Václav Upír Krejčí

Narodil se 13. října 1955.

Herec, zpěvák, ale i dramaturg, režisér, scénárista, spisovatel, textař.  Hlavně ale komik a nezapomenutelný klaun. Člen legendární skupiny Mimtrio.

Absolvent Ježkovy Konzervatoře – obor pantomima, výrazové divadlo a jevištní tanec. Před tím vyučený elektrikář, silnoproud.

Hrál mj. v Semaforu (Kytice), Divadle Fr. R. Čecha (Dívčí válka), studiu GAG Borise Hybnera, divadle v Nymburku, Opeře a baletu Ústí nad Labem (Limonádový Joe, Zvonokosy) atd. atd. Tři roky byl dramaturgem TV Nova. Sám napsal cca 9 divadelních her. Má vlastní TV studio „Happy Řepy“. Výčet jeho televizních a filmových rolí, scénářů, vydaných CD atd. by zabral několik stránek.

Když se před mnoha lety objevilo MIMTRIO, tak to byla úplná bomba. Najednou oproti už známým mimům tu bylo zvukové a hudební divadlo. Nejslavnější snad bylo vizuální ztvárnění směsi hitů z gramofonových desek. Michal Nesvadba jako nesmělý zpěvák, půvabná a milostná Světlana Nálepková a s nimi „ďábel a skutečný upír“ Upír Krejčí. Rozježený, s bláznivými gesty a zamračenou tváří, trochu provokatér.

Ale také dokonalý improvizátor, schopný využít své dovednosti a dar bláznivého humoru v jakékoliv situaci. Na jedné „šňůře“ s Mladou frontou jsme po představení ještě zašli do diskotéky. Pár muzikantů a Upír. V jednu chvíli si Upír vzal židli a začal tančit na parketu. Ne tanec se židlí, on si opravdu zasedl a ta židle měla najednou vlastně šest nohou a sama se sedícím Upírem tančila. Účastníci přestali s tancem a jen zírali na jeho taneční kreace. Chaplin by byl nadšený.

S velkým potěšením s ním mohu porozprávět o jeho tvorbě.

Začněme od tradičně poslední otázky rozhovorů s umělci. Co zrovna děláš?

Teď jsem vyřídil, že mi vyjde šestnáctá knížka. S režisérem Vaškem Křístkem řešíme moji novou filmovou pohádku „Čerti se čertí“, co mi rozcupoval, teď jí dodělávám a snad ji i bude režírovat. Mám nějaké producenty, všichni ale mají nějaké podmínky. To je samozřejmé a současně nejstrašnější, protože většinou je to tak, že jsou rozdílné.

Jak říkal pan Suchý, je zázrak, když přijdete na správné místo ve správnou dobu. Máte to zrníčko toho umění, zasadíte je a zrovna je tam úrodná půda, zrovna zaprší a vysvitne slunko a ono to vyroste. Takový zázrak. Ale většinou tam přijdete, když už je moc pozdě nebo moc brzo. Většinou to tak je. Ale teď pomáhám k nové filmové pohádce a už se nemohu dočkat, až to semínko vykvete.

Kdy jsi vůbec začal se psaním? Co bylo první?

První byla kniha, která už nikdy nevyjde. Udělal jsem takovou fotografickou knihu s bláznivými příhodami pro děti. Byl jsem s její maketou na knižních veletrzích v Dánsku, pak v Italské Boloni a byl o ní velký zájem, měl jsem s toho radost. Byla ale tak nákladná, že by se musela dát tři nakladatelství dohromady, ty jsem sehnal. A víš, na čem to zkrachovalo? Na Českém nakladateli. Od začátku vymýšlel, jak na tom vydělat, aby to všechno uhradili ti Italové a Dánové. Tak to zkrachovalo, mimo jiné i proto, že mi v jednom nakladatelství ty fotky ztratili.

Zůstala mi jen ta maketa a tu jsem zkusil dát do asi dvanácti školek. A výborné je, že to děti strašně bavilo, vymýšlely k těm obrázkům své příběhy, které ani já nevyfantazíruji. Ani žádný dospělí by na to nepřišli.

Pak jsem třeba psal různé krátké zážitky, nedovoluji si říkat cestopisy, z našich cest s Mimtriem po světě pro časopisy, Premiant, Story, Šťastný Jim. Přišel jeden nakladatel, že mi to vydá, ale podmínkou je, že bez honoráře. Já byl rád, že to vyjde jako celek, už jsem to měl zaplacené z časopisů. Vyšlo to a prodalo se až nečekaně moc výtisků.

A Vašek Knop herec, dabingový režisér, když si ji přečetl, vyzval mě, že bych ji měl namluvit a že mi to vydá. Ale ouha. Psané slovo se nedá dobře říct. Tak jsem začal celou knížku přepisovat do mluveného slova. To jsem si dal, to je strašná práce. Jeden osmistránkový příběh dělám tři dny a pak to namlouvám. Při tom namlouvání je bezvadné, že já si tam můžu říct věci, které v tom psaném tak nevyzní.

