Život v manéži – Cirkusy v Čechách

Velký cirkusový kronikář

Tradiční podobu cirkusů, o nichž byla řeč, známe hlavně z jedinečného díla českého novináře a spisovatele Eduarda Basse. Řeč je o knize jeho drobných črt, která vyšla pod názvem Lidé z maringotek, ale hlavně o jeho jedinečném románu Cirkus Humberto, který se dočkal i fenomenálního seriálové zpracování, které režíroval František Filip. Všichni si vzpomínají na rodinu Humberto, kam se nakonec přiženil i Vašek Karas, který nakonec cirkus v době těžké finanční situace přenesl na varietní jeviště.

Bass, původním jménem Eduard Schmidt, získal svůj pseudonym podle své postavy, která připomínala kontrabas. Byl velmi populární jako soudničkář a fejetonista, ale hlavně jako autor scének a kupletů v kabaretech. Měl tak blízko právě k tomu druhu umění, které se objevovalo i v cirkusech. Setkání s cirkusovými umělci, ať už činnými nebo vysloužilými, ho vedla k psaní historek z tohoto prostředí. Časem sesbíral tolik materiálu, že se v jeho hlavě zrodila myšlenka na velkou rodinnou ságu, jakou je román o cirkusácké rodině Humberto, která se na stránkách Bassovi knihy rozrostla z malého cirkusu s pár maringotkami v obrovský cirkus s desítkami zaměstnanců a nádhernými zvířaty. A ožívají zde typické cirkusové postavy. Principálové, koňáci, muzikanti, cvičitelé.

Hlavním přínosem Bassova románu je velmi přesný popis života v cirkuse, kde vedle sebe žijí lidé různých národností a pleti, každý s vlastními problémy, ale všichni v jedné velké cirkusové rodině. A neukazuje cirkusové umělce jako zhýralce a prostopášníky, ale jako těžce pracující osoby, které si musí vše, co mají, vydřít poctivou prací. Když kniha v roce 1941, tedy v období druhé světové války, poprvé vyšla, byla čtenáři vítána nejen jako hold umění, ale i vlastenectví. Její úspěch pak spočíval především ve faktu, že Bass se nezaměřil na uměleckou stránku, ale naopak na lidský příběh popsaný lidským způsobem, vhodným pro obyčejného člověka. Je v něm ale ještě něco jiného. Bass poukázal na fakt, že spolu s velkými cirkusy cestovalo i množství českých „kumštýřů“, kteří tak šířili po světě české umění, ale na druhé straně zase zpátky přiváželi něco z toho, co ve světě poznali.

Na závěr není bez zajímavosti, že Bassův fiktivní Cirkus Humberto dal v roce 1951 název skutečnému cirkusu, který vznikl jako státní podnik. Spolu s kočujícími artisty cestoval i početný zvěřinec – lvi, tygři, medvědi, sloni – a to až do roku 1982, kdy podnik zkrachoval. Dalo by se říci, že to je smutný osud něčeho tak nádherného. Ovšem ve skutečnosti dnes Cirkus Humberto stále můžete navštívit. V roce 1993 ho obnovili manželé Navrátilovi a neustále kočuje po Evropě a po České republice.

Na skok do Čech

První český cirkus vlastně vznikl náhodou. Po jistou dobu zde v 19. století na Slovanském ostrově v Praze zakotvil krachující francouzský cirkus jisté Marie Dallmayerové. Potulný invalidní komediant, který se jmenoval Josef Beránek, se jednoho dne objevil u této majitelky cirkusu a uzavřel s ní oboustranně prospěšnou dohodu, díky které se cirkusu opět začalo dařit. Už dříve předvedl Beránek se svým synem na Žofíně tanec s koňmi a další představení. Potom se vydal s Dallmayerovou, kterou si mezi tím vzal, na cestu po Evropě. Při putování po Evropě se však stalo, že se Marie Dallmayerová dala přednost životu s jiným artistou a od svého cirkusu utekla. Beránek se tak stal jediným principálem a po převzetí cirkusu z něj udělal první český kočovný cirkus v historii. Cirkus Beránek, nebo později také zvaný Národní cirkus, začal později řítit Emanuel Beránek, syn. Z cirkusu se tak stal rodinný podnik.

