Zemřel dlouholetý přítel a člen Artesu Vráťa Ebr

Knihkupec, moderátor, sběratel kuriozit a jak o sobě rád říkal „sepisovatel“ knih Vráťa Ebr působil na poli naší kultury dlouhá desetiletí. Stal se tak nestorem českých knihkupců, nositelem českého zábavního umění a také významným propagátorem a připomínatelem české literatury a jejích osobností. Jeho vlastní životopis byl přitom nesmírně zajímavý.

Nikdy si nebyl přesně jistý tím, kdy se vlastně narodil, protože byl synem jedné z obětí represálií po atentátu na Reinharda Heydricha. Podrobně o tom informuje čtenáře jeho životopisná kniha Narozen na popravišti, kterou v roce 2014 připravili s Marií Formáčkovou pro nakladatelství Bondy. Tam Ebr vzpomíná, že narozeniny sice vždy slavil 20. října, ale ve skutečnosti se nejspíš jednalo o den, kdy se dostal do rodiny pěstounů. Jeho matka Františka Sívková byla v době zatčení těhotná, a tak se nad ní gestapo slitovalo a ponechalo jí ještě celé tři měsíce života, než i ona doputovala na popraviště.

Přes nepřízeň osudu se Vráťa Ebr, vlastním jménem Vratislav, nikdy nepoddal jakýmkoliv chmůrám. Miloval literaturu, dlouhá léta působil jako knihkupec v Arbesově knihkupectví v Praze a po celou tu dobou vedl svoji tichou „válku“ s komunistickým režimem a hlavně s nesvobodou, kterou přinášel. A Vráťa byl víc než svobodomyslný. Arbesovo knihkupectví se tak za komunistů stalo místem, kde se často potkávali i jinak „nepřístojní“ a „nevhodní“ autoři, a jak sám vzpomínal, pod jeho pultem se mnohdy našly i knihy, které patřily do kategorie samizdatu. Však s tím měl tehdy nejeden problém.

Rád vzpomínal na svoji životní epizodu v Československém spisovateli, kde se dostal k redigování nejrůznějších knih, včetně jím tolik oblíbené poezie, i k sestavování bibliografií nejrůznějších autorů. Po revoluci Vráťa dál vedl své knihkupectví a současně začal spolupracovat i s různými nakladateli. Patřil tehdy k progresivním osobnostem, například bychom ho mohli směle označit za průkopníka současných knižních klubů. To když začal na adresy stálých zákazníků posílat na vlastní pěst „knižní prémie“. Jak vzpomínal, nebylo to úplně korektní, dost riskoval, ale dařilo se. Občas také vzpomínal, jak staré zásoby jezdil prodávat jen tak, bez úředních povolení a další byrokracie na Smíchovské nádraží, jak byli lidé po knihách hladoví, a jak měl za pár hodin prodáno i to, co dlouho prodat nemohl. Jen doba byla prostě složitější, a Arbesovo knihkupectví nakonec skončilo. O problémech s tím spojených naopak Vráťa mluvil vždycky nerad, takže pomlčme.

Svatá Ludmila, Salmovská, Divadlo U Valšů – to bylo jen několik míst, se kterými je VráŤa Ebry spojen. Když nemohl knihy prodávat, začal je sám psát, tedy „sepisovat“! Naplno přitom využíval svých dobrých kontaktů a četných přátel mezi básníky, spisovateli, textaři a herci, písničkáři, výtvarníky a karikaturisty. Desítky z nich si zval na své četné pořady, kde bavil lidi svými historkami, průpovídkami, recitací básniček a říkanek, které znal snad už jenom on. Se svými hosty měl společnou nezměrnou lásku ke svobodě a umění, literatuře, i historii. Pořádání akcí ho bavilo a zasvětil této činnosti dlouhé hodiny svého života. Spoléhal přitom na pomoc dobrých přátel a kolegů, lidí, kteří s ním souzněli a rozuměli mu, i když od nich občas čekal až nemožné oběti. Většina z nich na ně ovšem ráda přistoupila.

