První československý barevný hraný film

Jan Roháč z Dubé 1947

Dodnes si to vybavuji. Sedím jako malý kluk v první řadě ve starém kině v Plané u Mariánských Lázní a s otevřenou pusou zažívám barevné souboje husitů s křižáky. Jako kluka mě samozřejmě fascinovaly bitvy, souboje, barevné kostýmy a hrdinové bez bázně a hany. Chvíli jsme si dokonce místo bojů mezi Němci a partyzány hráli na poslední hrdinné husity.

Po černobílé podívané, to bylo něco tenkrát nevídaného. Hlavně barva, i když se v již mnohokrát používané kopii občas ztrácela, stejně to byl najednou zázrak. Masové scény, hrdinství husitů a nespravedlnost „lišky zrzavé“ císaře Zikmunda, „klaďas“ Jan Roháč z Dubé jednoduše poznatelní hodní a zlí, slavnostní hudba. Ať už to bylo jakkoliv, tak tento film chytil diváky. Jednoduše byl to velkofilm oslavující naší slavnou historii.

Podívejme se ale podrobněji, jak to s filmem, a trochu i s historií opravdu bylo.

Jen pár týdnů válce byla kinematografie znárodněna 11. srpna 1945 dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše. Mimochodem, jedním z prvních, protože ke znárodnění se hlásili snad všichni tvůrci již za okupace. Návrh přednesli za filmové pracovníky komunistický ministr informací a kultury Václav Kopecký spolu se sekčním šéfem ministerstva, kdysi avantgardním básníkem Vítězslavem Nezvalem.

Tvůrci se chtěli také trochu pochlubit, že jsme světoví a že jsme po znárodnění lepší, než v dobách soukromých společností a produkcí, že i znárodněná kinematografie umí. Navíc jsme měli k dispozici nový velký filmový ateliér postavený za okupace na Barrandově a k tomu rozsáhlé pozemky, kde se dalo inscenovat téměř cokoliv. Hlavně pak zkušené tvůrce a dokonalé technické zázemí. A jako perličku na dortu i dostupný barevný materiál a zkušenosti z natáčení barevných filmů.

Sověti totiž po dobití Berlína získali válečnou kořist ve filmových ateliérech v Babelsbergu na předměstí Postupimi. Techniku pro natáčení v barvě a zejména barevné filmy Agfacolor. Ruští filmaři je začali využívat, a to právě v Praze. Tady byla v barvě natočena třeba známá pohádka „Kamenný kvítek“. A na ní pracovali i naši technici. A nějaký materiál jsme dostali.

Od začátku bylo jasné, že první barevný film bude z hrdinné české historie. Za války se sice začal připravovat film „Svatý Václav“, který byl ale od začátku podřizován nacistické ideologii, a tak ho tvůrci sabotovali až nebyl nikdy dokončen. Tak tvůrci sáhli po osvědčeném autorovi, který byl navíc oslavován a protežován dalším komunistickým ministrem Zdeňkem Nejedlým. Samozřejmě to byl Alois Jirásek a jeho husitské dramatické příběhy. Nakonec z něj čerpal i další slavný tvůrce Otakar Vávra (ale to je zase jiná historie). Takže byl zvolen „poslední husita, hejtman husitských vojsk“ Jan Roháč z Dubé.

Byl vybrán zkušený režisér lidových národopisných filmů Vladimír Borský (původním jménem Vladimír Fuks), který před válkou režíroval filmy, např. Vojnarka, Jan Výrava, Paličova dcera a jíné. Původně byl herec, objevil se v epizodních rolích třeba v „To neznáte Hadimršku“, „Madla z cihelny“, nejvýznamnější byla role Francka v Maryše, po válce se mihl ve filmu „Jestřáb kontra Hrdlička“. Protože ale jako herec příliš neuspěl (moc přehrával své role), tak přešel na režii.

V tvůrčím týmu byli i další výrazní a špičkoví filmaři:

Kameraman Jan Stallich, který mj. pracoval i na předválečné filmové senzaci, prvním českém „erotickém“ filmu Extase.

Hudbu složil Otakar Jeremiáš, který po Václavu Talichovi vedl od roku 1945 orchestr Národního divadla a v květnu 1945 dirigoval slavnostní operu „Libuše“ na uvítanou prezidenta Beneše.