Emanuel Beránek se kolem roku 1850 rozhodl, že by bylo dobré na čas se usadit na jednom místě. Na pražském Dobytčím trhu, tedy dnešním Karlově náměstí, tak vznikla vůbec první stálá čistě cirkusová a česká (!) aréna Salle Romaine. Byla z venku jednoduchá, ale uvnitř velmi moderně zařízená, a to včetně moderních obloukových lamp, které poskytovaly mnohem víc světla než jiné způsoby osvětlení. Beránek byl navíc mistrem reklamy a uměl prodat hlavně krásu svých krasojezdkyň, které byly vyhlášenými umělkyněmi svého oboru. Cirkusy ale vystupovaly v krytých arénách již dříve, třeba na místě dnešního náměstí Republiky, kde vystupoval cirkus Kryštofa de Bacha, nebo na staroměstském nábřeží v místě zvaném Rejdiště.

Tato etapa trvala až do roku 1862, kdy byla budova zbourána – jednak kvůli stavu, ale také kvůli měnícímu se okolí. To už byla ale Národní cirkus jedním z největších ve střední Evropě. Otec a syn Beránkové tak předznamenali nejen slavnou éru českých cirkusů, ale i období stavění divadelních a uměleckých arén v Praze a hlavně jejím okolí. Většinou byly postaveny kvůli divadlu, ale třeba Teatro salone italiano Averino, kterou v roce 1875 postavil italský impresario Eugenio Averino, majitel baletního a tanečního souboru. Arénu vybudoval někde v místech dnešních ulic Škrétovy a Rubešovy, tedy kousek nad budovou Národního muzea. Na rozdíl od jiných arén se jednalo o pozoruhodnou stavbu, zvenku sice, jak dokládá Antonín Novotný v Pražských sensacích, nebyla budova nijak honosná a připomínala spíš stodolu, uvnitř však bylo prostorné jeviště a manéž, tři řady lóží, balkon, dvě galerie a jídelní salonky. Nacházelo se zde několik šaten, služební byt a kanceláře, kuchyně a další místnosti. Část provozních prostor byla v prvním patře. Manéž byla kompromisem mezi varieté a cirkusovou budovou, ale úspěch byl mizivý, a to i přes to, že byla budova na zimu obložena cihlami, aby v ní mohly probíhat představení neustále. Už v roce 1877 ale Averino opustil budovu a přenechal ji jiným. V roce 1880 pak byla zbourána.

Významným mezníkem v historii českých cirkusů byl vznik Cirkusu Kludský. Původně se jednalo o artistu Antonína Kludského, který se ale postupně vypracoval až na majitele vlastního cirkusu. Byl zakladatelem rodinné dynastie. Měl totiž dvacet dětí. Z malého cirkusu se nakonec stal neobyčejný kolos. Kludští jezdili se dvěma až třemi manéžemi, kam se prý vešlo kolem deseti tisíc diváků. Sebou vozili až sto koní (někdy je uváděno tři sta) a přes dvacet slonů, k tomu samozřejmě šelmy a další zvířata. To vše muselo převážet několik desítek železničních vagonů. Vše však skončilo s krizí ve 30. letech minulého století a s druhou světovou válkou. Dodnes sice tento cirkus existuje, ale své dávné velikosti se už nemůže rovnat.

Do třetice samozřejmě nesmí chybět známý cirkus Berousek, který je ze tří jmenovaných nejmladší. Vznikl v roce 1918 a podobně jako u Kludských se jednalo původně o malou uměleckou rodinu, která se živila kočováním. V jejím čele stál Ignác Berousek. Nakonec se rodina rozrostla a stal se z ní cirkus, jeden čas přejmenovaný na Cirkus Centrál. Berouskové totiž byli rozvětvenou rodinou a jejich jméno užívalo i několik menších cirkusů. Nicméně jméno Berousek bylo známé po celém světě, a to až do roku 1948, kdy byl rodině znárodněn majetek i zvířata. Rodina Berousků se tak znovu rozdělila. Někteří zůstali ve státních cirkusech, jiní se živili v cirkusech v zahraničí. Stejně jako Kludští se ale i Berouskové rozhodli využít situace po revoluci a dnes jezdí jejich šapito po světě pod názvem Národní cirkus originál Berousek.

Historie a tradice českého cirkusu je tedy velmi bohatá a stále pokračuje. U většiny vystoupení nejde o umění vznosné, určené pro NÁROČNÉ DIVÁKY, ale samo o sobě je to vždy umění, které je NÁROČNÉ. Artisté a akrobaté, krasojezdkyně i drezéři tráví dlouhé roky tvrdým výcvikem. Hrozí jim přitom často těžké úrazy a někdy i smrt. Pokud se tedy na ně někdo občas dívá svrchu jako na umělce druhého řádu, nebo jako na bohaté „světské“, měl by se zamyslet, kolik práce, námahy a osobních obětí za jejich úspěchem je.