Zapomenutá Komotovka

Když se člověk obětuje pro divadlo

„Tak kam teď?“ zeptal se drožkář, a jeho kobyla, aniž k tomu dostala viditelný pokyn, se zastavila a zádumčivě svěsila hlavu. „Tady někde by snad ta Komotovka měla být.“

Vpravo od vozovky se zvedala plochá křovinatá vršina, z níž vyrůstala, rýsujíc se proti prázdnému nebi, dlouhá řada vysokých topolů, vlevo pak byl divoký ovocný sad, zaneřáděný černým bezem, který namnoze přerůstal jeho zakrslé hrušně a jablůňky. (…) Opodál pak u cesty, jediné to blízké lidské obydlí v této zpustlině, bylo rozsáhlé, napůl dřevěné, napůl zděné přízemní stavení, jak se zdálo, opuštěné, bylať všechna okna v průčelí domu rozbitá a kalná do neprůhledna

Takto popisuje prostředí Komotovky Vladimír Neff ve své knize Sňatky z rozumu, která je součástí jedinečné pentalogie o rodině Martina Nedobyla, vzniku a rozvoji Žižkova a o české společnosti v Praze 19. století. O jaké místo se však ve skutečnosti jedná a jakou má souvislost se zábavním uměním, tedy především českým divadlem? A kdo za tuto Arénu, stejně jako za celé české divadlo, obětoval úplně vše?

Na okraji Žižkova

Neff popisuje Komotovku ještě v době, kdy se kolem Prahy nacházely hradby a cesta z města byla možná pouze několika branami. Nová brána, která se nacházela na konci dnešního Senovážného náměstí, ústila přímo mezi pole a vinice nacházející se na místě dnešního Žižkova a Vinohrad. V této oblasti bylo jen několik viničních usedlostí a zájezdních hostinců. Jinak se jednalo o pustinu bez lidí. Čtenáři Neffova díla však vědí, že nedlouho po rozhodnutí o bourání hradeb se tato krajina začala měnit a na místě původních vinic a usedlostí vyrostlo nové město – Žižkov. A rostlo rychle, dokonce tak, že bylo jeden čas počtem svých obyvatel druhým největším v Čechách.

Komotovka se nacházela v místech, kde dnes začíná pražská Seifertova ulice. Abychom byli konkrétní, bylo to v místech hned za viaduktem za křižovatkou U Bulhara. Hned po průjezdu touto „Bránou Žižkova“ si po levé straně může pozorný cestující všimnout velkého činžovního domu, který patřil v lokalitě k těm luxusnějším. Byl to dům, který nechal postavit románový Martin Nedobyl, a ve kterém po léta žila rodina Vladimíra Neffa – pentalogie je vlastně rodinnou kronikou jeho předků. A právě tento dům a domy v okolí až po ulici Příběnická a Řehořova stojí na místě původní Komotovky, před několika stoletími známé zájezdní hospody. Ještě dříve zde byl šibeniční vrch.

Zábava na periférii Prahy

Obliba mimopražských usedlostí stoupala především v 19. století, kdy se lidé z Prahy chodili rádi do těchto míst bavit. Praha jim totiž byla malá, a tak se snažili volné dny trávit mimo město, ale zase ne moc. Z původních usedlostí se stávaly hostince a kolem nich vyrůstaly „zábavní areály“, pokud to tak můžeme nazvat. Pole a vinice se měnily na okrasné zahrady s altánky, jako tomu bylo třeba ve slavné Kanálce na Vinohradech (pojmenované podle hraběte Cannala). Kromě toho se ve zmíněných usedlostech živě hrálo a tančilo, vystupovali zde kabaretní umělci a pořádala se zde i divadelní představení. Většinou kočovných společností, a to buď někde v sále, nebo přímo pod širým nebem. To ovšem o Komotovce neplatilo.

„Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…,“ psalo se tehdy v časopisu Prostor.

