Antikvariát zábavního umění – Drobné povídky dějepisné
Tentokrát se nejedná o knihu vyloženě se týkající zábavního umění, ale má s ním hodně společného. Už jen to, že se jedná o literární dílo určené běžnému čtenáři a mládeži a má je vzdělávat o některých zajímavých událostech a osobnostech. A potom je tu také obsah knihy, jehož součástí jsou i historické povídky o některých známých českých a zahraničních umělcích.
Kniha: Drobné povídky dějepisné
Autor: Josef Flekáček
Nakladatelství: Alois Hynek (v knize uvedeno jako Alojs)
Rok vydání: 1890 (první vydání 1888)
Stran: 110
Flekáčkovo pojetí odpovídá dnes oblíbeným historickým povídkám nebo spíš tzv. populárně naučné literatuře. Jazyk je sice poněkud archaický, nicméně ne natolik, aby byla kniha pro současného čtenáře vyloženě nedostupná nebo nečitelná – chce to jen zvyknout si na poněkud zastaralejší styl psaní. Ostatně posuďte sami v krátké ukázce, kterou Vám nyní nabízím. Jedná se o drobnou kapitolku věnovanou osobě Bedřicha Smetany – a jeho jméno je zároveň i jejím názvem.
Bedřich Smetana
Čechové byli od jakživa dobří hudebníci. Česká hudba známa jest v daleké cizině, a nejeden náš krajan proslavil se velice svými skladbami. Náš Josef Mysliveček, dne 4. února 1781. v Římě zesnulý, považován byl od Vlachů za nejlepšího skladatele, a hudební skladby jeho přijaty byly všude s nadšením; rovněž i benátecký rodák František Benda, znamenitý houslista, i bratr jeho Jiří a synové Bedřich a Karel po celém Německu jméno české v minulém století proslavili, a tak mohli bychom uvésti četná jména svých rodáků, kteří prosluli v cizině.
V nejnovější době těší se světovému jménu výtečný umělec na housle František Ondříček, a jako skladatel znám je po celé Evropě Antonín Dvořák.
Nedávno teprve pochovali jsme výtečného básníka hudebního: Bedřicha Smetanu.
Když v domě otce jeho, sládka Smetany v Litomyšli, pořádány bývaly hudební večírky a zábavy, neměl z toho nikdo větší radosť nad malého Bedříška. Nebylo mu ještě ani čtyři roky, a již nechal hned veškerých hraček, slyšel-li hráti. Lidé říkali: „Z Bedřicha bude dobrý muzikant; to jest již nyní viděti.“
A vskutku, nemýlili se.
Bedřichovi nebylo ani pět roků, a již hrál první housle v hudebním sboru, jenž pořádal ku svátku sládka Smetany dostaveníčko. A když r. 1830. pořádán byl v Litomyšli koncert, stálo na pozváních, že hráti bude též šestiletý pianista Bedřich Smetana. Bedřich hrál: ale ne snad nějaký snadňoučký hudební kousek; co hrál, bylo nesnadné, a hošíček zahrál to hbitě, bezvadně a s přednesem tak náležitým, že ztržil hlučnou pochvalu.
To bylo ovšem velice krásné, a časem Bedřich se zdokonaloval čím dále tím více v hudbě. Ale když byl větší, pravil otec jeho:
„Zdá se mně, že ten chlapec pro hudbu na každé jiné učení zapomíná, a to se mně nelíbí. Chci, aby toho nechal a studoval gymnasium; z hudby by nemohl býti živ. Právníkem bude — pošleme jej na gymnasium do Německého Brodu.“
Ale láska k hudbě příliš již vzrostla v srdci Smetanově.
V Brodě i později v Praze věnoval se tím více hudbě, počínal i samostatně skládati, a brzy znám byl po celé Praze jako výtečný pianista. Když pak později ku přání svého strýce Josefa Františka Smetany, velezasloužilého spisovatele českého a professora v Plzni, do Plzně odešel, proslul brzy i po Plzni a dalekém okolí, a říkalo se:
„Student Smetana jest nejlepší hudebník, jaký kdy v Plzni byl.“
Vystudovav gymnasium, umínil si Smetana věnovati se zcela hudbě.
Z počátku chodil vyučovat do domů hře na piano, aby se vyživil, potom dostal se za učitele hudby k hraběti Leopoldu Thunovi, r. 1848. zařídil si vyučovací ústav pro piano. Císař Ferdinand Dobrotivý, jenž od r. 1848. na hradě pražském sídlel, slyšel mnoho o Smetanovi, a chtěje ho seznati, pozval jej k sobě na Hradčany, aby mu každý týden na piano vzácné skladby hrál.
