„Zuřivý divadelník“ Antonín Fencl
Jeho jméno je dnes známé pouze odborníkům a filmovým nadšencům, ale v době, kdy byl Antonín Fencl na vrcholu svých sil, ho znali jednak všichni lidé z oboru a také většina veřejnosti, která se jen trochu zajímala o divadlo a později také o film. Antonín Fencl byl totiž neuvěřitelně aktivní v mnoha směrech. Působil jako herec, později se stal dramatikem a režisérem a vedle toho začal podnikat i jako soukromý podnikatel v oblasti divadla. A když už mu bylo divadlo malé, našel si pro svoji působnost zcela nové rozvíjející se odvětví – film.
Na svět přišel 28. prosince 1881 v Praze, kde se také odehrávala většina jeho pozdější kariéry. V Praze vychodil školu a také vystudoval gymnázium. Během středoškolských studií se mu velmi zalíbil těsnopis, ke kterému měl nejspíš vyložený talent, protože si po zvládnutí maturity dokonce udělal speciální kurz a v dalších letech učil tento mnohdy neoblíbený předmět na různých školách v Praze. Fencl byl ale v tomto předmětu skutečně dobrý, protože vedle výuky také sám napsal a pokoušel se šířit učebnici s krkolomným, i když velmi přesným názvem Snadno pochopitelný návod, dle něhož možno se naučiti těsnopisu za 50 hodin. Jeden čas také vydával vlastní humoristický a satirický časopis S prken a prkének, inspirovaný právě jeho zkušenostmi z divadla. Nicméně pedagogika ani publicistika, kterými se začal ubírat, nebyly napsány v jeho osudu dost tučným písmem, aby z něj nešly vymazat.
Antonín Fencl měl od studií blízký vztah k umění a zejména k divadlu. Už během školy ochotničil, poprvé se objevil před diváky v Národním domě na Vinohradech v aktovce Muže! Kvůli hraní nakonec opustil Prahu a přidal se postupně k několika venkovským divadelním společnostem, které kočovaly napříč zemí po městech a vesnicích. Většina těchto společností měla doslova jepičí život, jiné se držely nad vodou jen proto, že si jejich herci vystačili se skutečným málem. Bylo ale i několik kočujících společností, které si vydobyly věhlas a respekt, často se měnily ve společnosti s pevným cestovním plánem a harmonogramem a diváci na ně už měsíce netrpělivě čekali. Takové společnosti začaly vychovávat první vynikající české herce, kteří postupně přecházeli do kamenných divadel. Fencl měl štěstí na ty úspěšnější. Nejprve začínal u V. J. Suka, později u Východočeské společnosti, kde se poprvé setkal i režisérskou prací, a později u J. Blažka. Během té doby napsal sám také několik her, většinou aktovek, ale v roce 1907 zpracoval také básnické pásmu Jidáš Iškariotský, které o víc než dvacet let později proměnil se skladatelem R. Zamrzlou v úspěšnou operu.
Jednou z nejúspěšnějších hereckých společností byla i ta, která patřila v té době Karlu Švadovi ze Semčic a později jeho rodině. Švandova divadelní společnost patřila mezi zmíněnými kočovnými společnostmi vůbec k nejvyhlášenějším, později působila trvale hned na několika scénách, zejména v Praze a Plzni, a z řad herců této společnosti se jich mnoho dostalo postupně do hereckého ansámblu velkých divadel. Řada z nich skončila na prknech Prozatímního a Národního divadla.
K takovým osobnostem patřil svým způsobem i Antonín Fencl, který začínal ve špolečnosti v roce 1909 jako herec, ale nakonec skončil u Švandy jako vedoucí jeho pražské scény. Ta byla velmi důležitá a Fencl musel jistě prokázat velký organizační talent, aby si ho Švanda vybral na tak zodpovědnou pozici. Fencl ale rozhodně obstál, podařilo se mu velmi pilnou prací pozvednout úroveň pražského repertoáru společnosti Švandy i výkony jeho herců na nebývalou úroveň. Už tehdy si vydobyl mezi lidmi „od divadla“ patřičné ostruhy, ale skutečný vstup do síně slávy ho teprve čekal.
