Kam na výlet? „Já jsem Jan Vaněk z Kralup“, Švejk a první socha hovínka pro štěstí

Město/obec: Kralupy nad Vltavou

GPS souřadnice: 50.2408469N, 14.3109519E

Konkrétněji bychom měli uvést větu: „Já jsem takto drogista Vaněk z Kralup“, což je citát z nejznámějšího díla Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk. A ne, nadpis zde není omylem a skutečně s Haškem, konkrétně se Švejkem, blízce souvisí. Ale hezky popořadě.

Haškův Dobrý voják Švejk je jedním z nejpřekládanějších českých literárních děl a dost možná, že je v tomto seznamu už na prvním místě. Nicméně jazyky, do nichž byla tato kniha přeložena, se už jistě počítají na desítky, a tak se v zahraničí obrovské množství čtenářů dozvědělo nejen o „notorickém blbovi“ Švejkovi (i když řada čtenářů ho naopak považuje za génia, což se samozřejmě nevylučuje), požitkářském feldkurátovi Katzovi, vždy uhlazeném nadporučíku Lukášovi a mlsném Bagounovi, ale také o Janu Vaňkovi z Kralup nad Vltavou a tím i o Kralupech jako takových. A to nikoliv jen tak okrajově, ale na několika místech celé jedné kapitoly nazvané Z Hatvanu na hranice Haliče. Celkem se ale v knize, a to i na jiných místech, hovoří o Kralupech sedmkrát! A většinou právě v souvislosti s Janem Vaňkem, „rechnungsfeldvéblem“ neboli účetním.

Jaroslav Hašek, jak je všeobecně známo, se první světové války skutečně zúčastnil, a to nikoliv v zázemí, ale na frontě, kde se i účastnil bojů. Konkrétně se na čas jeho domovem stala Halič a právě odtud a ze sběrného tábora v Mostu nad Litavou (nedaleko Vídně) pochází řada historek v jeho slavném románu. Ovšem to není jediné, co zde Hašek poznal. Na frontě se setkal se skutečným nadporučíkem Lukášem, který byl jeho velitelem, a zřejmě je s ním dokonce i na jedné fotografii. A ve sběrném táboře potom poznal Jana Vaňka, který se do jeho románu dostal jako dobrosrdečný, i když přísný „rechnungsfeldvébl“. A dostal se dokonce i do filmové verze s Rudolfem Hrušínským, kde ho ztvárnil slavný herec vedlejších, ale vždy výrazných rolí Josef Hlinomaz.

Jan Vaněk se narodil na Žižkově v roce 1888. Snad i to spojovalo Vaňka s Haškem, z nichž se evidentně stali přátelé. Hašek byl sice rodákem z Vinohrad, ale se Žižkovem, touto v mnohém svéráznou čtvrtí dnešní Prahy a tehdy samostatným městem – v jednu chvíli dokonce druhým největším v Čechách, ho spojovalo mnohé. Po návratu z Ruska zde dokonce u Franty Sauera žil se svojí druhou ženou Šurou. A také odtud utekl v papučích s malířem Panuškou na Vysočinu do Světlé nad Sázavou a odtud do Lipnice.[1] Ovšem zatímco Haškův život byl se Žižkovem spojen v mnoha směrech, Vaněk zde žil pouze po určitou dobu.

Po vojně se přestěhoval do Kralup nad Vltavou a nastoupil na místo příručího v již zavedené drogerii v kralupské Jungmannově ulici, jejímž majitelem byl drogista Josef Kysela. V roce 1913 se ale Vaněk rozhodl osamostatnit, a tak využil příležitosti, když se zdejší lékárník Pacovský rozhodl prodat svůj dům na hlavním kralupském náměstí včetně již zavedené lékárny. A protože drogista byl tehdy také tak trochu lékárníkem, Vaněk zdejší lékárnu provozoval dál a rozšířil ji o velmi dobře zásobenou drogerii, která se brzy stala vyhledávaným obchodem pro lidi nejen z Kralup, ale také z celého okolí. Moc dlouho se ale neradoval. Protože mu bylo teprve dvacet pět let, byl odvelen na frontu.

