Pozapomenuté osobnosti a události zábavního umění mají svůj pomník
25. září proběhl úspěšně již 7. ročník předávání cen Mistr zábavního umění, tentokrát v Divadle Lucie Bílé. V závěru odpoledne, kdy si cenu převzali Simona Stašová, Halina Pawlowská, Daniel Hůlka, Miroslav Donutil, Petr Náročný – za Hanu Zagorovou si převzal cenu Štefan Margita, se také křtila nově otevřená Síň legend zábavního umění a s ní také nová kniha novináře, publicisty a spisovatele Tomáše Hejny. Nese název Střípky české zábavy a její obsah tak přímo navazuje na dnes už populární seriál ze stránek zabava-artes.cz. Ten má již víc než padesát dílů a čtenáře průběžně seznamuje se zajímavými osobnostmi a událostmi i místy spojenými s historií českého zábavního umění, většinou téměř zapomenutými nebo běžnému čtenáři zcela neznámými. To je také hlavním motem zmíněné knihy, která nese podtitul: Dvacet zajímavostí, které nejspíš neznáte.
Jak píše kulturní sociolog Václav Soldát v předmluvě knihy, Tomáš Hejna se orientuje především na tu část historie, která není veřejnosti notoricky známá, plynoucí spíše na pozadí, záležitost zaprášených knih, pamětí a obecních či městských kronik. To samé platí i o osobnostech, které si autor vybírá jako hlavní náměty některých svých článků, v tomto případě kapitol zmíněné knihy. Před čtenářem tak ožívá dnes zapomenutý autor kramářských písní František Hais, první český hudební manager Josef Srb-Debrnov, ale také Rudolf Piskáček, jehož melodie sice jsou lidem stále známé, ale samotného jejich autora si už vybaví málokdo. Vedle toho se knihou prolínají osobnosti naopak notoricky známé, ovšem většinou pouze jménem. I u nich se autor orientuje na detaily běžně neuváděné, ale o to zajímavější. Takové, které čtenáři jako skutečné střípky pomáhají doplňovat mozaiku životních příběhů a osudů jednotlivců i celého celku.
Kniha má celkem dvacet kapitol, doplněných v druhé části bohatou obrazovou přílohou. Čtenář se tak chronologicky posouvá od prvního skutečného českého divadla Bouda a jeho zakladatelů přes historii českých cirkusů, česká hudební nakladatelství, položení základních kamenů Národního divadla a jeho otevření ke kabaretu Červená sedma a k historii prvních českých filmů a filmařů. Pozoruhodná je kapitola věnovaná legionářskému umění a kniha je ukončena méně známou kapitolou ze života Vlasty Buriana, kdy „porazil“ svým humorným vyjádřením v němém filmu tehdy známějšího polského herce Dymszu, a to i u něj doma v Polsku.
Na obsahu je znát, že autor nepíše svůj seriál a nenapsal ani tuto knihu jako komerční záležitost, a že mu jde především o obsah samotný, o připomenutí čehokoliv zajímavého, co podle jeho soudu za připomenutí stojí, a o čem by se měli podle jeho mínění dozvědět i běžní čtenáři. Celou jeho prací, zejména zde popisovanou knihou, se také prolíná jeho patriotismus, zápal, s nímž se snaží zachovat pro další generace co nejvíc informací o historii české kultury. Tento někdy až do extrému vyhrocený patos je ostatně charakteristický pro většinu jeho tvorby, se kterou jsme se dosud mohli setkat. Je zároveň i důkazem, že Tomáš Hejna není autor komerční, protože jím předkládaná témata jsou určena vcelku striktně vyhraněné skupině zájemců o českou historii, nikoli masovému čtenáři, kterému více vyhovuje pojetí beletristické nebo faktograficky plytké.
