Josef Bek- 21. 12. 1918 – 5. 5. 1955

Nemůžeme zapomenout na Josefa Beka. Ženy všeho staršího i středního věku mu říkaly „náš Pepíček“.

Za svoji hereckou kariéru natočil zhruba sedmdesát filmů a účinkoval v téměř sedmi stovkách televizních a rozhlasových pořadů. Projel republiku v různých estrádách a vlastních vzpomínkových programech. Zpívá s Irenou Kačírkovou i v prvním videokliopu (tehdy se tomu říkalo filmová písnička) „Dáme si do bytu, dáme si židli…“.

Krásně zpíval, byl to spíše milostný než hrdinný tenor, dokonalý typ pro operetu. Jako mladíka se ho snažila získat opereta v Košicích, ale tam ho maminka nepustila, aby ho herečky nezkazily. Stejně se jí to asi nepovedlo.

Jeho životní moto k lásce:

„Kdosi kdysi definoval lásku jako kapku nebeské slasti a blaženosti do číše pozemského života, aby pomohla zmírnit jeho strastiplnost.“ Tak si jí užíval, jak dovedl a mohl. Nedávno vyprávěla jeho velká kamarádka Zdenka Procházková (hrála zestárlou Lídu Bárovou v Renčově filmu), jak jí za mlada šeptal na scéně do ucha, tak nemravné návrhy, a ještě při milostné scéně zapojil i nečekané dotyky, že téměř nedohrála.

Rád chodil do téměř slavné Čínské restaurace ve Vodičkově ulici (už tam léta není, zato jich je všude jinde dost). Jednou mu tam dali vizitku s tím, že kdykoliv bude chtít, tak jí stačí ukázat a vždycky se pro něj najde místo. Takže nadšeně ukazoval dámám, že tam má vždycky dveře otevřené a divil se, že se jim tak trochu protáčejí panenky. Přehlédl, že na vizitce je nakreslen milostný akt samuraje.

Když někdy opět uvidíte herecký výkon Josefa Beka v kterémkoliv filmu, tak si opět uvědomíte jeho profesionalitu a až živočišnou radost ze života.

Pro potěšení si zavzpomínejte s jeho velmi populární písničkou z filmu Florenc 13.30.

Václav Soldát