Život v manéži – Cirkusy I

 Život v manéži

V posledních letech se hodně diskutuje o drezůře zvířat v cirkusech – zda je to správné, nebo nikoliv. Ochránci zvířat tvrdí, že se jedná o týrání zvířat. „Cirkusáci“ na druhou stranu tvrdí, že se o zvířata starají a při drezůře se k nim chovají s nejvyšší opatrností a úctou. Osobní názor ať si každý udělá sám, nicméně je pravdou, že cirkusové umění je „živé“ již velmi dlouhou dobu.

Krátká minulost cirkusů

Samotné slovo cirkus odkazuje na antický Řím, kde se tímto termínem označovaly především závodiště pro jízdy vozů tažených koňmi. Ale ještě známější je spojení Cirsus Maximus, což byl název velkého sportovního areálu mezi římskými pahorky Palatinum a Aventinum. Římané toho ale dali cirkusům mnohem víc než pouze název. Coloseum a jeho „malí bratříčci“ v nejrůznějších římských městech a koloniích daly cirkusům jejich kruhovou manéž. A i drezůra zvířat se začala provádět právě tam, přestože výsledek byl občas velmi drastický. To, když mezi hladové šelmy vypustili zajatce, vzbouřené otroky nebo křesťany.

Zmíněné Coloseum v Římě, stavba stará přibližně dva tisíce let, původně nazývaná Flaviovský amfiteátr, se stala nejen předlohou cirkusových manéží, ale je dodnes učiněným snem pro všechny cirkusové ředitele a artisty, který se občas snažili uskutečnit, když začaly v 19. a začátkem 20. století vznikat pevné cirkusové manéže ve velkých městech. Proč? Coloseum má skvělé přirozené ozvučení, které způsobuje jeho tvar i materiál, ze kterého je postaveno. Téměř z každého místa hlediště je vidět do manéže stejně. A to zázemí? Z filmových záběrů v různých filmech může divák snadno nabýt dojmu, že manéž Colosea byla tvořena jen udusanou zeminou nebo pískem. Ve skutečnosti se pod tímto povrchem nacházelo neobyčejně propracované podzemí, kde byly prostory pro gladiátory, místnosti se zvířaty i s krmením a podobně. Dokonce zde byly i výtahy, kterými se dopravovaly šelmy na povrch. A co víc, podle dobových svědectví se dalo Coloseum rychle zaplnit velkým množstvím vody a mohly se zde odehrávat námořní bitvy skutečných lodí, jichž se účastnily stovky gladiátorů. Archeologové tuto možnost potvrdili.

Středověk se baví

Středověk odvrhl většinu toho, co se v antice považovalo za zábavu. Proto se mu také občas říká „temný“, protože z hlediska vývoje zde v mnoha ohledech došlo k vývojovému kroku zpět. Podobně to bylo i se zábavou, nicméně i lidé ve středověku se rádi bavili. Dlouho však neexistovala žádná místa, kde by se zábavné umění provozovalo permanentně. Divadla i artisté tak byli nuceni kočovat od jednoho města ke druhému, navštěvovat panské statky a tvrze nebo vystupovat na hradech při slavnostech a svátcích. Obvyklým místem však byly trhy, kde se scházelo nejvíc lidí. Ti nejchudší se bavili zadarmo, ti bohatší dávali umělcům drobné dary. Život herců, akrobatů, trubadúrů a ostatních „kumštýřů“ tak nebyl jednoduchý a rozhodně nebyl výdělečný. Největším štěstím bylo, když se kočovná společnost dostala před zraky nějakého významnějšího šlechtice nebo dokonce samotného panovníka. Ti platili samozřejmě lépe, a pokud se představení líbilo, nebylo vyloučeno, že si společnost objednají i příště.

Co je podstatné – ve středověku můžeme hledat kořeny současného cirkusového umění. Populární byli akrobaté, hlavně provazochodkyně, dále kejklíři a žongléři, polykači mečů a ohně, krasojezdkyně a samozřejmě nejrůznější šašci, ze kterých se později stali klauni. Součástí bývala herecká a hudební vystoupení, kde se zpívaly jednoduché písně o všem, co se kde zrovna dělo. Kromě toho se hrály samozřejmě taneční melodie, u kterých se ukazovaly tanečnice. Ty samozřejmě občas končily i ve společnosti movitějších diváků, ale to je jiné téma. A co zvířata? I zde byli populární hadi, mluvící ptáci nebo cvičené opice a koně. Ale to až později, na počátku novověku, kdy byly objeveny četné zámořské kolonie a jejich exotická fauna. Ve skutečném středověku se většinou museli lidé spokojit se cvičenými tancujícími medvědy. Produkce kočovných společností a kumštýřů se ale samozřejmě lišila v každé zemi.