Později slavný architekt Jan Zázvorka, začínající produkční a později mj. známý herec Bohumil Šmída (tvůrčí skupina Šmída-Fikar). Do hlavní role byl vybrán Otomar Korbelář a další významní herci, např. Ladislav Boháč, Felix le Breux, Rudolf Dejl mj., Theodor Pištěk, Jaroslav Vojta atd. Jako mladí rebelanti se ve filmu mihli i Miloš Kopecký, Josef Bláha (určitě je poznáte), Jaroslav Štercl a další.

V pláních nad Barrandovem byla v životní velikosti postavena replika hradu Sion, která byla podle představ režiséra předurčena k tomu, aby opravdu „lehla popelem“. Tady se můžeme na okamžik zastavit. Postavit „filmový“ a kašírovaný hrad bylo velmi drahé, a tak se s ním počítalo i pro natáčení dalších filmů, dokonce se prý uvažovalo o zahraničních produkcích. Ale režisér trval na tom, aby byl skutečně spálen. Takže v důležité chvíli odvolali produkčního Šmídu k telefonu, a když se vrátil, tak už byl hrad v plamenech a vše bylo natočeno (vzpomíná ve svých pamětech).

Film se měl stát oslavou a dotvářet mýtus hrdinných českých bojovníků za pravdu a spravedlnost. Současně v něm byl ale otevřen i navýsost politický problém. U Lipan bojovali Češi proti Čechům a šlo tedy také o výklad tohoto střetnutí.

V centru měl být velký romantický hrdina bez bázně a hany. Vzniklo dílo spíše popisné, hodně deklamativní, plné vlastenectví a přímočarého patosu, bez propracované psychologie postav a mnohdy až nepřehledné (k tomu hodně přispěly střihy provedené v šedesátých letech). Byla to ale na svoji dobu velkolepá podívaná plná masových scén, ale také intrikánských jednání, s téměř dokonalým koloritem doby, barevnými a honosnými kostýmy, dramatickými situacemi. Připomeňme si úvodní patetické scény k bitvě u Lipan!

Film měl premiéru v březnu 1947 v Dubé na Rakovnicku (i když odtud Jan Roháč nepocházel, mnozí historici tvrdí, že to bylo Dubé u České Lípy, jiní, že Dubé nad Sázavou)) a následující den v Praze v kině Sevastopol, za účasti členů vlády. V každém případě to byla velká událost jak pro filmovou tvorbu, tak i v politice té doby.

Podívejme se teď chvíli na to, jako to bylo doopravdy s Janem Roháčem na Sionu. Určitě to byla historická osobnost, on i hrad Sion existovali, bojoval jako hejtman husitů proti Zikmundovi, a je pravda téměř vše, co ve filmu probíhá.

Po bitvě u Lipan v roce 1434, když zvítězila vojska Panské jednoty, kde byli zastoupeni i husitští šlechtici, zbyla hrstka husitů. Jan Roháč z Dubé se stáhl na svůj hrad Sion, že bude v klidu odpočívat.

Ten byl asi 8 kilometrů od Kutné hory. Možná to byl původně malý opuštěný hrádek, který ale začal Jan Roháč dostavovat za své peníze, asi nejen z platu, spíše z různých kořistí. Postavil ho v gotickém slohu v letech 1426-27, tedy za necelé dva roky, když odečteme zimy. Nebyl ani moc opevněný.

Jan Roháč si dále si přivydělával drobnými útoky na „zboží“ císařských a mj. ukořistil voly a vozy s vínem pro císaře Zikmunda. Toho nenáviděl a různě na něj spíše slovně útočil. Teď ale narazil a byl označen za zemského škůdce, načež na něj Zikmund vyslal vojsko.

Ale ouha, vojsku velel synovec Jana Roháče, také velmi zajímavá postava husitského hnutí, Hynce Ptáček z Pirkštejna. Ten byl mj. i rádcem budoucího „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad. Hrad Sion neměl téměř žádné zabezpečení, např. neměl ani studnu, takže si obléhaní museli chodit pro vodu mimo hrad (!). Hynce Ptáček obléhal hrad od května do září celé čtyři měsíce a zásoboval Zikmunda písemnými zprávami, jak tvrdě bojuje. Až to císaře omrzelo a jmenoval velitelem jednotek zchudlého uherského šlechtice Michala Orsága, který 6. září 1437 hrad dobyl a Jana Roháče zajal. 7. září byl Roháč už v Praze a hned 9. září visel.

Zůstalo nám dramatické vyprávění Aloise Jiráska, který byl spolu se Zikmundem Wintrem vynikajícím vypravěčem naší historie a první československý barevný hraný film.

PhDr. Václav Soldát