Roku 1856. nabídnuto bylo Smetanovi místo za kapelníka v Gothenburku ve Švédsku. Smetana je přijal, a meškaje ve Švédsku, mnohé krásné hudební práce složil. Tehdy počalo se v Praze velmi živě mluviti o zbudování národního divadla. Na nic se tak Smetana netěšil jako na to: ničím nedal se již ve Švédsku zdržeti, jen domů a domů pospíchal. Než se domů vrátil, dával ve větších městech švédských koncerty; ale vrátiv se domů, nedostal místo kapelníka, nýbrž bylo mu až do r. 1866. čekati.
Jako kapelník složil krásné zpěvohry pro divadlo, jež po celých Čechách, Moravě a slovanských zemích se rozšířily.
Tak na př. veleznámé dílo jeho jest: „Prodaná nevěsta“, „Libuše“, „Braniboři v Čechách“, „Dalibor“, a jiné a jiné. Pro veliké hudební sbory sepsal: „Z českých luhů a hájů“, „Vltava“, „Vyšehrad“, „Z mého života“ a přemnohé krásné a cenné skladby.
Bohužel, že Smetana několik let před smrtí svou úplně ohluchl, tak že se vzdáti musil místa svého jako kapelník při národním divadle. Ale i v tomto neštěstí skládal dále a to věci tak krásné, že bylo ku podivu. Smetana pokládá se za nejlepšího hudebního skladatele českého. Odpočívá na hřbitově vyšehradském vedle mnoha jiných slavných mužů českých.
Jak sami vidíte, kniha je psána velmi čtivě (pomineme-li už zmíněnou jazykovou formu způsobenou dobou vydání) a má až jakousi vzdělávací formu. To je způsobeno původním Flekáčkovým povoláním. Šlo totiž o řídícího učitele na měšťanské škole na Žižkově a podle dobových svědectví měl k mládeži velmi blízko. Obsáhlou vzpomínku na něj po sobě zanechal kněz Tomáš Škrdle, s nímž Flekáček působil na stejné škole a časem se stali přáteli. Spojila je jak společná starost o mládež, tak i o chudé, pro které se jim podařilo na Žižkově zřídit chudinskou kuchyni dotovanou z různých stran, včetně císařského dvora. A mimo to spolu pracovali i v redakci časopisu Vlast, kde Flekáček redigoval především básnické práce. V jedné části na něj Škrdle vzpomíná slovy: „Pozoroval jsem, že jest velice sečtělý, že má zdravý úsudek, hluboké vzdělání a že všecky práce jeho vynikají lehkým, líbezným a vzletným slohem. Ač byl ve školách vychován v proudech liberálních a z proudů těchto i jako učitel těžko a pomalu se vyzouval, uhodil ve svých pracích vezdy na tón přesně katolický a za celou dobu 22 let opravil jsem mu toliko dvakrát názory katolické, což dokazuje, že na dně srdce jeho byl uložen hluboký fond pravé víry.“
Literární začátky Flekáčka spadají do období jeho studií. Psal drobnou prózu a básně, které nejprve uveřejňoval v Lumíru, později také ve Světozoru a dál v časopisech Mělničan, Pšovan, Besedě učitelské, Zlatém mládí, Komenském a dalších. Vlast, časopis velmi ovlivněný katolicismem, pomáhal Flekáček připravovat velmi dlouho. Jako básník měl na starost především přípravu básnické části (tehdy byly ještě básničky velice populární a nesměly v žádném časopise chybět), mnohem pozoruhodnější ovšem byly jeho divadelní referáty a kritiky, kterých si cenili i renomovaní odborníci. Jako vzácnost uveďme, že se Flekáček i pod nejostřejší kritiku poměrů v divadle podepisoval vždy vlastním jménem, což tehdy nebylo až tak běžné. Ovlivněn návštěvami divadelních představení se nakonec sám dokonce rozhodl pro divadelní tvorbu. Jednu hru dokonce nabídl Národnímu divadlu a prosadil se – bohužel se do repertoáru nedostala, divadlo vyhořelo!
Jak už jsme říkali, měl velký vztah k mládeži a část své tvorby věnoval právě jí. I populárně naučné historické povídky z naší knihy, kterou zde připomínáme, byly myšleny jako vzdělávací prostředek pro mládež. Některé jím redigované svazky Vzdělávací četby katolické mládeže, které zpracovával jako redaktor Besed mládeže, měly rekordní počet zájemců.
Ještě dlouho bychom mohli o Josefu Flekáčkovi hovořit a popisovat jeho přínos kultuře a literatuře, nicméně k tomu zde není prostor a přesáhli bychom naše téma (celou vzpomínku na něj otiskneme ve druhém díle sborníku Apollón). Jeho Drobné povídky dějepisné se sice nezabývají vyloženě zábavním umění, ale několik povídek o významném českém zábavním umění zde nalezneme. Tak jako tak je kniha velmi cenným literárním dědictvím – bohužel ne podle našich antikvářů. Našel jsem ji v banánovce před jedním pražským antikem za pět korun, sice s poškozenou vazbou, ale jinak zachovanou. A jsem na sebe trochu hrdý, že jsem ji nejspíš zachránil před odvozem do sběru.
Tomáš Hejna