Jako knihkupec si Vráťa potrpěl na profesionalitu, jako „sepisovatel“ na originalitu a duchaplnost, na krásné ilustrace, kvalitní sazbu, na humor. Vážný byl jen výjimečně, a vážné lidi neměl rád. Obklopoval se těmi, co se uměli bavit, co uměli žít. Netřeba říkat, že se u toho také rád dobře najedl a dobře napil. Pivo neodmítl, ale pokud byste v jeho domácí spižírně něco zaručeně našli, bylo to vždy víno – ponejvíce červené. Nejednu lahev jsem s ním měl možnost vypít u něj doma ve střešním bytě na Radlické, který byl doslova plný „věcí“. Nejenom knih různých žánrů a od různých autorů, o kterých ještě bude řeč, ale i nejrůznějších starých kalendářů, knižních rekvizit, kuriozit, obrazů, vtipných kreseb a karikatur, hliněných a plechových tabulek s citáty a vtipy, sošek a tak dále. Toto malé muzeum kuriozit bylo jeho domovem a on k němu patřil, vše měl spojené s osobními vzpomínkami, historkami, zážitky a osobnostmi, které v životě poznal. A také ponejvíce s knihami. I na záchodě měl četné vtipné relikvie ze svého života, a o každé uměl vyprávět.

Vráťa si ze všeho nejvíc u sebe doma, alespoň podle mě, vážil hlavně tří věcí. Své obrovské knihovny, ve které měl celou řadu unikátů a hlavně knih podepsaných jeho přáteli autory. Často z těchto knih citoval, bavilo ho v nich hledat drobné podněty, vzpomínky, úryvky a citáty, perličky, které včleňoval do svých pořadů a vlastních knížek. Potom si velmi vážil několika velkých sešitů v pevných deskách, kam si nechával od různých osobností a svých známých vpisovat různá poselství, myšlenky, zajímavosti i odpovědi na všetečné otázky a kam mu mnoho nadaných a často velmi známých malířů a ilustrátorů věnovalo dosud neznámé originály jen pro jeho potěšení. Snad se jednou tato unikátní sbírka dostane na světlo světa. Osobně jsem do ní přispěl a mnohokrát ji viděl, a vždy ji velmi obdivoval. A nakonec si nesmírně vážil vyhlídky, kterou měl z terasy svého domu, kde hlavně v létě rád sedával. Na rohu této terasy měl umístěnu starou lucernu. Když svítila, byl to signál pro jeho přátele, že je doma a k dispozici. Pokud ne, měl většinou nějakou akci, anebo se nacházel v hospodě za rohem se svými přáteli. Tedy alespoň v době, kdy mu to ještě zdraví dovolovalo.

Jednu důležitou věc jsem ovšem vynechal. Vráťa si nesmírně vážil všech svých přátel, jejich práce i pomoci. A vážil si i toho, když někdo něco uměl. Přitom nešetřil kritikou, a často byl až nepříjemně upřímný.

Já sám se Vráťou poprvé seznámil na Střední škole knižní kultury, kde nám byl něco málo povědět o literatuře. Dodnes si vzpomínám, jak přinesl jednu knihu poezie a nešťastně nám vyprávěl o tom, že nakladatel si plete poezii s trhacím kalendářem! Ta kniha totiž měla perforované stránky, aby si zájemci mohli vybrané básně „vytrhnout“ a nejspíš zarámovat. Tehdy, a to si dodnes vzpomínám, se Vráťa vyjádřil slovy: „Jako byste si trhali hajzlpapír“.

Až o řadu let později jsem se s Vráťou seznámil i jako vedoucí redaktor. Dali jsme dohromady knihu Drobničky z Prahy, a tehdy jsem také poznal, jak je v tomto ohledu náročný. Tedy hlavně na spolupráci. Do té doby jsem vůbec netušil, že Vráťa Ebr za celý svůj život nevzal na milost počítač a internet. Největší vymožeností byl u něj tlačítkový telefon, alespoň v době, kdy jsem se s ním pravidelně u něj doma potkával. Své knihy, kterých bylo téměř padesát, „sepisoval“ na starém psacím stroji! Přitom používal jakýkoliv papír, který se mu dostal do rukou. Staré jídelní lístky z hospody, staré hlavičkové papíry z Arbesova knihkupectví, letáky… Vráťa zkrátka nerad plýtval. A běda, když jsem se zmínil o tom, že bych mu korekturu nebo zlom poslal mailem. Tu „věc“ neuznával, nedal si říct, a když už to bylo nutné, vyřizovali to za něj lidé, kteří s ním pracovali při jeho programech. Mimochodem – řadě těch „babiček“, jak jim říkával, byla starších než on a uměla s počítačem skvěle. I tak si nedal říct, a tak jeho rukopisy jsou vlastně vzácně autentické. Jsou to svazečky papírů různých formátů, barev, potištění a jeho textů, sestavených z nejrůznějších zdrojů. Těch měl nepočítaně. Vráťa sbíral ze starých novin a časopisů výstřižky, zatrhával si odstavce v knihách, zakládal si stránky lístečky, vypisoval si rukou.

