Těch jmen, která jsme zapomněli

Čtenáři našich webových stránek jistě dobře vědí, že jsem velkým milovníkem historických osobností, v tomto případě přirozeně těch spojených s různými druhy zábavního umění. K tomu samozřejmě patří skutečnost, že se nesmírně rád hrabu ve všemožných historických spisech, knihách, denících, časopisech a novinách, kde narážím na různé zajímavé drobnosti, zajímavosti, nezvyklosti, malé příhody z různých životů. Jednou z knih, na které jsem v tomto ohledu narazil, a jsem tomu opravdu rád, je i kniha pamětí Jaroslava Kvapila O čem vím. Úžasné nadšení z mé strany, už první řádky u mne vzbudily onen dojem, kterému by se bez nejmenšího uzardění a nadsázky dalo říkat jednoduše extáze. Trvala ovšem pouze krátce. Proč?

Četl jsem velmi pilně ze vzpomínek jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků, divadelních režisérů, který se nesmazatelně zapsal do historie Národního divadla, ale prokazatelně i jednoho z nejvýznamnějších průkopníků českého filmu, rovněž výborného novináře a spisovatele a ještě bychom našli dalších devět řemesel, kterým se věnoval. Jenomže právě v tom to je. Postupně jsem se dostával v jeho knize dál a dál, kapitolu za kapitolou, vzpomínku za vzpomínkou. A tak jsem s nadšením četl, vypisoval si poznámky, přemýšlel o souvislostech, až mi na mysl připadla neuvěřitelná myšlenka. Vlastně přímo skepse, deprese, básnicky řečeno – trudnomyslná reflexe dnešní smutné doby.

To je tak… moje rodina a známí mi už mnohokrát říkali, že nesmím soudit společnost svým vlastním pohledem, respektive – nesmím předpokládat, že co znám já, znají i ostatní. Dlouho jsem se tomuto obrazu skutečnosti vzpouzel. Říkal jsem si, že se vlastně nezabývám ničím tak neobvyklým, že by přeci o událostech a lidech, co mně zajímají, mělo vědět víc lidí, dokonce snad všichni, protože by to mělo být součástí nějakého pro mne základního minima. Brzy jsem byl vyléčen. Nejen moji vrstevníci, ale ani starší generace často neznala jména osobností, která se pro mne stala běžnou součástí mých vědomostí. O mladší generaci hovořit nechci, tou jsem zklamán tak hluboce, že jednou jistě tomuto tématu věnuji nějakou rozsáhlejší, řádně pohoršenou studii. A tak mne i při čtení tak výborného a zajímavého díla, jako jsou paměti Jaroslava Kvapila, přepadly už zmíněné pocity.

Začnu otázkou. Co Vám, milí čtenáři, říkají tato jména: Albín Bráf, Václav Beneš Šumavský, Jan Lier, Karel Matěj Čapek-Chod, Rudolf Jaroslav Kronbauer, Šamberk, Josef Hubáček, bratři Grégrové a další. Troufám si říct, že Karla Matěje Čapka-Choda a bratry Grégrovi by ještě někteří znát měli, ale ostatní zmíněné? Tuším, že těch, kteří se do všech osobností trefí alespoň jejich profesní činností, bude jen minimum. Vlastně tak říkajíc jen promile. A to jsem zůstal pouze na začátku. Trochu víc doufám, že alespoň Stroupežnický, Hašler, Josef Šváb-Malostranský a pár jiných jsou ještě mezi společností natolik známí, že je není třeba představovat. Mimochodem – je to velmi smutná bilance, když se z celé knihy dá vybrat jen pár jmen, která by mohli současní čtenáři znát.

Můj skepticismus v tomto ohledu je bohužel podložen realitou a osobními zkušenostmi. Dávno jsem se smířil s tím, že mé představy o základním vzdělání naší společnosti, o tom, že lidé v Čechách a na Moravě (o Slezsku nemluvě) vědí o své historii alespoň zlomek toho, co by měli, jsou naprosto, ale naprosto mylné. Vše mi potvrdil případ, kdy studentka střední školy nepoznala na fotografii Vlastu Buriana. A kdy studentka odborné školy zaměřené na literaturu nedokázala vyjmenovat ani pět nakladatelství první republiky, což je výkon studentky odborného vzdělávacího ústavu opravdu tragický. Mimochodem kdo by s tím měl ze čtenářů také problémy, stačí si vzpomenout třeba na Vilímkovo nakladatelství, na Ottovo nakladatelství, na Bačkovského, Otakara Štorch-Mariena a jeho Aventinum, anebo alespoň ne zas tak dávno zaniklý Melantrich!

Naše historie je nesmírně bohatá. Na dávné kroniky a zmínky v těch zahraničních, na historické památky, na četné evropsky i světově proslulé a důležité osobnosti, na stovky úžasných osobností, které se točily kolem literatury, hudby, divadla i filmu. Stovky? Tisíce!

Jsem od školy zaměřen zejména na starší českou literaturu. Tolik skvělých děl má naše literatura z minulosti, a je velmi smutné, že na ně velmi rychle zapomínáme. Josef Braun, který psal kdysi populární historické romány. Prokop Chocholoušek, autor humorných povídek a črt, z nichž nejpopulárnější byly jeho povídky o Kocourkově. Bohumír Zahradník-Brodský, autor společenských románů. A co třeba jen Václav Beneš Třebízský? Starší ročníky ho nejspíš ještě mohou znát z rodinných knihoven. Je ale, stejně jako všichni zmínění, určen k zapomnění. S ním také mnoho osob hudebního českého nebe, kam patří třeba operní pěvec Josef Lev, i osob nebe hereckého – třeba Jakub Seifert.

Jistě jste už zjistili, že tento článek nebude objevný, nebude ani faktografický, ale nostalgický. Nedávno mne jedna známá chválila za stránky Artesu a za naši snahu připomínat i věci ne zcela obvyklé, a za propagaci osobností, o kterých se jinde už nepíše. Byl jsem tím potěšen, ale zároveň mi bylo teskno z toho, že jsme jedni z mála, kdo se zabývají i historií zábavního umění a jejími osobnostmi. Doufám tedy, že alespoň v budoucnu se najdou další lidé se zájmem, kteří rozšíří naše řady. A že bude víc lidí, kteří na našich stránkách naleznou zajímavé věci, rozšiřující jejich obzory až za horizont dnešních populárních témat. Vám všem, kteří čtete i tento článek a občas sledujete i další, velmi děkuji. A těším se opět příště u některého ze zajímavých témat.

Tomáš Hejna