „oční kontakt“ jakoby ke všem v sále. Při různých kurzech je to dokonce přesně rozfázované: začíná se kontaktem do středu sálu, pak diagonálně nahoru, znovu protější část přízemí atd. více méně dokola.

Jednou prý připravili kolegové „zradu“ na Petra Novotného, který je známý svým expresivním vystupováním. Upozornili ho, že v sále je balkon a tam budou sedět důležití hosté. Petr vběhl na scénu, poctivě mluvil i k balkonu, ale vlastně neviděl, zda tam někdo je, svítili mu reflektory do očí. Nikdo tam nebyl, balkon byl mimo provoz.

Podobně Fešáci „vyběhli“ s Michalem Tučným. Dalo to práci, ale zdařilo se. Namluvili mu, že je mimořádné odpolední představení a poctivě se na něj připravovali. Fešáci začali hrát, Michal vcházel na scénu po výrazném uvedení Petrem Novotným a na výzvu „Michal Tučný!“. Michal vběhl na scénu a začal zpívat, neviděl oslněn reflektory, a čekal na vítací potlesk. Žádný nepřišel, znejistěl, ale to už se kamarádi pochechtávali. Nikdo v sále nebyl. Prostě kamarádi Fešáci.

Ale zpět k jevištím a podiím a hledištím. Hudební divadlo v Karlíně, sál pro asi 1500 diváků, balkony i po stranách. Obří jeviště. Máte úctu jen když tam vejdete. Ale dá se zvládnout, je tam dokonalý zvuk i světla.

Snad největší jeviště je ve Sjezdovém sálu Paláce kultury (tedy až po O2 aréně), vlastně původně předsednické podium stranických sjezdů

Dokonale dokázal využít prostor jeviště režisér legendárního Draculy Karla Svobody. Přiznám se, že jednou jsem odtud raději odešel z jednoho také slavného muzikálu „Rocky“, kdy uprostřed obří scény stál jakýsi pokojík, kde několik herců si něco povídalo a zpívalo. Obří prostor vlevo i vpravo prázdný a bezútěšný.

Nesmím zapomenout na Lucernu. Legendární prostor největších (do 02 arény) a nejslavnějších koncertů, plesů, festivalů atd. Kdo nebyl v Lucerně, nebyl hvězda. Příslovečná „sauna“ pro účinkující i pro diváky (někdy v padesátých letech někdo nechal zazdít průduchy ve stěnách a stropu, kterými se vyměňoval vydýchaný vzduch, asi se obával odposlouchávání stranických jednání).

Někdy řady, někdy stoly, jindy zcela prázdný parket. Třeba při památečných Beat festivalech koncem šedesátých let, kdy diváci nejen křepčili před podiem, ale i různě posedávali i polehávali před lóžemi. Neskutečná atmosféra. Taky jsme poprvé vyzkoušeli, nevím, jak to nazvat než „schodiště slávy“, kdy hvězdy scházely po schodišti z lóže v prvním patře do podium. Velkolepé ántré.

Programy na Brněnských výstavách a veletrzích – Intermódě. Pavilon A, malý amfiteátr pro cca 500 diváků, točna na podiu. Otevření je pojednáno jako nasvícená výkladní skříň s figurínami, ta se otáčí a manekýnky pomalu vycházejí z točny na podium a pak přecházejí mezi diváky. Jednoduchá choreografie, přímý kontakt s diváky. Ale točnu jsem si musel předem sám vyzkoušet, aby manekýnky ustály přechod z točny na plochu a po schodech do hlediště. Můžete si zkusit, jak to může být náročné při různých rychlostech otáčení.

A samozřejmě nezapomenutelná Porta v Plzni. Když se člověk postaví na „trampské“ podium pod stanovou plachtou a představí si před sebou těch asi pětadvacet tisíc posluchačů – diváků (nikdy to asi nebylo přesně spočítáno), tak se vám zatočí hlava.

Měl jsem štěstí chvíli stát i na obřím jevišti Sportovní haly Sazka, dnes O2 arény, ještě před slavnostním otevřením. Je to až hrůzný pohled na tu neskutečnou rozlohu hlediště a několik pater balkonů. Člověk aby se bál, že se v tom prostoru jako jednotlivec ztratí.

Nezapomenutelný byl pro mne zážitek, kdy jsem měl možnost chvíli být na jevišti Národního divadla po jeho rekonstrukci koncem minulého století. Stál jsem sám na té obří scéně, rozsvícené hlediště, kochám se barvami a zlatem, a na člověka opravdu dýchne téměř neskutečný pocit velikosti umění a jedinečnosti okamžiku.

Obdivuji každého, kdo dokáže ustát a využít všechny velice různorodé podmínky uměleckých produkcí. Kdo s nimi dokáže pracovat.

(Fotky jsou ilustrativní)

PhDr. Václav Soldát