Střípky české zábavy jsou ovšem na fakta a historické reálie vskutku bohaté, a o autorově pečlivosti se můžeme přesvědčit v několikastránkovém přehledu použité literatury a pramenů, kde nechybí ani dobový tisk a archivní materiály. Ve skutečnosti si pro důkaz nemusí čtenář v knize chodit ani tak daleko. Tomáš Hejna obohacuje svůj text, kde často dává do zajímavých souvislostí jinak vedle sebe zdánlivě nesouvisející záležitosti, četnými citacemi z dobových pramenů i z vědeckých nebo populárně naučných prací. Čtenáře tak přirozeně vede i k zájmu o další literaturu k danému tématu, ale vedle toho dokazuje své osobní zaujetí, s jakým se ujal získávání podkladů a jejich zpracovávání. Jen malá ukázka jako důkaz, a to z kapitoly Neobyčejná Bouda:
„…byl to hmotný, výdělečný tlak, který začal konečně působit na pražské divadelní podnikatele, aby se pokusili přilákat i české obyvatelstvo k pokladnám. Nejznámějším a zároveň typickým pokusem toho druhu byla z němčiny přeložená veselohra Kníže Honzík, kterou uvedl na scénu své divadelní společnosti v Kotcích ředitel Johann Joseph Brunian. Ovšem čeština jeho německých herců byla taková, že je české obecenstvo vypískalo!“ napsal Václav V. Kratochvíl v knize Národ sobě o jednom z českých představení.
Nesmíme také zapomenout, že se od roku 1785 hrálo česky v Nosticově divadle pod taktovkou divadelního ředitele Františka Bully – i když původně jen jednou týdně a šlo spíše o divadlo trpěné než podporované, alespoň pokud šlo o oficiální úřady a pražské Němce. První české představení se zde odehrálo 20. ledna. Šlo o překlad veselohry Odběhlec z lásky synovské od Gottlieba Stephanieho. Na druhou stranu u českého obecenstva měla tato představení nebývalý úspěch, i když se zde hrály vlastně jen překladové hry. A zapomenout nesmíme ani na představení v divadle v Kotcích. Zdejší divadlo ale nebylo vyloženě české, a hlavně se stále jednalo o kočující společnosti jen dočasně sídlící v nějakém prostoru. K tomu je nutné si přiznat, že česky psaný repertoár původních autorů v té době v podstatě neexistoval, nebo se soustředil u venkovských kočujících společností a často se o něm nedochovaly žádné zmínky.
Právě ve zmíněném roce 1785 přišel mladý Václav Thám a vše změnil. Na prknech se objevil jeho kus Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera (někdy se uvádí až rok 1786), který je často považován za první skutečnou českou divadelní hru. Uvedení bylo natolik úspěšné, že se hra musela dokonce opakovat. A od českých diváků získávala samou chválu:
„Tento kus jest zcela dobře vypracován v jadrné české mluvě,“ zní pochvalná dobová kritika z Schönfeldských novin. „Tato hra tím větší milosti v lidu nalézá, poněvadž obsah její na zvláštní hrdinský kus našeho někdejšího knížete Břetislava se vztahuje,“ napsal tehdy Kramerius. Tím začala éra českého divadla a nejspíš i díky tomu začali čeští vlastenci s bratry Thámovými v čele uvažovat o vlastním, tedy českém divadle.
Na fasádě naproti Wiehlovu domu v pražské Vodičkově ulici, bohužel až v úrovni prvního patra, je umístěna pamětní deska připomínající, že v původním domě zde žili bratři Václav (1765-1816) a Karel (1763-1816) Thámové. A právě tito dva bratři byli u toho, když vznikl nápad na stavbu skutečně české divadelní scény, kde by se hrála pouze česká představení pro české publikum. Spolu s nimi stáli u zrodu českého divadla také Prokop František Šedivý a Josef Zíma, rovněž dramatici a zapálení vlastenci, a ještě řada dalších. Právě jejich hry měly v budoucnu tvořit hlavní náplň programů nového divadla a historie na ně vzpomíná jako na „otce českého dramatu“. Začátky samotné „Boudy“, jinak Vlasteneckého divadla, jsou však spojeny s jinými osobnostmi.