V mnoha jeho knihách, vlastně většinou malých knížečkách, je propagováno právě zábavní umění. Cituje v nich spisovatele a básníky, také písničky a písničkáře, vložil do nich řadu svých vzpomínek na slavné a významné osobnosti, se kterými někde vystupoval a s nimiž se znal.

Poslední roky byl Vráťa velmi nemocný, trápilo ho srdce a hlavně pokročilá cukrovka. Jeho svobodomyslnost ho přivedla několikrát do nemocnice, a jsem si jistý, že ze všeho nejvíc ho muselo zasáhnout, když kvůli covidu nemohl vystupovat před lidmi, kde se cítil nejlépe.

Vráťa Ebr, nestor českých knihkupců, bavič, moderátor, sběratel kuriozit, „sepisovatel“ a milovník všeho souvisejícího se životem zemřel nejspíš nejkrásnější smrtí. Odpoledne pohovořil telefonem s několika přáteli, šel spát a ráno se již neprobudil. Stovky lidí na něj budou vzpomínat.

Tomáš Hejna

Osobní dovětek:

Seznámení s Vráťou bylo pro mne úžasným zážitkem. Jak na škole, tak i později. Byl jedním z prvních autorů, u kterých jsem vykonával svoji funkci šéfredaktora. Drobničky z Prahy jsme spolu připravovali několik měsíců, poznal jsem tak jeho netrpělivost a nakonec i jeho neústupnost. Přesto jsme spolu spolupracovali na několika akcích. Byl jsem s ním v Salmovské, potom v Divadle U Valšů, kde jsem byl jeho hostem, a nakonec jsme spolu připravili první ročník Velkopřílepského knihobraní. Na tom jsme se rozešli, a ne v dobrém. Další ročník začal Vráťa dohadovat za mě, úplně popřel moji představu a jen mi oznamoval, co všechno už zařídil, že má dohodnutý termín, ty a ty osobnosti a tak dále. Nedokázal také pochopit, že nemám lidi a prostředky na to, aby jeho strojem napsaný rukopis byl přepsaný do týdne, jak si to představoval. V tomto ohledu byl bohužel poněkud mimo dobu, a já mu to nedovedl vysvětlit. O rok později ve Velkých Přílepech, kde jsme dělali nakonec každý svoji akci s knihami, mne předběhl s termínem a uspořádal velkou autogramiádu osobností. Já o týden později udělal druhý ročník Velkopřílepského knihobraní, a tím tato akce také skončila.

Dál už jsme se jenom míjeli. Později mne Vráťa obvinil, že jsem mu zatajil a nezaplatil jednu jeho knihu, jmenovala se Neslavně oslavné básně. Tvrdil, že jsem jí vydal tisíce a nic mu nedal. Nechtěl pochopit, že jsem jich vydal jen padesát, ty že jsem dal jemu na prodej a žádné další už jsem neudělal. Vráťa totiž neměl na citované básně asi čtyřiceti různých básníků z doby minulého režimu podepsaná autorská práva. To byla vzácná ukázka jeho povahy, alespoň pokud jsem měl tu možnost posoudit. Nebral totiž delší citace, citace básní a vůbec zákonné normy jako bernou minci. Ctil ze všeho nejvíc úlohu literatury jako nositelky kultury, bral zejména poezii jako něco, co by mělo být přístupné všem. A já tehdy nebyl ochotný riskovat.

Kajícně dnes přiznávám, že jsem se po těchto zkušenostech a sporech jen několikrát odvážil přijít na akce Vráti. A jen dvakrát jsem ho později navštívil u něj doma. Byla v tom kombinace hněvu, ukřivděnosti i strachu. Nikdy jsem ale nepřestal sledovat, jaké akce pořádá, jaké vydal knihy, a vždy jsem si ho velmi vážil. A jeho, i jeho literární tvorby, si vážím stále.

Sbohem, Vráťo, a připíjím sklenkou červeného do nebe.

Na památku Vráti Ebra věnujeme příští dva díly Antikvariátu zábavního umění jeho knížkám. První díl najdete na stránkách ARTESU tento pátek 17. 11., druhý v pondělí 20. 11.