Antikvariát zábavního umění – Smích mezi reflektory

Hrát ve filmu nebo nedej bože na divadle, to rozhodně není žádná legrace, ani když se jedná o komedii. Povolání herce (pokud se bavíme o skutečných hercích a ne rychlokvaškách) je opravdu těžké. Je náročné fyzicky i psychicky, a jak dokazuje historie, i ta celkem nedávná, hodně herců již zaplatilo za své úspěchy v tomto povolání psychickým zdravím – a někdy i životem. Nicméně je to právě povolání herce či herečky, během kterého není nouze o situace a okamžiky plné humoru a zábavy. Někdy díky zcela přirozené náhodě, jindy kvůli škodolibosti kolegů. A právě s takovými momenty seznamuje čtenáře spisovatel a rozhlasový autor Petr Hořec ve své knize Smích mezi reflektory.

Kniha:Smích mezi reflektory

Autor: Petr Hořec

Nakladatelství: Melantrich

Rok vydání: 1983

Stran: 224

Ne poprvé se zde setkáváme s edicí Humor do kapsy, ve které po několik dlouhých let přinášelo nakladatelství Melantrich to nejlepší z české zábavy a humoru českým čtenářům. Byla to edice vcelku jednoduchá, formátem opravdu kapesní, zároveň ale vybavená nádhernými ilustracemi a karikaturami celé řady skvělých tehdejších výtvarníků. Poprvé jsem ji zde připomněl knihou Karla Effy Ve znamení náhody, a ještě se k ní jistě vrátím v celé řadě případů, protože mezi autory této edice patřili například Vladimír Thiele, Jiří Štych, Achille Gregor, Miloslav Šimek nebo Bohumil Bezouška – všechno mistři zábavy a humoru. A o zábavě a jejích osobnostech přece naše stránky jsou!

Petr Hořec rozhodně nebyl v této edici začátečníkem a v úvodu o své knize píše: „Navázal jsem v ní zcela záměrně a možno říci zákonitě na svou první knížku hereckých zkazek a úsměvných příběhů Bez nápovědy, která se těšila velkému zájmu čtenářů.“ A skutečně. Zmíněná kniha, ke které se časem jistě také dostaneme, se vydala v nákladu 30 000 výtisků a byla beznadějně vyprodaná. A ani dnes se v antikvariátních policích, kam se občas dostane, příliš neohřeje, protože antikváři ji finančně podceňují (dostanete ji za deset nebo dvacet korun) a lidi pořád hrozně baví. Ne jinak je tomu s tímto volným pokračováním.

Autor se dlouhodobě zabýval sbíráním všelijakých zkazek, drbů, hlášek a vyprávění různých herců i dalších zaměstnanců divadel a filmu. Divadlo a film, to byl ostatně námět většiny jeho knih a herci se mu s radostí svěřovali. V této konkrétní knize nalezneme jeho vyprávění rozdělena do několika kapitol, konkrétně:

Brepty

Šamberk, Hilar, Rašilov a ti druzí – aneb aspoň na chvíli opět v Národním

Ze slovenských jevišť, zákulisí, ateliérů a rozhlasových studií

Ty z Plzně, Brna, Olomouce, Hradce Králové, Pardubic a ještě odjinud

A ještě hrst perliček

Prostřednictvím této knihy tak promlouvají ke čtenářům již dávno zesnulí mistři hereckého řemesla, někteří notoricky známí, jako třeba humorista a grandiózní herec, po všech stránkách a celou svojí postavou, Saša Rašilov, další dnes pomalu běžnému člověku neznámí a zapomenutí. Zvlášť zajímavá je potom pasáž, která je věnovaná příběhům a osobnostem slovenského divadla, a to v době, kdy se vlastně ještě jednalo o divadlo československé – protože jsme tehdy ještě byli jedna společná země. Připomíná nám tak herce a režiséry, které bychom správně měli znát, ale už neznáme. Však uvidíte sami.

