Antikvariát zábavního umění – Pohádky Vlasty Buriana

V rukou držím navenek pěknou tenounkou knížečku, která je uvnitř poněkud rozsypaná. Jen těžko se mi popisuje obálka, na které se směje měsíček, medvěd děsí Eskymáka, Klučina jede na koloběžce, zatímco klaun se honí za mašlí na provázku, a klučina v postýlce zaspí auto i nahoře letící letadlo. Co je ale podstatné? Nad tím vším stojí rozkročen s rukama v kapsách a čepicí s kšiltem samotný král. Král komiků! Vlasta Burian. Řeč je totiž o knize jeho pohádek, které kdysi namluvil pro nejmenší diváky v rozhlase a později uvedl i do knižní podoby. Vydání, o kterém se budeme bavit, je konkrétně z roku 1992, takže on sám ho nemohl bohužel vidět. A co je na něm ještě hezkého? Ta kniha je pokusem o vzkříšení dávno neexistujícího a přesto legendárního nakladatelství, které neslo název Česká expedice. Bohužel, jak tomu bylo po revoluci v roce 1989, se jednalo o snahu marnou a Česká expedice zanikla stejně rychle, jak vznikla.

Kniha: Pohádky Vlasty Buriana

Autor: Vlasta Burian

Nakladatelství: Česká expedice

Rok vydání: 1992 (2. vydání)

Stran: 90

„Milé děťulky, děťulenky a děťulata,

v téhle knížce Vám posílám pohádky, které jsem vám v roce 1927 četl v rádiu.

Doufám, že se při nich budete hodně řehonit a že budete mít radost ze života. To Vám přeje

Váš kamarád

Vlasta Burian“

Tímto krátkým textem začíná kniha, o které se nyní budeme bavit. Abychom se však nemýlili, to naše vydání není rozhodně tím nejkrásnějším. To totiž ilustroval v letech 1927 a 1928 Josef Lada (znovu vyšly v malém nákladu v roce 2015). Vznikly tak dva sice tenčí, ale nádherné díly plné krásných dětských příběhů. Ty potom vyšly jako jedna knížka, o které teď hovoříme. A abychom nemluvili jen tak, jednu krátkou pohádku Vlasty Buriana nyní uveďme v podobě citace.

Citace: O strýčkovi Bakulkovi

Už jsem vám někdy vyprávěl o svém strýčkovi? Že ne? Děti, já vám mám legračního strýčka. Vsadím se s vámi, že žádný z vás nemá takového strýčka jako já. Když jsem byl ještě malým chlapcem, býval strýček Bakulka – tak se totiž můj strýček jmenuje, mým nejlepším kamarádem. Jaké ten uměl povídat historky, to neumí žádný strýček na světě. A co jsme se spolu naprováděli veselých kousků, to byste otvírali oči, kdybych vám to měl všecko vyprávět. Ani deset takových knížek by na to nestačilo. Teď už strýček je stařičký, ale stále je veselý a často si spolu vyprávíme všelijaké podařené historky a často se spolu upřímně zasmějeme.