Na přelomu let 1912 a 1913, tedy v době krátce před válkou, se začala skupina umělců kolem divadla v Praze, hlavně toho Národního, zajímat o možnost vybudování velkého přírodního amfiteátru pro letní představení. Jak bylo tehdy zvykem, mělo jít kvůli národnostním zájmům o opravdu velkou věc, událost doslova národního, a hlavně národnostního významu. A tak na jednom ze svahů Šárky, blízko Liboce, vzniklo obrovské přírodní divadlo o rozloze 4000 m2, kam se vešlo až 10 000 sedících a prý také 8 000 stojících diváků. A při první premiéře Smetanovi Prodané nevěsty prý na tomto jevišti vystoupilo až 600 herců. Výsledek byl fenomenální, hodnocený na jedné straně chvalozpěvy, na druhé kritikou, že množství parádiček a herců odvádělo pozornost od samotného děje. Nicméně v tomto veškerém mumraji, jehož samotná příprava trvala několik měsíců, se jako vynikají organizátor opět prokázal právě Antonín Fencl, stojící už na začátku samotného projektu, který se stal dokonce na čas i ředitelem tohoto přírodního divadla. Někteří, jako třeba Zdeněk Nejedlý, odmítali tento nápad jako něco výstředního a zbytečného s tím že by do divadla v tehdy příměstské oblasti nikdy kvůli takové zbytečnosti sám nejel. Ale právě tato velká zkušenost a úspěch, jaký scéna pod širým nebem měla, ho nakonec přivedly ubírat své další působení docela jiným směrem. V roce 1913 se dostal do Brna, kde se načas stal uměleckým ředitelem tamního Národního divadla. Později se vrátil, opět vedl krátce Švandovo divadlo, konkrétně jeho smíchovskou Arénu, a jeden čas také Adrii, aby se nakonec stal v roce 1916 samostatným podnikatelem. Založil si v Národním domě v Karlíně vlastní divadelní scénu. To už ale opět směřoval zcela jiným směrem.
Fencl působil v oblasti kultury v době, kdy se začal naplno prosazovat film, a tak i on byl zasažen novým fenoménem, který sice byl dosud jen na okraji zájmu umělců, ale těšil se čím dál tím větší přízni širší, a tedy běžné veřejnosti. Fencl v něm ale viděl víc, viděl v něm budoucnost, stejně jako jeho manželka, která mu byla skutečně velkou oporou. Pocházela totiž z rodiny Švandů a rozuměla nejen divadlu, ale velmi rychle se také naučila zacházet s kamerou a k tomu měla obrovský organizační talent. Jak ještě uvidíme.
Náš „zuřivý divadelník“ a stejně tak zuřivý filmař měl o film opravdu veliký zájem a postupně přenesl k tomuto novému cíli všechny své naděje a ambice. Důležité pro něj byly jeho kontakty, včetně divadelního, později i filmového režiséra, ředitele Národního divadla a nakonec i ministra Jaroslava Kvapila a hlavně Miloše Havla. Ti oba byli podobného ražení, viděli v kultuře dopředu o pár zatáček, a Fencl se jim perfektně hodil do plánů. Navíc se nebál riskovat. Proto si zkusil už v roce 1916 natočit film Zlaté srdéčko, kde si zahrál i Josef Šváb-Malostranský (autor předlohy) nebo Antonie Nedošinská, která se tu mimochodem vůbec poprvé objevila před kamerou. Film měl poměrně slušný úspěch, ostatně stejně jako jeho divadelní předloha, s níž měl Fencl zkušenosti už ze Švandova divadla, a už o rok později se Fencl pustil do mnohem náročnějšího kusu. Byli jím Pražští adamité, příběh z plovárny na Vltavě napsaný přímo Antonínem Fenclem. Měl hned několik významných POPRVÉ. Byl to první český film, který operoval s myšlenkou záměny dvojníků. Byl to tím pádem také první český film, kde se objevila dvojrole hraná jedním hercem, konkrétně Josefem Vošalíkem, a to v jednom záběru – tedy dvojexpozice, tehdy velmi trikově náročná. Kromě toho se jednalo o první český celovečerní film. A aby toho nebylo málo, byl to také první český film, který se prodával i do zahraničí – do Maďarska, na Ukrajinu, do zemí na Balkáně.
Společně s bratrem Jaroslavem se dohodl s Milošem Havlem na vzniku samostatné filmové společnosti Praga-Film, která vznikla v roce 1917 pod patronátem Lucernafilmu, ale jako samostatná firma. Havla přesvědčily zejména Fenclovi nápady a náměty. Měl v úmyslu natočit některá díla Jiráska, mezi nimi především Psohlavce, potom ho lákaly náměty jako Libuše, Mefistofales, kam chtěl angažovat i skvělého českého herce Eduarda Vojana, dále Jánošík, Jan Hus, kde oslovil ke spolupráci i Mánese, a další ryze vlastenecké a opravdu velkolepé náměty. Pomáhat mu s tím mělo několik zkušených kameramanů a také hlavní režisér Jan Arnold Palouš, autor působivého dobového snímku České nebe, kde vystupují herci v úlohách předních českých osobností. Pro zajímavost student divadelní a filmové (!) režie v Berlíně.