Hořec měl velký talent vyzdvihnout v textu vtipnou pointu a podtrhnout ji velmi výstižnými popisy jednotlivých aktérů, takže před čtenářem se rázem jako živý zjevuje ten či ten, každý jako živý. Jen pro zajímavost malou ukázku:

„V Národním divadle kdysi hráli hru obávaného kritika a předsedy Dramatického svazu Jaroslava Hilberta Vina. Postavu Jiřího Hoška v ní vytvořil Karel Jičínský. Jiří se prochází po scéně a ve chvílích, kdy jeho matka odvádí jednoho z návštěvníků, pana cukrmajstra, do druhého pokoje, ukazuje dalším hostům po stěnách rozvěšené obrázky – rodinné památky.

Při jednom představení vynechala Jičínskému paměť, a ten pojednou nevěděl, co má říci. Hledal spásu u sufléra, který viděl, že Jičínský nemlže dál a začal proto pohotově napovídat:

,Kus matčiny minulosti… kus matčiny minulosti… kus matčiny minulosti…´

Sebevětší namáhání suflérovo se však minulo účinkem. Teprve po několikerém opakování zmíněné věty se Jičínský chytil. Zachytil však jenom začátek věty a jen proto se mohlo stát, že téměř jedním dechem se sebe vysypal:

,Ku svačině času dosti!´

Na scéně byl v té chvíli velký smíšek Jaroslav Vojta, který se začal smát na celé kolo, spoluherci se přidali a jak už to v takových případech bývá, čekala na všechny účinkující ,odměna´ v podobě notné pokuty.“

Pokud máte dojem, že tuto historku odněkud znáte, pak máte pravdu. Občas ji k dobrému dával i Miroslav Donutil. Podstatný kus první části knihy se ovšem věnuje už zmíněnému Sašu Rašilovovi a historkám, kterých byl právě on přímým aktérem. Byl totiž pověstný svým neutuchajícím smyslem pro humor, od kterého si vyloženě nemohl pomoci. A tak se o něm nesla mezi lidmi a hlavně kolegy spousta historek. Z toho množství, které dal dohromady Petr Hořec, jsem vybral pro ukázku jenom dvě. Snad bude ještě možnost připomenout si někdy i další.

„Bylo takové nádherné jarní, téměř letní dopoledne. Od smíchova směrem k Žofínu, kde byly před druhou světovou válkou zkušebny Národního divadla, přicházel František Roland. Popravdě řečeno, moc se mu tam nechtělo. Zkoušet za tak krásného počasí bylo tentokrát proti jeho mysli. Blíží se k Žofínu, když tu těsně za ním zastavilo auto. Roland se ohlédl a viděl, jak z něj kouká Saša Rašilov a křičí:

,Ty, Rolec, poslouchej, chce se ti dneska zkoušet?´

,Abych pravdu řekl, Sašo, ani moc ne,´ odpovídal Roland.

,Tak vidíš, mně taky ne,´ řekl Saša. ,Víš co? Půjdeme domů. Ale nejdřív zajdeme do zkušebny. Hilar už na nás jistě čeká. Jdi, Rolec, napřed, já budu v cuku letu za tebou. Na Hilara si už něco vymyslím.´

A vymyslel. Roland přišel do sálu a pozdravil. Hilar ještě cosi přerovnával na stole, když se do místnosti vřítí Saša a křičí:

,Lidičky, za pět minut, ne-li dříve, spadne ta věž u mlýnů!´

Tohle zapůsobilo na všechny jako puma. Tím spíše, že před dvěma dny přinesly noviny zprávu, že se věž u mlýnů vychýlila o nějaký ten centimetr. A této skutečnosti dovedl Saša skvěle a v pravý čas využít.