„Dřevěné arény, umístěné na venkově za hradbami města, byly zpočátku pobočné, hlavně letní nezastřešené scény Stavovského a Prozatímního divadla (obě zemská divadla, německé i české, měla privilegium, které zakazovalo zřídit na území Prahy další divadla). O arény, coby divadla masové zábavy (přičemž ty větší měly kapacitu 2000 míst), se zajímali divadelní podnikatelé.

Roku 1875 vzniklo na Vinohradech cirkusové Teatro salone Italiano, založené italským impresáriem a ředitelem pantomimické a baletní společnosti Eugeniem Averinem. Ke stavbě

K největším arénám za hradbami patřily již zmíněné objekty patřící Stavovskému a Prozatímnímu divadlu (nejznámější se nazývala Na Hradbách a stávala nad Koňskou branou, tedy dnešním Národním muzeem), dále zde bylo slavné Letní divadlo ve Pštrosce, Smíchovská aréna, aréna na Smetance a Kramueleho Aréna V Kravíně. Pozoruhodný byl osud Uranie v Holešovicích. Později se scény střídaly a stěhovaly. Jednu z nich vedl slavný humorista Theodor Pištěk a nesla jméno po něm.

Nešťastný investor

Komotovka byla oproti jiným arénám poměrně malá, její existence trvala velice krátkou dobu a celkově byl její provoz značně nevýnosný.

Do projektu nového divadla se zapojil také dnes málo známý, ale pro historii českého divadla a hlavně kulturního a divadelního tisku nesmírně důležitý muž – Josef Mikuláš Boleslavský. Šlo vlastně o nakladatele a vydavatele.

Jako hlavní sazeč v tiskárně Kateřiny Jeřábkové měl na starost přípravu vydávání Havlíčkových Národních novin. Ve volných chvílích se věnoval vlastní literární tvorbě. Své povídky uveřejňoval v Květech, Pražském poslovi, Zlatých klasech nebo v Lumíru. Posledně jmenované periodikum se pro Mikuláše stalo skutečným odrazovým můstkem v jeho další kariéře. Zde vůbec poprvé začal vydávat referáty, v nichž se zabýval divadlem a vším kolem něj. Nakonec přišel s myšlenkou, že by se bylo dobré začít vydávat zvláštní literaturu určenou hlavně pro ochotnická divadla, kterých kočovaly po Čechách desítky. Mezi lety 1861 a 1863 proto připravil dva silné svazky nazvané Divadelní ochotník. Vydávání této edice pokračovalo i později a Mikuláš na ni několikrát navázal.

V roce 1862 se stal faktorem u dalšího významného nakladatele Ignáce Leopolda Kobera. Projevil se jako schopný zaměstnanec, a tak mu Kober svěřil práci na jednom z nejvýznamnějších literárních počinů 70. let 19. století – Riegrově Slovníku naučném. Boleslavský se později ve své vlastní firmě věnoval vydávání literatury a tiskovin pro divadla a ochotnické společnosti. Nejdůležitějším výsledkem Mikulášova počínání bylo vydání titulu Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala „Biblí“ ochotníků. Kromě toho tu Boleslavský založil i známý časopis Česká Thalie.

Promarněná šance a zmařený kapitál

Boleslavský byl natolik zapálený, že do výstavby nového divadla i jeho provozu vstoupil jako partner a investoval do něj velkou část svého jinak skromného kapitálu. A Komotovka se skutečně rozjela, jen trochu jinak, než Mikuláš, ale jistě i Hof a jeho herci, doufal. Komotovka se sice nelišila od ostatních arén, ale její umístění nebylo právě nejšťastnější. Blízko se totiž nacházela cihelna, ze které se neustále ozýval hluk, ale z níž hlavně vycházel kouř, který obtěžoval diváky i herce. Do Komotovky tak kvůli malému komfortu chodilo stále méně a méně lidí a Hof se pomalu dostával do finančních potíží. Ostatně na vině nebyla jen cihelna, ale také podle všeho také velmi nízká kvalita Hofovy družiny. První představení se zde konalo 1. června 1872. Poslední na konci září téhož roku. Pokud tedy umíte počítat, dovedete posoudit, jak dlouho zde Hofovo divadlo vydrželo. A Mikuláš mohl jen s těžkým srdcem sledovat, jak jeho investice a naděje pomalu mizí v nenávratnu.

