ŽIVÉ OBRAZY

Možná si vzpomenete na scénu z filmu Jára Cimrman, ležící, spící, kdy genius Cimrman zorganizuje živý obraz na téma „Češi u moře“. Žel je v provozu jen několik minut a pěvecký sbor ani nemůže dozpívat svůj hymnus, když je shromáždění dojatých a nadšených diváků rozehnáno c. k. rakouskou policií. Ne náhodou je v encyklopedii vzpomínán i Jára Cimrman jako jeden z tvůrců uměleckého směru živých obrazů.

Kolébkou byla Francie, kde se jim říkalo „Tableau vivant“. Živí herci v kostýmech zobrazovali určitou výraznou scénu ve strnulé pozici připomínající figurální obraz. Vyzkoušel si je i Alfonz Mucha, který za svého pobytu v Paříži občas vysílal do slavného šantánu Folies Bergere svoji mladou přítelkyni, aby předváděla jeho plakáty jako živé obrazy.

Že je ve Francii stále předvádějí, jsem s úžasem i potěšením zažil, když jsem se v roce devadesát ocitl ve skupině expertů pozvaných k seznámení s fungováním moderní stání správy. A na jedné prefektuře nám ukázali i představili aktéry živého obrazu „Svoboda vede lid na barikády“ podle slavného obrazu E. Delacroixe.

Živé obrazy byly v druhé polovině sedmnáctého století i u nás téměř neodmyslitelnou součástí ochotnického divadelnictví, sokolských cvičení i městských slavností. Živé obrazy pěstoval téměř každý slušný ochotnický spolek a sokolská jednota.

Dokonce se dostaly i do Prozatímního divadla, kde už v roce 1860 režisér František Kolár aranžoval stupňovité sestavy, kde herci předváděli živé obrazy oslavující velikány české kultury a umění, např. Palackého, Smetany, Nerudy a dalších. Ale hlavně tu šlo o povznesení vlasteneckého ducha v zájmu národního obrození a manifestaci hrdosti nad českou minulostí. A pěstovaly se i v Národním od roku 1895 kdy byly zařazovány na závěr některých významných událostí, např. ke 300 představení Prodané nevěsty.

A tak vznikala propracovaná seskupení živých herců do velkolepých hrdinných kompozic, vždy v čele s významnou osobností a jednoznačnými rekvizitami. Takže tam byl třeba Jan Žižka s palcátem a svými husity, Jan Sladký – Kozina s věrným psem, čakanem a vzbouřenými sedláky, nebo Bruncvík se lvem. A vždycky tam byla na nebesích červenobílá šerpa Čechie.

Spisovatel Adolf Branald vzpomíná, že „ani kousek scény nesměl být prázdný, strmé schodiště plné komparsistů končilo až u nebe, záleželo na nasvícení obrazu, aby celý krátký obraz zůstal zachycen v očích diváků.“

A to mělo pokračování i v dalších létech. „Tedy dvacátý osmý říjen, sokolové a legionáři, Komenský, Havlíček, Tyl, Jirásek, Němcová. Kompars pochodoval, oral, zpíval, pásl a maloval, slunce vycházelo, hudba hrála, prapory vlály“.

Postupně ale živé obrazy vystřídaly fotografie.

Je zajímavé, že se je snažili oživit i komunističtí propagandisté hlavně v padesátých letech. Opět Branaldova vzpomínka: „Když pátrali po aranžérovi a scénáristech, dostala se jim do rukou kniha Václava Kopeckého (komunistický ministr kultury do roku 1961) s vábivým titulem „ČSR a KSČ“. Rázem byli doma. V politice honěný, a v odhadu následků až neuvěřitelně naivní autor předkládal ve svém díle kompletní instruktáž „Jak sestrojit živý obraz“ pro politruky, kulturní referenty, vědce aj.“ Pamětníci si určitě vzpomenou na živé obrazy zejména v pohybu na alegorických vozech v prvomájových průvodech.

Pojďme ale v závěru k současnosti v podání Divadla Járy Cimrmana. V tradičním semináři tuto éru přesně charakterizoval Zdeněk Svěrák. Pokochejme se:

Jára Cimrman skutečně patřil k uznávaným mistrům tohoto dnes již zapomenutého žánru. V současné době dožívá toto umění už jen ve formě výjevů na alegorických vozech. Ovšem to nejsou pravé živé obrazy, neboť se pohybují. Jednak vlivem nerovnosti dlažby a jednak dochází k dílčím pohybům uvnitř zobrazeného výjevu: rolník brousí kosu, kapitalista třese měšcem,…

Živé obrazy tvořily v Cimrmanově době neodmyslitelnou součást probuzeného národního života. Nesměly chybět na žádném plese či sokolských šibřinkách. Jejich obliba tkvěla nepochybně v tom, že se tu mohli umělecky uplatnit i lidé bez jakéhokoli talentu. Měly většinou masový ráz, aby se jich mohlo zúčastnit co nejvíc účinkujících. Někdy byl počet aktérů tak velký, že už nezbyl nikdo, kdo by se na živý obraz díval. Tak tomu bylo např. v pražské Malostranské besedě r. 1904 při výjevu „sokolové vyprovázejí Jana Ámose do vyhnanství“. Nebýt policejní patroly, která vstoupila do sálu přilákána podezřelým tichem, nebylo by nikoho, kdo by mohl podat o díle svědectví.

Z Cimrmanových velkých živých pláten nutno jmenovat jeho historický triptych „Bitva u Lipan“, „Bitva na Bílé hoře“ a „Sedláci u Chlumce“, uváděný pod souhrnným názvem „Naše slavné prohry“. Nekonvenčně, až odvážně pojal živý obraz „Blaničtí rytíři“. Ztvárnil v něm ideu, že má-li být dřímající svatováclavské vojsko v budoucnu co platné, musí nutně přezbrojit.

Některé Cimrmanovy živé obrazy byly vysloveně komorní. Byly koncipovány pro předvádění v domácnostech jako náplň dlouhých zimních večerů. Musíme si uvědomit, jak se tehdy žilo. Lidé přišli z práce domů, něco pojedli a pak celý večer seděli a koukali do zdi. Televize tehdy ještě nebyla. Cimrmanovy domácí živé obrazy byly jejím předvojem.“

Dnes tuto dobu i snažení našich prapředků o kulturní povznesení veřejnosti vnímáme poněkud s úsměvem. Ale uvědomme si, že oni to mysleli velice vážně a že to mělo v té době i smysl.

Takže tohle vzpomínání berte jako malé uznání jejich kulturnímu snažení.

PhDr. Václav Soldát