Úžasný zpěvák Václav Neckář

Když jsem se díval na seznam písní Václava Neckáře, strnul jsem. Moje oblíbená píseň Půlnoční, kterou nazpíval se skupinou Umakart, je už devět let stará, a přitom mi to přijde jako včera, kdy jsme ji s nadšením poslouchali celá „parta“ na Kampě a koukali při tom na osvětlenou zimní Prahu. Pamatuji si, že rok poté, co se objevil videoklip na internetu a Půlnoční se hrála v rádiu snad každou hodinu, jsem byl na knižním veletrhu v Krakově spolu s dalšími zástupci českých nakladatelů. Večer jsem se šli družit s místními Čechy a také Polskými kolegy do jedné umělecké kavárny. A tam stál na jevišti Umakart, ovšem bez Neckáře.

„Rádi bychom vám zahráli Půlnoční, ale Vašek s námi nemohl přijet,“ oznámili do prostoru. Všichni, včetně mladých Poláků, jsme si posteskli. Jeden z nich, který mi dělal průvodce, mi potichu zašeptal: „Škoda, na něj sem se moc těšil, poslouchám ho rád.“

Asi u nás nepotkáte člověka, který by Václava Neckáře a jeho hudbu neznal. Vyrůstalo s ní už několik generací, a i když některé jeho písničky nejsou tak frekventované, jiné se hrají neustále. Rádio, internet, televize, ale i diskotéky a zábavy – odevšad zní Lékořice, Stín katedrál, Doktor Dam Di Dam, Mýdlový princ a mnoho dalších. Čím to je? Je to chytlavými melodiemi, jednoduchými a zapamatovatelnými texty. K tomu doplňte příjemný sametový hlas samotného Neckáře. To vše přitahuje a vždy přitahovalo jeho fanoušky a dělá z něho stálici českého popu.

Neckářovi začátky jsem zažít nemohl, protože začínal už v roce 1962 v Mosteckém divadle pracujících. Po dvou letech se stal členem plzeňského divadla Alfa a v plzeňském rozhlase nazpíval dvacet jedna převážně anglických písniček. Tou úplně první byla píseň Jen tak, kterou složili Bohuslav Ondráček a Jan Schneider. To byly začátky jeho kariéry, která od roku 1965 pokračovala v pražském Rokoku. Trochu mu tehdy pomohl fakt, že jeho strýcem byl Eduard Dubský, výborný český herec, nicméně Neckář vzhledem ke svým hereckých i hudebním kvalitám ve skutečnosti žádnou protekci nepotřeboval. V době dočasného uvolnění politické situace, tedy mezi lety 1968 a 1970, vznikla oblíbená hudební skupina Golden Kids, kterou vedle Neckáře tvořily i Marta Kubišová a Helena Vondráčková.

Pokud sledujeme hudební dráhu Neckáře, nelze si nepovšimnout faktu, že stejně jako řada jeho současníků měl především obrovské štěstí na skladatele a textaře, mezi které patřili Ota Petřina, Karel Svoboda, Petr Hapka, Petr Janda, Zdeněk Rytíř, Michal Horáček, Jan Schneider a další. Rozsah jeho hlasu dal těmto tvůrcům prostor skládat pro Neckáře jak klasický pop, tak i popové lyrické balady, skladby svižné i pomalé. Jen minimum písní z jeho repertoáru bylo přejato ze zahraniční produkce, většina jím zpívaných písní byla složena jemu na míru.

Herecké vlohy, které původně uplatňoval v divadle, měl možnost využít také v několika filmech. Pouze v několika se objevil jako herec hlavní role, nicméně všechny tyto role jsou vysoce ceněny. První z nich je Miloš Hrma, začínající železničář z Menzlova filmu Ostře sledované vlaky podle předlohy Bohumila Hrabala. Ve společnosti hereckých es byl Neckář pouhým „uchem“, ale roli trochu plachého a naivního mladíka, kterého naprosto zbytečně zastřelí německý dozorce vlaku, zahrál Václav Neckář dokonale. Stejně tak dobře sehrál typově podobnou roli v dalším Menzlově filmu Skřivánci na niti, kde jeho zakázaný romantický vztah s vězeňkyní tvoří celou jednu linii filmu, i když na první pohled okrajovou.

Asi nejvýraznější Neckářovou filmovou rolí, v níž si ho pamatují jak dospělí diváci, tak i další a další generace dětí, je princ Václav z hudební pohádky (komedie) Šíleně smutná princezna. Objevilo se v ní i několik hitů, které dnes patří k Neckářovým nejznámějším písním vůbec. Skvělou partnerkou mu zde byla Helena Vondráčková, s níž ve filmu nazpívali duet Já už to vím.

Jako univerzální zpěvák s velkým hlasovým rozsahem se Neckář zejména v 70. a 80. letech 20. století vyprofiloval i jako rockový a big bítový interpret. Právě z této doby pocházejí i jeho největší hudební hity. K těm, které jsme už zmínili, připojme Kdo vchází do tvých snů, Má lásko, Znala panna pána (s Helenou Vondráčkovou jako melodie k filmu Jak utopit dr. Mráčka), Mademoiselle Giselle, Podej mi ruku a projdem Václavák… Bývaly časy, kdy byl Neckář na jednom z předních míst v žebříčku popularity. Společně s Karlem Gottem a Waldemarem Matuškou tvořili nejzářnější mužské trio tehdejší hudby. Režiséři televizních pořadů potom často tento fakt využívali. Zavzpomínat na to můžeme díky filmovým archivům, které v posledních letech opakují staré silvestrovské pořady. Během toho v roce 1977 zazpívaly tyto tři veličiny společně píseň Píšu vám a spolu s Helenkou Vondráčkovou, Hanou Zagorovou a Naďou Urbánkovou také píseň Jen ty a já.

Jeho celoživotní dílo je obdivuhodné a dostalo se mu za ně celé řady ocenění. Bohužel byl v roce 2002 stižen mozkovou mrtvicí, která ho na nějaký čas donutila přerušit hudební dráhu. Nicméně i přes to se ke zpěvu vrátil a stále vystupuje, dokonce jezdí na turné. Jedním z jeho dvorních autorů je i jeho vlastní bratr Jan Neckář, rovněž zpěvák, se kterým stále vystupuje ve skupině Bacily, s níž začal spolupracovat už v 70. letech. Dodnes patří Václav Neckář mezi nejvýznamnější a nejpopulárnější české zpěváky.

Tomáš Hejna