Když mi bylo asi 12 let, dostal jsem první dlouhé kalhoty. To bylo slávy. Chodil jsem po kuchyni s rukama v kapsách, dlouhými kroky sem a tam a myslil jsem si, že už jsem dospělý člověk. A chtěl jsem ve všem napodobit dospělé lidi. První, co mi napadlo, bylo, že musím dostat velkou postel, jako má tatínek a maminka. Měl jsem krásnou železnou postýlku. Byla celá bílá a byly na ní namalovány různé obrázky. Bylo tam celé nebe s hvězdičkami a s andělíčky, byly tam děti, sbírající v lese jahody, různá zvířátka a mnoho jiných krásných obrázků. Po stranách měla postýlka ochrannou síť, pěkně zelenou a byla vystlána měkkounkými, bílými peřinkami. Měl jsem ji velmi rád, doku jsem byl malým chlapcem. Ale jak jsem dostal dlouhé kalhoty, přestala se mi najednou postýlka líbit. „To je pro malé děti,“ říkal jsem opovržlivě, „a já už jsem velký člověk, chci tedy velkou postel.“ A nebylo možno mne uklidnit, plakal jsem a zlobil maminku i tatínka, že v malé postýlce spát nebudu, že chci velkou! Měla to tehdy maminka se mnou trápení! Ale když mne žádný nemohl uspokojit a já pořád vedl svou, že chci velkou postel a pořád jsem plakal, přišel jednou strýček s návrhem: „Dobrá,“ povídal, „tak já ti dám svou velkou postel a budu spát na tvé!“ Ačkoliv jsem měl plné oči slzí, musil jsem se hlasitě rozesmát, když to strýček řekl. „Jé, vždyť se do ní ani nevejdeš!“ volal jsem se smíchem. „Kam bys dal nohy?“ Strýček byl totiž neobyčejně veliký a měl dlouhé nohy. Hned bylo po pláči a šel jsem se strýčkem měřit svou postýlku. Strýček si do ní lehl, ale jeho dlouhé nohy přečnívaly daleko přes zadní stěnu postýlky. Byla to podívaná! Smál jsem se, až jsem se válel po zemi, ale strýček najednou zcela vážně povídal: „To je snadná pomoc! Vždycky na noc si nohy odšroubuji, postavím je do kouta – a ráno si je zase vezmu!“ Smál jsem se znovu a ještě víc. Tvrdil jsem, že to nejde, že nohy jsou přirostlé, ale strýček byl pořád stejně vážným a tvrdil, že už mi mou postýlku nedá. Že se mu líbí, a když chci velkou, abych si vzal jeho, on že bude spát v mé. Vážnost strýčkova mne zarazila. Věděl jsem, že strýček umí všelijaké věci, že už lecos viděl, byl v celém světě – ale že by si uměl odšroubovat nohy, to mi přece jen nešlo na rozum. Pochyboval jsem o tom stále, a tu strýček, aby mne přesvědčil, povídá: „Proč bych si neuměl odšroubovat nohy, když už jsem jednou byl živ 14 dní bez hlavy?“ Teď jsem se divil! Chtěl jsem se smát, ale strýček vypadal tak vážně a opravdově, že jsem nevěděl, co si mám myslit. „Chceš, budu ti to vyprávět,“ zeptal se. To se rozumí, že jsem chtěl!

Jen krátká ukázka z jeho pohádek je důkazem, že Vlasta Burian měl skutečný cit pro vyprávění nejmenším posluchačům a čtenářům, a to s humorem jemu vlastním. Ten ho mimochodem neopouštěl ani poté, co po roce 1945 nesměl jako údajný kolaborant po určitou dobu vystupovat na veřejnosti. Ve skutečnosti žádný kolaborant nebyl, jak dokázal o hodně let později historik Vladimír Just ve své knize Věc: Vlasta Burian. To ale bylo v době jeho „zatracení“ ještě hodně let do budoucnosti. Burian, který patřil k nejlepším hercům své doby, byl právem označován za „Krále komiků“, přestože ho vlastní kolegové herci v oblibě moc neměli, který překročil svůj stín a svoji dobu jednou pro vždy, přišel za minulého režimu o své divadlo, o filmové role, o svůj majetek jenom proto, že nemínil sedět za války s rukama v klíně, nechtěl zemřít jako někteří jeho kolegové a přátelé, kteří se postavili nacistickému režimu, že se scházel z povinnosti s nacistickými pohlaváry i kolaboranty. A přišel i o svoji vilu. Ta se ale stála nádherným důkazem jeho lásky k dětem.

Vila Vlasty Buriana na Hanspaulce byla skutečně velkolepá. Rozhodně nešlo o malý domeček, ale o velký objekt, který přesně odpovídal tehdejší pověsti Hanspaulky, kterou si do jisté míry díky zachovalým stavbám z doby první republiky zachovala dodnes. Zkrátka kdo bydlel tam, byl někdo! K vile patřila rozlehlá zahrada, a tak minulý režim usoudil, že bude vhodné adaptovat vilu pro novou mateřskou školku. Burian se musel přestěhovat, nesměl veřejně působit a musel začít podle toho také žít. Ani to mu ale nezabránilo, aby se chodil dívat na svoji starou vilu a na hrající si děti. A i když neměl příliš peněz, často nosil dětem do školky dárky.

I první jeho opětovné působení bylo v pohádce, a to v dabingu kreslené pohádky Dva Mrazíci po boku Jana Wericha. Ten jako jeden z mála neviděl v Burianovi kolaboranta, a tak se ho snažil, stejně jako třeba Natašu Gollovou, dostat znovu do popředí zájmů. Burian se tak objevil i jako popletený, ale dobrosrdečný rádce v pohádce Sůl nad zlato, kde po boku Wericha a řady dalších herců, včetně Miroslava Horníčka nebo Miloše Kopeckého, exceloval.

Pohádky Vlasty Buriana jsou bohužel zatím k dispozici jen v antikvariátech, a to zejména ve vydání, o kterém je výše řeč. Potěší ale zaručeně jak děti, tak i rodiče. A navíc – je to kus Buriana, a to zvláštní.

Tomáš Hejna