Ty hodně děláš pro děti a s dětmi. Předvádíš jim něco, vtahuješ je do děje, co a jak děláš?

Zjistil jsem, že děti nechtějí, aby babičky, dědečkové, rodiče, dospělí, na ně šišlali. Když se nám narodila Klárka, bylo pro mne překvapení, že je to hotový člověk, akorát nemá v hlavě tu databanku informací, jako dospělí. S takovým tvorem přece nemůžete jednat jako s blbečkem.

Jezdil se mnou třeba Mojda Maďarič: „chci se od tebe naučit, jak hraješ pro ty děti“. Opravdu asi patnáct představení seděl v portále a díval se na mně. Pak říkal: „hele, to se nedá naučit, to musí mít člověk v sobě“. Je to celé o tom, že těm dětem musí člověk dát příležitost poznat, že jsou chytřejší, než je on sám. A když ho mají za blbce, tak to je ten nejlepší stav. Snažím se s dětmi blbnout, na jejich úrovni. Zjistil jsem, že to umím a děti to ode mě berou. V té chvíli se jim dá ledacos sdělit, vysvětlovat, různá moudra, vychovávat je. A to málo který rodič podstoupí, spíš jen mentorují „tohle se nedělá, to nesmíš, chovej se slušně!“ A to je ta strašná chyba. Dokonce můj kamarád říká, „Všechno, co je ve mně špatného za to může moje matka“ A to je varující, ne?

Měli bychom si uvědomit, že to, co dneska věnujeme dětem, to nám časem vrátí i s úroky. To znamená, že když se na ně vykašleme, oni se na nás vykašlou taky. A není možný se o ně zajímat jen když je Den dětí, oni to potřebují každý den.

Michal Nesvadba říká, že je málo lidí, kteří umí dělat s dětmi. Michal, Upír, Jitka Molavcová, Jarda Uhlíř a pak dlouho nic. Hodně lidí dělá pro děti, to je ale něco jiného. Vyhánějí nás levní, poskakující, tleskající animátoři, a to samé chtějí po dětech. Žádná výchova jen trapný sport a říkají tomu kultura. A taky pořadatelé, si pletou děti s dospělýma, na Den dětí dělají koncerty slavných zpěváků, Aneta Langerová, Dan Bárta a další. Mám je rád. Ale rodiče s těma capartama byli zoufalí. Ty decibely je vyháněly za sálu a děti jen strnule zíraly. To není vhodná zábava pro děti.

A setkávám se s názorem, že když děti hodinu sedí a reagují, že to je špatné a já že hraji špatně. Dokonce mi zavolá pořadatel, a zeptá se, jak vypadá moje představení a když řeknu interaktivní, odpoví jenom, vy neděláte soutěže? Řeknou, že většinou umělci v programech pro děti dělají soutěže. Když nedělám soutěže a nehecuji a neroztleskávám děti, tak řeknou, že o mě nemají zájem. Děsí mě tihle lidé…nevzdělaní k práci s dětmi.

Hodně hraješ i pro dospělé.

Snažím se. Třeba v Ústí nad Labem v Opeře, tam dokonce i zpívám, navíc s orchestrem. Já jsem vlastně zpíval vždycky. Dokonce jsme s Ivo Pešákem vydali desku. S Michalem Peškem jsem složil asi třináct písniček. Michal David mě chtěl postavit crazy kapelu, napsal mi třicet písniček. Jenže přišel devětaosmdesátý rok a všechno najednou padlo. Možná by to ještě dneska fungovalo.

Jednou jsem vyhrál Děčínskou kotvu, tedy přesně cenu diváků a současně třetí cenu. Autoři Michal David a Honza Krůta: „Ošklivý ženský nejsou“. Zpěváci ale protestovali, že to není fér, když nejsem zpěvák, ale komik a cenu mě vzali.

Měl jsem ale štěstí na opravdu legendární divadlo Semafor. Pan Suchý si mě sám našel. Hrál jsem v Kytici Rudyho Šlégdra, tedy jeho postavu, kterou hrál mockrát. Udělal mi takovou nabídku, řekl: „Já vím, že jste blázen, Upíre. Vy jste výborný herec, vy mi to zahrajete líp, než jsem to hrál já. Hlavně to budete říkat tak, jak jsem to napsal, ani já jsem to tak neříkal. A já vám tam dám pět minut prostoru a dělejte si tam, co chcete!“. Pan Suchý byl spokojený, jak roli hraji, dokonce se na mě chodil tajně dívat. Šatnářky mí říkali: „on tu byl zas pan Suchý“.

Jak říkal Franta Čech: „Kdo nebyl v Semaforu, jako by tenista nebyl na Wimbledonu“. U Ringa jsem hrál ve čtyřech představeních. Dívčí válka byla nejznámější. Ještě dva roky v Černém divadle Františka Kratochvíla atd.