Celkem třikrát šla do Vídně k patřičným úřadům korespondence s žádostmi o povolení stavby, a třikrát se vrátila žádost odmítnutá.
„Veleslavné zemské gubernium!
Podepsaní prosí o nejmilostivější privilegium pro království České, aby směli cestovati do měst Plzně, Chebu, Budějovic, Hradce Králové a Litoměřic a provozovati ve všech těchto jmenovaných místech, jakož i v Novém Městě pražském svou nově zřizovanou českou a německou hereckou společností, skládající se ze synů a dcer /aus Landeskindern/ této země, pravidelné české národní hry /böhmische Nationalschauspiele/ a také německé operety, hry, pantomimy a balety.
Svou nejponíženější prosbu podporují žadatelé těmito důvody:
1/ Tříměsíční výpovědí, která jest však pro herce neobyčejně krátká, budou členové divadla se svými ženami a dětmi od 1. března r. 1786 propuštěni z angažmá u pražského Národního divadla a budou nuceni hledati si jinou obživu /Brotbedürfnisse/, protože ředitel Bondini /die Bondinische Impressa/ podle vlastního vyjádření není s to vydržovati dvě velké herecké společnosti.
2/ Nejvyšší vůle Jeho cís. Král. Veličenstva směřuje k tomu, aby každý syn této země /jedes Landeskind/, hledající obživu ve vlasti, byl ve svém poctivém snažení podporován a bylo mu pomáháno. I my se právem domníváme, že se toto Nejvyšší rozhodnutí vztahuje také na nás.
3/ Chceme totiž aspoň poněkud přispívati k zdokonalování a rozšiřování české řeči a zároveň zušlechťovati srdce a mravy svých krajanů a domácích Čechů střídavým prováděním českých a německých her.
4/ Každému národu jistě lichotí, může-li míti divadlo hrané v mateřštině. Proč by se tedy mělo zazlívati Čechům, jestliže se přičiňují, aby i oni byli účastni na tak zušlechťující zábavě, jako je divadlo. Ostatně důkazem toho jsou ukázky oněch českých představení, která žadatelé v Praze již pořádali.
5/ Tato herecká společnost, která má býti nově sestavena a má se skládati výhradně jen ze synů a dcer této země, zavazuje se, že v každém městě, kde se bude zdržovati, uspořádá jedno představení k lidumilnému účelu ústavu chudých.
6/ Zřízením této privilegované venkovské divadelní společnosti bude možno čeliti různým nepřístojnostem a neplechám tak zvaných herců-komediantů, kteří se ve značném počtu potulují po českém venkově a tamním obyvatelům nepřinášejí ani uspokojení, ani zábavu.
Konečně prosí podepsaní o vysokou milost, aby se jejich žádosti dostalo příznivého posouzení.
Poněvadž pak se navíc jejich nejponíženější prosba týká i jejich budoucí obživy, hledí s pevnou důvěrou vstříc jejímu šťastnému a brzkému vyřízení.
V Praze 21. prosince 1785.“
Kniha Tomáše Hejna Střípky české zábavy, vydaná v Nakladatelství Olympia za podpory Uměleckého sdružení Artes, nejspíš nikdy nebude knižním bestsellerem, kterého by se prodávaly tisíce kusů ročně. Bude ale jistě na čestném místě v knihovně každého zájemce o českou kulturu a historii, o české osobnosti, o české zábavní umění. A bude jednou pro vždy velkým pomníkem, který autor osobnostem a událostem v této knize „postavil“.
Kniha má celkem 288 stran, z čehož barevná příloha má celých 48 stran. Jedná se o často velmi unikátní dobové materiály, na které jinde nenarazíme. Na trhu ji seženete za 349 Kč, v nakladatelství za 279 Kč, a to přes tento odkaz:
Objednávky je také možné zasílat na e-mail artes.sdruzeni@seznam.cz, a pokud využijete této nabídky a k objednávce připíšete text věnování, dostanete publikaci podepsanou autorem.
Jan Steiner