Počátky moderního cirkusu

Kočovné společnosti to neměly vůbec jednoduché. Na mnoha místech je mnoho lidí, zvláště ti upjatí náboženskou morálkou, bralo stejně jako cikány – jako kočovnou „verbež“, která se neživí poctivě, okrádá lidi a „smilní“. Proto se tyto společnosti nezdržovaly ve městech nikdy dlouho a často nocovaly někde v přírodě. Ostatně veškerý majetek si vozili tito potulní umělci sebou na vozech. Právě tím se později, v 19. a 20. století, odlišovaly od kabaretů a varieté, přestože si tyto druhy uměleckých vystoupení jsou podobné a příbuzné. Ba co víc, nezřídka se stávalo, že umělci z kabaretu jely na sezónu do světa s cirkusem, aby se později opět vrátili do kabaretu. A jak ještě uvidíme, šlo často i o opačný vývoj.

V 19. století stoupla potřeba levné zábavy pro obyčejné lidi. Kamenná divadla byla zábavou hlavně pro bohatší vrstvy obyvatel a běžný člověk si lístky většinou nemohl dovolit. Když tak při výjimečné příležitosti, jako byly narozeniny nebo svátky. Běžní lidé se museli spokojit s flašinetáři a pouličními zpěváky, co chodili od domu k domu a vyhrávali pod pavlačemi. Čas od času se šli pobavit na pouť nebo na taneční zábavu. Cirkusy byly, podobně jako poutě, příjemným zpestřením, kde se lidé mohli pobavit. A nová doba přinášela i nové možnosti a nová čísla.

Ve spojených státech existovaly poněkud jiné cirkusy, než na které jsme zvyklí my a na které byla zvyklá Evropa. I proto měly při svých evropských turné takové úspěchy. Šlo totiž o něco jiného a nového, což lidé vždy vyhledávají. Buffalo Bill, slavný lovec bizonů z Divokého západu, jezdil se svým cirkusem a předváděl dobrodružství Divokého západu lidem, kteří ho neměli šanci vidět doopravdy. Účinkovali u něj indiáni, pistolníci a čarostřelci, komponoval pro diváky představení a k tomu vyprávěl neuvěřitelné příběhy o psancích a indiánských náčelnících. Jiný přístup zvolil americký podnikatel P. T. Barnum, který pro změnu ve svém cirkuse předváděl lidské kuriozity – Sloního muže, vousaté dámy a vlkodlaky, nejmenší a největší osoby, siamská dvojčata, lidská torza bez končetin nebo naopak lidi, kteří měli nějakou tu končetinu navíc. Často k tomu vymyslel různá senzační vyprávění o jejich životě, aby podpořil zájem diváků.

Evropské cirkusy se držely tradic, které si sebou nesly z doby kočovných středověkých společností. Jen kryté vozy, kam nakládal každý svůj veškerý majetek, vyměnily za praktičtější maringotky a otevřenou scénu za kruhovou manéž krytou stanem. Uprostřed se odehrávala jednotlivá vystoupení, kolem byly rozestaveny jednoduché lavice. Většinu věcí si cirkusáci vyráběli a opravovali sami. Kruhový tvar manéže vznikl vlastně díky drezuře koní, která se v takovém prostoru prováděla nejlépe.

Nešlo už o pár lidí, ale často o početné rodiny. Nejprve se držely v jednotlivých zemích, ale později se cirkusy stěhovaly napříč Evropou po různých lokalitách. Díky tomu se začaly rodiny mezi sebou mísit, a tak se cirkus stal nadnárodní záležitostí. Důležitý byl totiž pouze cirkus samotný. Každý dělal, co bylo zapotřebí. A také se rodily nové atrakce a nová čísla.

Tradiční součástí cirkusů vždy byli již několikrát vzpomínaní artisté. Z obyčejných provazolezců se ale stávaly celé artistické rodiny, jejichž vystoupení byla mnohdy na hraně akrobacie. S výukou se začínalo už od útlého dětství. Zvětšil se také počet zvířat. Cirkusy začaly využívat exotické šelmy, velbloudy a později také slony. Oblíbenou součástí zůstávali samozřejmě koně. Ale výjimkou nebyli ani siláci, gladiátorské zápasy, kouzelníci. Na zimy jezdily velké cirkusy do teplejších krajin, ty menší potom zůstávaly na místech a přezimovaly. Ty největší si budovaly ve velkých městech velké dřevěné amfiteátry, kde v zimě hráli a nemuseli tak přerušovat sezónu. Na počátku 20. století, hlavně v době ekonomických krizí, se nakonec některé cirkusové rodiny a celé cirkusy proměnily jednoduše ve varieté se stálým sídlem. I tak ale cirkusové umění nezaniklo a dodnes existují cirkusy kočovné. Jen maringotky většinou vyměnily za praktičtější kamiony a karavany.

PP = Pokračování příště