Hilar, jaksepatří vyděšený, rozčileně nastrkal knížku i písemnosti do aktovky a prohlásil:

,Pánové, prosím, pro dnešek končím zkoušku!´

A vyletěl jako střela ze zkušebny. Herci také. Rašilov se otočil a vítězoslavně mrkl na Rolanda:

,Tak vidíš, Rolec, vždyť jsem ti říkal, že zkouška nebude půjdeme domů.´“

•••

„Když přidělila správa činohry Národního divadla Sašovi Rašilovovi roli profesora Topaze v Pagnolově Abecedě úspěchu, nechtěl ji zprvu hrát.

Byla to role, kde se v posledním jednání vyklubal z uťápnutého chudinky neobyčejný elegán, do něhož se hrdinka zamiluje, ačkoliv ho předtím dvě jednání přehlíží a dokonce jím pohrdá. Ve třetím dějství Topaz všechno své partnerce oplácí a než spadne opona, padne také polibek. Byla to role znamenitá, ale měla na tehdejší dobu nejen háček, ale přímo skobu – herci si totiž museli tenkrát kupovat civilní šaty sami z gáže a tak si milý Saša Rašilov postěžoval na ředitelství, že na ně nemá, protože svou hubenou gáži projí a na ostatní že už mu nevyjde. To byl také hlavní důvod, proč tuto roli nechtěl zpočátku hrát. Vyjednával po dobrém i po zlém, až nakonec šaty z ředitele vydoloval.

Podmínkou ovšem bylo, že zůstanou majetkem Národního divadla, že dostanou inventární číslo a že je Saša může nosit jen na jevišti ve jmenované roli.

Saša Rašilov slíbil. Proč by ostatně neslíbil? Šaty se mu moc líbily, dobře padly, a tak si v nich vesele – zákaz nezákaz – vykračoval po pražských ulicích.

Samozřejmě, že se to dozvěděl ředitel doktor Jaroslav Šafařovič a zavolal si Sašu na koberec.

,Pane Rašilove, jak si to představujete? To je přece majetek Národního divadla. Dokonce s inventárním číslem, já za to zodpovídám a vy si v těch šatech špacírujete, jako byste si je dal šít na míru?´

,No, to také dal, pane řediteli, protože se ve skladě na mou ,cejchu´ žádné nenašly.´

,No, ale to nejde!´ vykřikl Šafařovič.

,Musí, pane řediteli, já toho času jiné nemám a přece se pro člena Národního divadla nehodí, aby vypadal jako trhan.´

,Žádné výmluvy! To je, pane Rašilove, vaše věc, jakou máte soukromou garderobu. Šaty ihned vrátíte!´ rozkázal ředitel.

Saša začal pomalu svlékat sako a potom i vestu. To ovšem ředitel neviděl, protože na znamení skončeného rozhovoru sklonil mezitím hlavu nad nějaká lejstra. Teprve, když si Rašilov rozepjal kalhoty a v kanceláři zasvítily dlouhé bílé podvlékačky, zvedl Šafařovič hlavu od stolu a zděšeně vykřikl:

,Člověče, co to tady vyvádíte?´

,Vracím šaty, pane řediteli,´ odpověděl tiše Rašilov.

,A jak chcete jít domů?´

,No, tak jak jsem. To bude, pane řediteli, vaše věc a vaše ostuda! No, možná, že mě zavřou na čtyřku za pobuřování proti mravnosti, ale až jim to vysvětlím, tak mě zase pustí a vypůjčí si tam vás, protože jste to způsobil!´ řekl Saša a šibalsky se usmíval.

,Ven! Ven! Vy chlape, ven!´ křičel Šafařovič, ale zároveň už tiskl pevně rty, aby se nesmál.

,Beze všeho, prosím, jen co se obléknu.´

Rašilov se rozloučil a vypadl jako cukrář. Šaty potom ve zdraví donosil a aféra zůstala definitivně bez následků.“

I režisér Hilar se objevuje často v těchto humorných zápiscích, ale toho si ponechejme až na samostatný článek někdy jindy. Vzhledem k jeho významu to jistě nebude trvat dlouho. Podívejme se však alespoň na krátkou ukázku k našim slovenským sousedům. 

