Lyrický tenor, jenž se pro frak narodil

Karel Bláha, 20. září 1947

Snad každý má ve svém životě něco jako romantické údobí, proto nemohla tahle radost nepotkat ani mě. Snad jen, že se v mém případě projevil takový spád láskou ke klasické operetě. Měl jsem ovšem jaksi navíc tu kliku, že se mi tohle přihodilo v údobí, v kterém pražský Karlín v tomto směru vysloveně zářil. A protože jsem býval v tamním klubu, šatnách i zákulisí jako doma především v rámci tehdejších povinností vůči Československé televizi, potkával jsem v těch báječných místech celou řadu skutečných hvězd té doby, a tedy také Karla Bláhu. Anebo spíš především jeho, i když to až později, když jsme se navzájem poznali přece jen blíž.

 Věděl jsem pak o něm, že je původem Pražák jako já, jen o něco málo starší. Navíc se mi doneslo, že už během studií na dvou konzervatořích začínal pod taktovkou Zdeňka Bartáka, brzy na to exceloval ve zlaté éře Rokoka a definitivně zvítězil právě mezi portály karlínské Operety. Konec konců vytvořil na tamním jevišti právě v tomto žánru zástup rolí opravdu velkých natolik úctyhodný, že se cosi podobného zase tak mnoha jiným nepodařilo. Jenomže právě to kouzlo valčíku, zářivých epolet, zlatého prachu a úžasných plesových rób nás doopravdy spojilo.

Viděl jsem a hlavně obdivoval Karla Bláhu v jeho nejlepší formě jako Danila, Su Čonga, Eisensteina a třeba Tonyho, ale přiznám se, že na to, co umí a jak to dovede podat, mám jednu vzpomínku, která se všem předchozím jedinečnostem tak nějak vymyká.

            V prostředí jednoho z velkých večírků doby, v které jsme se při jí odpovídajících příležitostech scházeli my, co jsme spolu mluvili, totiž objevil na jisté pražské privátní adrese nejspíš slušně naladěný klavír. Načež neodolal, usedl ke klávesám a celá místní sešlost hned na to neměla jiný zájem, než soustředit se kolem něj v těsném kruhu, naslouchat mu a nechat se jím výborně bavit. Byl to sice svým způsobem mimořádný, ale jistě také nádherný večer!

Karel má rád Itálii, studoval zpěv konec konců také právě tam, avšak ani jiné státy, v kterých všech hostoval hned na třech kontinentech, není snadné spočítat. Co se týče nástupu moderního muzikálu u nás, ten nejen ustál, ale jasně ovládl, a prosadil se stejně tak v popu. Dokonce pod taktovkami i takových tradičně nesmlouvavých autorit, jako bývali Karel Vlach, Milivoj Uzelac i Gustav Brom.

Velmi dobře se uplatnil na bratislavských Lýrách i Děčínské kotvě, jenom co já vím.  Kromě toho všeho hrál a zpíval v televizi, ve filmu i v rozhlase. Hodně hostoval a vůbec jej bývalo všude plno.

Jestliže však nyní takto hovořím o Karlu Bláhovi v minulém čase, není to vůbec na místě, protože jezdí a zpívá dodnes. Pořád má co nabídnout, a hlavně mu zůstalo to publikum, které se od něj nechávalo tak rádo oslňovat operetou, muzikálem i jinými žánry po celé desátky let předtím.

 Moc, opravdu moc rád mu tedy přeji k jeho nynějším narozeninám kromě stálého pevného zdraví a minimálně kapičky štěstí (viz My Fair Lady), aby si podržel jak tenhle bonus, tak svůj vzácný elán, styl i nasazení. Ty, kteří budou o jeho umění stát, najde vždycky. 

                                                                                                              Václav Junek