Velký mistr vážné zábavy

Muž, jenž udělal pro zábavní umění víc, než je možné pomyslet!!!

Václav Hudeček se narodil 7. června 1952

Dovedu si představit už teď mohutnost obecné nevole, že si dovoluji zařadit Václava Hudečka, právem považovaného předního mistra hry na housle, do jedné řady s jindy oslavovanými protagonisty zábavního umění. Přesto mi věřte, že důvod ke gratulaci k jeho narozeninám rozhodně mám, a pádný k tomu!

Jako kluka mě vážná hudba nijak zvlášť nebrala a v těžkých letech dospívání to se mnou bývalo v tom směru ještě horší. Zejména stran té soudobé, i jejích interpretů. Zároveň s tím se ale určitá výjimka z takto přijatého pravidla přece jen našla, dokonce velmi významná. Protože si ani v bouřlivých šedesátých letech minulého století nešlo nepovšimnout raketového startu mladíka, jenž uspěl se svým mistrovským nástrojem před londýnskými Královskými filharmoniky už jako patnáctiletý. A ještě k tomu vším, co uměl a znal jako houslista, zaujal pozornost legendárního Davida Oistracha natolik, že se mohl stát na dlouhé další roky jeho osobním žákem.

Jestliže ale jiné podobné starty končívají různě, zpravidla ovšem strmě a hned, s Václavem Hudečkem tomu tak v žádném případě nebylo. Ba právě naopak – vyrostl z něj fenomén svého druhu, dokonce zase na ucelenou řadu pozdějších desetiletí. Tohle ovšem dokázal nejen pro svoje jedinečné reprodukční mistrovství. Neméně s tím totiž pro způsob, jakým tento boží dar prezentoval, i pro cílevědomou píli, věčný úsměv a přátelskou empatii, které k jeho projevu patří stejně tak.

Právě tak se ale zároveň konečně dostáváme k jádru výše naznačeného případného názorového střetu: byl to totiž především Václav, jenž vším, co uměl a jak to dovedl podat, přiblížil vážnou hudbu publiku daleko za oficiální hranicí jinak důvodně respektovaných koncertních síní. O přední náplni svého života hovořil mladě, lehce a natolik srozumitelně, že přesvědčil doslovné tisíce dalších hudebních konzumentů, i televizních, že přijímání vážné hudby vůbec nemusí být jen utrpením. Takže jejich zájem výrazně rozšiřoval a zároveň příhodně kultivoval jak jejich vkus, tak zběhlost ve sférách, do kterých si dosud možná nijak zvlášť netroufali.

Už samotná základní informace o jeho výsostném repertoáru uvádí obdivuhodná jména v široké škále od tak řečených starých mistrů přes osvědčené světové klasiky až po soudobé české autory. Ani věrohodný výčet míst, v kterých exceloval jako instrumentalista, by se sem ostatně nevešel, stejně jako eventuální vyjmenování veškerých ocenění, jichž se mu za to všechno dostalo. Řekněme proto nyní ve výše uvedeném duchu především, že zároveň přibližuje od roku 1972 taje vážné hudby prostřednictvím svých letních houslových kurzů v moravských Luhačovicích, anebo pořádáním pražského Festivalu komorní tvorby. Také toho letos vlastně už po čtyřiadvacáté.     

Že mu nyní přejeme k dvaasedmdesátému jubileu jeho narození, to se u pánů říci snad může. V Mistrově případě je však třeba nejen dodat, že jediný ze všech roků svého zrání nepromarnil, ale zároveň opakovaně zdůraznit jeho úmysl věnovat i ty následující kromě svého vlastního vrcholného umění celé řadě významných projektů jeho oboru a zejména svým mladým následovníkům.

Tady je ovšem (se zřetelem na obrovský význam, jaký mají on sám i všechny tyhle aktivity pro české umění a národní kulturu) pouhá gratulace, byť nanejvýš uctivá, věru málo.

                                                                                                              Václav Junek