Jenomže situace Fenclovi příliš nepřála, podařil ose mu natočit několik dalších průměrných filmů – mimochodem pod hlavičkou této společnosti si odbyl svoji filmovou premiéru také Rudolf Deyl starší, a to ve filmu Dáma s růží. Fencl sám bohužel neměl tolik prostředků a nedařilo se mu ani získat dostatek sponzorů pro naplnění jeho plánů. Provizorní ateliér získal v kopuli České banky, která byla jeho jistitelem, na rohu Vodičkovi a Václavského náměstí, kam zakoupil i vybavení ze zkrachovalého filmového ateliéru ASUM, sídlícího jen pár vchodů odtud. Jenomže prostory od začátku nestačily. Do budoucna chtěl Fencl získat pro své podnikání vlastní ateliér v Košířích a chtěl pro něj zakoupit výstavní pavilon Mánesu z Rodinové výstavy, který v té době neměl žádné využití. Částečně uspěl, ale nakonec se ukázal být nový prostor nevyhovující. Důležitý je ovšem termín, kdy Antonín Fencl o nových prostorách jednal, se stal i tak historickým mezníkem. Bylo to 28. října 1918!
Zatímco ostatní začínali oslavovat konec války a vznik Československa, Fencl se chtěl věnovat podnikání. Po jednání se mu ale rozležela celá situace a ihned volal své manželce, která měla na starost chod firmy v jeho nepřítomnosti. Výborně se orientovala v práci s kamerou, také v režii a scenáristice i v posledních fázích vzniku filmů. Fencl jí zavolal, jeho žena nelenila a dala ihned dohromady skupinu kameramanů, se kterými se vydala pod sochu sv. Václava na Václavském náměstí a v okamžiku, kdy zde začaly skutečné oslavy a projevy, se už natáčelo na několik kamer. Právě díky Fenclovi, jeho manželce a dalším kolegům dnes známe filmové záznamy z přerodu Rakousko-Uherska na Československo. Díky nim známe náladu tehdejšího obyvatelstva. A díky nim také existují nejznámější filmové záběry té doby. Přitom samotný Fencl později vzpomínal, že nejznámější záběr, kdy padá dolů k zemi rakouská orlice z policejního ředitelství, by byl málem nevznikl, kdyby orla nestihli lidé strhnout před západem slunce. Tento záběr se později stal nejznámějším ze všech. A Fencl to uměl, jak se patří využít. Několik šedesátimetrových filmů, které natočila jeho žena spolu s dalšími kameramany, byly ještě během téhož dne vyvolány a zkopírovány. O pár dnů později už existoval celovečerní dokument sestřihaný ze záznamů různých filmařů, který se promítal po pražských kinech a později byl součástí všech oslav vzniku Československa.
Později tyto záběry často rád využíval filmový historik a archivář Ing. Karel Čáslavský, který je kombinoval s jinými autory a vytvářel z nich svůj program pro Českou televizi. A i dnes jsou tyto filmové záběry hojně používány jako důkaz doby.
V roce 1919 se Fencl zasloužil o obnovení nájemní smlouvy na pozemek, kde se nacházelo přírodní divadlo v Šárce. Zprvu se mu dařilo, ale představení konaná v době divadelních prázdnin byla propadákem. Fencl se pokusil založit kvůli přežití divadla i akciovou společnost, dokonce měl v plánu zde vytvořit celý zábavní park včetně ZOO, filmových ateliérů a biografu, ale marně. Rok na to se pokoušel celou scénu prodat zpět Národnímu divadlu jako vedlejší scénu. Neuspěl.
Vcelku úspěšný byl také svojí dramatickou a literární činností. Zdramatizoval Psohlavce, také v několika dílech Švejka Jaroslava Haška, napsal hru Kvítek prérie a řadu aktovek, frašek, operet a revuálních děl. Za první republiky byl nejen filmovým podnikatelem, nutno říct, že s kolísavými úspěchy, ale také nájemcem divadla U Nováků, spoluřediteloval Švandovo divadlo, pronajímal si Varieté v Karlíně a tak dále. Mezi roky 1943 a 1944 byl i ve vedení Českého lidového divadla v Brně.
Po celou dobu své kariéry přispíval do mnoha kulturních časopisů, z nichž některé také po určitý čas redigoval. Patřily k nim třeba Divadelní věstník nebo Divadelní listy. První svoji knihu napsal ještě velmi mladý, a to o těsnopisu. Psali jsme o ní na začátku. Po druhé světové válce napsal knihu Divadelník o divadle, Živé slovo, a snažil se v ní shrnout svůj názor na moderní herectví, divadlo a v okrajovém měřítku na herectví celkově. Nový režim ho ale příliš nepotřeboval. Pracoval na rozsáhlém díle, které mělo mapovat kulturu Slovanů. Jinak ale Antonín Fencl zemřel téměř v zapomenutí 9. 11. 1952 v Praze. A největší a nejvýznamnější zdroj o jeho životě, který sepsala jeho dcera pod názvem U Vltavy stála Aréna, svět nikdy v tištěné formě nespatřil.
Tomáš Hejna