Jenomže Mikuláš se nemínil vzdát, a tak se rozhodl, že se pokusí novou divadelní scénu zachránit. Veškerý kapitál, který mu zbyl, investoval do odkoupení Arény a sám se ji pokusil nějaký čas vést – tedy ji pronajímat hereckým společnostem. Třikrát se zde hrálo představení Kramuelovy divadelní společnosti, která se ale nakonec usadila ve víc vyhovujícím divadle v Kravíně (vinohradská usedlost). Podobně dopadly i další pokusy. Naposledy zde před poloprázdným hledištěm hrála známá společnost Pavla Švandy ze Semčic (zakladatel Švandova divadla) divadelní kus Jak si kdo ustele. Potom musel Mikuláš vše hluboko pod cenou prodat. Aréna byla rozebrána a část dřeva se použila na stavbu zmíněného Teatro salone Italiano. Zbytek byl prodán na stavby nebo jako dříví na topení. Divadlo na Komotovce tedy vydrželo pouhé dva roky.

Obětoval se pro české divadlo

Mikuláš ztratil téměř veškerý majetek a trvalo mu, než se opět trochu zajistil svým podnikáním. To ho ale již opustil jeho obchodní partner, kterému byly nejspíš riskantní podniky Mikuláše cizí a cítil se být ohrožen. A měl pravdu. Mikuláš byl natolik oddaný českému divadlu, že ho ani finanční problémy, téměř osobní bankrot, nepoučily a už v roce 1880 se odhodlal k neuvěřitelně riskantnímu, byť na druhé straně i velmi vlasteneckému kroku. Veškerým svým majetkem, ať už se jednalo o kapitál, dům, kde s rodinou žil, nebo obchod a jeho vybavení, se rozhodl ručit za další Arénu, a to Nové divadlo české, které mělo sloužit českým hercům v krátkém období před otevřením Národního divadla. I přes úspěch tohoto podniku se mu ale už nikdy nevrátily peníze zpět. Je smutné, že bylo právě jeho zásluhou, když se při pokládání základního kamene Národního divadla sešlo pohromadě na osm set ochotníků z různých hereckých společností.

Nakonec musel Mikuláš vyhlásit osobní bankrot a prodat vše, co měl. Když opouštěl s rodinou svůj dům, měl v kapse všeho všudy čtyřicet krejcarů. Musel se opět vrátit ke svému původnímu povolání a získal místo u svého kolegy a přítele Františka Šimáčka v tiskárně jako faktograf.

Potichu odcházet do ztracena

Když začal ztrácet síly, vrátil se zpátky do Karlína, kde s pomocí svých četných přátel dožil. Když 21. července 1892 zemřel, objevil se ve Světozoru nekrolog: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podnítila. (…) Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ Ještě dlouho se potom hrály jeho hry, kterých se většinou ujaly právě jím tolik milované ochotnické a kočovné společnosti. Nejznámější byl kus nazvaný Katovo poslední dílo, k jehož sepsání se inspiroval v Klicperově Točníku. Dnes se na něj i na jeho úlohu v dějinách českého (a pražského) divadla prakticky zapomnělo.

Tak skončil život, dílo i sny Josefa Mikuláše Boleslavského. A tak také skončila Aréna na Komotovce. Malý, ale zajímavý střípek dějin českého zábavního umění a divadelnictví, který se v této pestré mozaice snadno ztratí, ale nikdy nezmizí úplně.