Co vlastně jsi? Komik, klaun, mim, blázen?

Myslím si, že jsem Upír Krejčí. To mě vždycky tak strašně rozčilovalo, ještě když jsme hráli s Mimtriem a lidi se mě ptali, „Hele ten Michal dělá tu pantomimu, on je mim, viď? A já se ptal „no a co já, já taky, ne?“ Vždy odpověděli, „Ale ty seš ten blázen, co tam dělá ty srandičky“ To za umění nepovažovali.

Michal vždycky říkal: „Já jsem pro těch horních pár milionů intelektuálů a ty pro těch zbylých devět milionů obyčejných“. Měli jsme třeba besedu s diváky a novináři a Michal se chlubil hodinu, co všechno dal do své přípravy, konzervatoř, dva roky v Paříži u Marcela Marceau, a támhleto, tohleto. Já seděl a mlčel jsem… a zákonitě se někdo zeptal: „A co vy?“. Tak odpovídám: „no seděl jsem v první řadě, jak sedíte vy, a přešel jsem jen tenhle kousek na jeviště, a to je všechno“. Lidi se smáli a tleskali, a to je ten gag. Vlastně blbost. Oni mluví hodinu a já jen řeknu takovou hloupost. To je ten situační humor. Ale musím s ním opatrně, abych nikoho neurazil. To už se pak nedá vzít zpátky a je průšvih. Ale zas 99% úspěchu a 1% neúspěchu, jak říkám… 99 lidí se směje jak jsem si udělal legraci z jednoho… Ale za ten fór to stálo!

S Mimtriem jsme projeli hodně světa. V Japonsku jsme byli čtyřikrát, dohromady rok. V Anglii téměř dva roky. V Dánsku asi dva roky. Sýrie i Severní Korea, kde jsme byli u Kim Ir Sena, Itálie, Německo, Belgie a další. Měli jsme ty naše nejznámější scénky nazkoušené v různých variantách, pro každou zemi jiné vybrané jejich hity, na které místní diváci dobře reagují. Pro Italy Italskou muziku, ta ale nefungovala v Anglii, tam musela být jejich Anglická atd. V Německu jsme sestavovali muziku z jejich hitparády. Jak je známo, v různých zemích lidé různě reagují. Italové se hrozně rádi smějí jsou spontánní a méně tleskají, v Dánsku je zas velký potlesk a smích decentní. Angličané a Němci to mají podobné.

My jsme si teprve po létech uvědomili, že jsme zažili nejkrásnějších patnáct let svého života. Poznali celý svět. A zažili neopakovatelné zážitky.

Ale nikdy jsme nebyli v Americe. Když nás viděl Forman se svým producentem, tak ten říkal, že nám zařídí roční turné po Americe a že se tam chytíme. Jenže to nešlo. Nepustili nás.

Nutné je říci, že my jsme ale nikdy nedělali pantomimu, to bylo pohybové crazy divadlo. Myslím, že pantomima je mrtvý žánr. Taky když jsme v cizině napsali na plakáty pantomima nikdo nepřišel, kdy jsme napsali „crazy mime“ bylo plno. Myslím, že jen u nás to bylo v určité době jaksi povýšeno na extra umění. Na to měl Bolek Polívka krásnou hlášku. Jednou jsme spolu zabloudili na nějakou konferenci o pantomimě, byli tam Hýbner, Papežík, a další mimové. A Bolek na celý ten sál: „Tak co, ještě pořád mlčíte? To my už s Upírem mluvíme!“. Ani nevíme, jak reagovali, rychle jsme odešli.

Nejvíc mám rád situační humor. A svůj vzhled jsem převzal od Stana Laurela, kterého mám šíleně rád. Všimněte si, že i když plakal, jako by se smál a při tom pláči byl optimistický, protože měl ty zvednutý vlasy. A vousy mám od vojny, kdy jsem se musel denně holit. A pak jsem se zařekl, že se už holit nebudu. Mě stačí jít po ulici a už lidi rozesmávám. Boris Hybner má na to krásný citát. „A teď mě zbyly oči jen pro smích“

Kam v životě člověka podle tebe patří humor?

Určitě hned za zdraví, ale málokdo to ví. Protože, když chybí humor, schází i zdraví.  A když budeme pozitivně myslet, pak i humor přijde.

Smích, to je jediná přednost lidí. Kdo se nesměje ať se stydí! Smích to je dar. Jen lidé se umí smát, jiní živočichové to neumí. Kdo se nesměje, kazí si život. Svět bez smíchu a legrace, to je jen dřina, práce.

Jako Krejčí říkám: „Bez humoru nežiju, když, tak Vám ho ušiju!“

Václave děkuji! Blázni krásně dál pro děti i dospěláky!

Václav Soldát