„V inscenaci Nového Figara vytvořil na scéně bratislavského Hviezdoslavova divadla postavu Cherubína Anton Mrvečka, který se do jedné scény převlékal do brnění. V tomto kostýmu pak nastupoval za úplné tmy až na samotný okraj scény.

Mrvečka měl přesně vypočítány kroky. Při jednom představení však udělal o krůček víc, zamotal se do opony a zřítil se s ohlušujícím rachotem do klína návštěvnice, která seděla v první řadě. Ta se strašlivě lekla a vykříkla:

,Jožka, poďme domov! Spadol na mňa luster!´“

•••

„Před lety uvedla činohra Slovenského národního divadla v Bratislavě v režii národního umělce Jána Boháče Sofoklovu Antigonu se zasloužilou umělkyní Máriou Bancíkovou v titulní roli. Kreonta hrál národní umělec Ján Jamnický, jeho syna pak národní umělec Mikuláš Huba. Několik členů činohry tvořilo sbor recitační a pěvecký.

V jedné scéně oznamuje posel sebevraždu Kreontova syna. Kreont odchází za jeviště a přináší po chvilce syna v náručí. Mikuláš Huba byl poměrně dost těžký a tak František Dibarbora a Karol L. Zachar pomáhali Jamnickému snést syna na zem. Všichni členové sboru měli na sobě tógy, pod nimiž si nechávali civilní kalhoty, které si vykasávali pod kolena.

Při jednom představení seděli jako obvykle na jevišti. Během představení sešpendlil Jozef Budský tógy Františka Dibarbory a Karola L. Zachara a pro jistotu zahnul špendlík do ,účka´. Když měli jít pomoci Kreontovi a Zachar chtěl vstát, spatřil Dibarbora, že se jeho kolegovi začíná zvedat tóga na zadní části těla. V té chvíli si Dibarbora nepovšiml, že jeho tóga stoupá vpředu. Karol L. Zachar se zase domníval, že se mu tóga zachytila za praktikábl, chtěl ji uvolnit a netušil, že zdvihá zároveň Dibarborovu tógu. Diváci si povšimli po několika vteřinách marného zápasu, záhy spatřili vykasané kalhoty Karola L. Zachara i Františka Dibarbory. Z tragédie se stala málem fraška.

Teprve, když se diváci uklidnili, mohla hra pokračovat.“

Kniha je psána velmi čtivě a formou krátkých příběhů, takže je vhodná třeba na cesty vlakem, tramvají nebo při čekání u doktora. Jen pozor na výbuchy smíchu, některé pasáže k tomu opravdu nutí, zvlášť když se jedná o místa, kde si dokážete vybavit tváře aktérů.

Petr Hořec se narodil v roce 1926 v Praze a vedle obchodní akademie vystudoval také jako externista čtyři semestry oboru dramaturgie na FAMU. Byl pomocným členem v divadelním souboru Divadla Uranie a rovněž pracoval jako ve Stálém divadle mest pohoří orlického v Rychnově nad Kněžnou a Vesnického divadla. Od roku 1946 také spolupracoval s Českým rozhlasem, pro které připravoval pořady o českých divadelních a filmových hercích, rozhovory s nimi a další programy, jako například cykly Chvilky v zákulisí, Za operní oponou, Než se zvedne opona a další. Zároveň pracoval v redakci Našeho vojska, odkud přešel do redakce vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků. Byl autorem celé řady biografických knih a spoluautorem některých vzpomínkových publikací významných osobností, třeba pamětí Jarmily Kronbauerové, Jaroslava Marvana a dalších. Z jím napsaných knih jmenujme: 76 yardů Jardy Štercla, Herecká ohlédnutí, Herecké svátky, Jaroslav Marvan nejen o sobě, Přátelství, která neumírají (I. – IV.), Rozpomínky, Stanislav Neumann o sobě, Úsměvy paní Thalie a další.

Tomáš Hejna