Jak už víme, během války se setkal s Jaroslavem Haškem a spřátelili se. Vždyť spolu trávili celé dny a noci nejen v táboře, ale i u 11. setniny, kterou potom Hašek proslavil jako „11. marškumpačku“. Když později Hašek psal svůj román, nezapomněl zde zmínit i svého kralupského přítele. Zatímco Hašek byl ale na ruské frontě zajat a nakonec vstoupil do legií (a později do služeb Rudé armády), Vaněk zůstal v rakouské armádě a dostal se s ní až na frontu v Itálii. Válku nakonec šťastně přežil a vrátil se zpět do Kralup nad Vltavou, kde se konečně mohl soustředit na vedení svého podniku, který za něj do té doby vedla jeho žena. Vaňkova drogerie byla skutečně vyhlášená a na jejím místě se nachází drogerie dodnes, i když samozřejmě v moderním provedení a s jiným zbožím.

Cenným dokumentem o jeho životě je jeho válečný deník, kde si zapisoval nejen bojové akce a události na frontě, ale také řadu věcí o svých kamarádech a mimo jiné i o nadporučíku Lukášovi. Pokud se vám ztvárnění této role v podání Svatopluka Beneše ve filmu zdá příliš strohé, uniformované a Lukáš až příliš komisní, zřejmě máte pravdu. Nejenže ho tak v mnohém vykreslil Hašek samotný, ale i podle Vaňka se jednalo o velitele poměrně neoblíbeného. Vaňkův válečný deník nakonec posloužil i jednomu z haškologů Janu Morávkovi a část z něj, v úpravě Jaroslava Šestáka, naleznete na stránkách virtuálního muzea Jaroslava Haška a Josefa Švejka na stránce www.svejkmuseum.cz v sekci Co se jinam nevešlo. Mimo jiné je zde uvedeno několik Haškových básní, které svému příteli zapsal do deníčku a dnes jsou téměř zapomenuté. Například:

Vaněk sám bohužel zemřel už v roce 1927 ve věku pouhých třiceti devíti let. Svého druha Haška tak přežil o pouhé čtyři roky.

A nyní k tomu hovínku, které nám tak trochu „nesedí“ v názvu této kapitoly. V roce stého výročí začátku první světové války se v Kralupech nad Vltavou sešlo několik lidí, kteří mají v Haškovi a hlavně jeho Švejkovi zálibu a ustavili se ve Spolek pro instalaci sochy Josefa Švejka v Kralupech. Byli mezi nimi i tehdejší starosta Petr Holeček a jako čestní předsedové byli ustanoveni Richard Hašek a Martin Hašek. Jejich úsilí bylo obdivuhodné. Za dva a půl roku nasbírali více než půl milionu korun z příspěvků od více než tisíce osob, které se zúčastnily veřejné sbírky. Peníze jim nakonec stačily na instalaci i na výrobu sochy, jejímž autorem je ilustrátor Karel Zeman a kterou odlil sochař Albert Králíček. Kralupský Švejk, ulitý z bronzu a usazený na lavičce tak, aby se s ním mohli lidé vyfotit, vydrží v podstatě navěky. Společnost mu dělá jeho pinčl. Na zemi je potom umístěna pamětní deska s tímto textem:

A co to hovínko? Nezapomněl jsem na něj. Leží na zemi vedle sochy a je ulité rovněž z bronzu jako součást Švejkovi sochy. V podstatě se tedy jedná o sousoší, a to dost neobvyklé – navíc s jedním významným primátem. Kralupy se tím totiž staly jediným městem na světě, které postavilo sochu psímu exkrementu. Nejde však o výraz vulgarity, ale o veskrze haškovský humor. Hovínko je tu totiž pro štěstí, a tak se nebojte na něj sáhnout. Koneckonců – je jenom z bronzu, stejně jako nezbytná muška na jeho vrcholu.

Tomáš Hejna

Námět na výlet pochází z knihy 50 zajímavostí na Kralupsku, Slánsku a Kladensku, která vyšla v Nakladatelství Olympia

---

[1] Více o Haškově působení na Žižkově v autorově knize Žižkovské střípky, soukromé vydání v Olympii