Antonín Dvořák ve světle dochovaných pramenů

I těm, kteří nemají příliš dobrý vztah k moderním technologiím a sociálním sítím je jasné, že bez nich by se dnes už lidé neobešli. A také že to zvlášť platí o oblasti reklamy, včetně té, která se týká kultury. Zpěváci, hudební skupiny, ale ani herci a jiní umělci by se bez internetové propagace jednoduše neobešli! V mnoha případech má dnes propagace na fb a dalších mediálních kanálech rozhodující vliv na popularitu nejen v domácím, ale vlastně i celosvětovém měřítku. Přitom napadne každého zcela zásadní a důležitá otázka – jak to dělali umělci, když žádné sociální sítě nebyly? Odpověď? Dost podobně! Jen místo sociálních sítí využívali tehdy dostupná média, tedy noviny a časopisy. A v mnoha ohledech i soukromou korespondenci. Tyto dobové články, recenze a zejména dopisy dnes tvoří úžasný zdroj informací o době i o osobnostech samotných. Jedním z úžasných příkladů je také rozsáhlá korespondence týkající se soukromého i tvůrčího života Antonína Dvořáka.

Jako skladatel se v 19. století proslavil Antonín Dvořák po téměř celém světě a byl bezpochyby nejznámějším představitelem české hudby své doby – i když o této skutečnosti by mohli někteří diskutovat a pár zvučných jmen českých skladatelů „přidat“. Ponechme ale stranou žebříčky popularity a podívejme se raději na téma jako takové. Soubor korespondence kolem Antonína Dvořáka se skládá z jeho dopisů rodině, dále z dopisů jeho přátelům a dopisů, které bychom dnes označili za služební korespondenci. Z první kategorie jsou zajímavé zejména jeho dopisy rodině ze Spojených států, nicméně pro jejich ukázku si ponechme prostor někde jinde. Druhá a třetí kategorie jsou ještě obsáhlejší. Ukazují, že Antonín Dvořák, přesně jak si to dovedeme představit podle informací ze školy a literatury, znal většinu významných osobností své doby, a to jak z oblasti hudby, tak i z oblasti literatury a vlastně všech společenských oblastí, které si dokážeme představit. Zvláštní složkou je korespondence, která nebyla určena přímo Dvořákovi, nebo nebyl jejím autorem, ale týkala se jeho osoby. To vše dohromady ukazuje, jaká byla doba, společnost i život Antonína Dvořáka. Klasickou ukázkou je následující úryvek dopisu Josefa Srba-Debrnova.

„Když Antonín Dvořák vystoupil z orchestru Nár. Divadla a živil se pouze dáváním hodin, přišel do značných nesnází a stěžoval si Bendlovi, tu jsme se uradili Bendl, Novotný a já, že pro něho učiníme sbírku mezi svými známými. Psali jsme každý na různé strany svým známým, sbírali též v Praze a sebrali jsme celkem 250 zl., které Bendl paní Dvořákové odevzdal, za co ona mu velmi srdečně poděkovala…“

Josef Srb Debrnov byl prvním profesionálním managerem v české hudbě a je považován za osobu, která proslavila Bedřicha Smetanu a vytáhla ho z bídy do velkého světa evropské hudby. Byl také významným činovníkem Hlaholu a hudebním publicistou, dnes bohužel často zapomínaným. Proto se málo ví třeba o tom, že nejen Smetana vděčil za svůj úspěch Srbu-Debrnovi. Také Dvořák měl u Srba-Debrnova opravdu velký dluh. Nejen pokud šlo o jeho „humanitární“ snahy v době, kdy měl Dvořák skutečnou nouzi a hluboko do kapsy, jak dokazuje už uvedený úryvek, ale i určitý dluh finanční. Citujme ze vzpomínky Josefa Srba-Debrnova na Antonína Dvořáka:

„Již dříve uvolil jsem se, že přeložím Dvořákovi „Dvojzpěvy Moravské“ do němčiny, což jsem také učinil. Dvořák v té době navštěvoval mne každý den po obědě; často přišel, já seděl u stolku, on si sedle vedle, ani nepromluvil, já také nic a často trvalo to hodnou chvíli, než začal rozhovor. Dvořák byl se vším spokojen a nic nechtěl mně opravovat. Duetta Dvořákova vydána byla pak tiskem s názvem „Klänge aus Mähren“ u Simrocka v Berlíně na doporučení Brahmse a hned objednal Simrock u Dvořáka „Slovanské tance“ pro klavír a dal mu za ně 300 marek honoráře; za dueta nedostal nic a mně také nedal nic; pak jsem mu překládal operu Vandu a později Smetanovi Hubičku, Bendlovi „Trebizondskou princeznu“, Smetanovi Dvě vdovy, Dalibora a později též Tajemství. Za Hubičku dostal jsem honoráře 50 zl, taktéž za Lejlu a Vandu…“

O Josefu Srbu-Debrnovi jsme na našem webu již jednou psali. Byl velmi obětavým „dělníkem hudby“. Sám neuměl skládat, ale byl velmi dobrý libretista a díky jeho velké píli se z jeho několika knih dozvídáme i o autorech a skladbách, na které by se jinak dávno zapomnělo. To samé platí i o historických událostech, jejichž byl přímým svědkem, a o nichž nám zanechal cenná svědectví. Pokud jde o zmíněné honoráře, ani spisovatelé a tím méně skladatelé a hudebníci neměli na růžích ustláno a žili často ze dne na den s minimálními prostředky. Dvořák nejspíš Srbovi nezaplatil, protože v té době neměl dostatečnou hotovost. Když ji měl, mohl zapomenout. Stejně tak je ale pravděpodobné, že se Srb-Debrnov k dluhu sám vůbec nepřihlásil, protože mu to velela jeho vrozená skromnost.

Se Smetnou neměl ale Dvořák společnou jen dobu, v níž oba působili, a společné přátele mezi českými osobnostmi. Na úroveň Evropského formátu je oba vytáhl také společný hudební nakladatel Fritz Simrock z Berlína. Pokud víme, u Smetany se o to velkou měrou zasloužil právě Srb-Debrnov. Dvořák měl ovšem mnohem významnějšího přímluvce. Brahmse!

Nakladateli Fritzi Simrockovi v Berlíně, 12. XII. 1877

„Milý S.

U příležitosti státního stipendia těším se již po několik let pracemi Antonína Dvořáka (vyslov Dworschak) z Prahy. Pro tento rok posílá nyní mezi jinými sešit (10) „Duett pro 2 soprány a klav.“, který se mi zdá pro vydání zcela pěkný a praktický. Zdá se, že sešit byl tištěn vlastním nákladem. Titul a bohužel i texty jsou pouze české. Doporučil jsem mu, aby Vám písně poslal! Prohrajete-li si je, budete jako já z nich míti radost a jako nakladatel budete míti obzvláštní radost z pikantností. Bylo by jen třeba postarati se rozumně o velmi dobrý překlad! Dnes jsou již mnohé texty přeloženy od Wenzoga (nedávno zemřelého). Jinak by se snad k tomu hodil dr. Siegfried Kapper z Prahy. Dvořák psal všechno možné, opery (české), symfonie, kvartety, klavírní věci. Rozhodně jest velmi talentovaný člověk. Mimo to chudý! Prosím, byste o tom uvažoval! „Duetta“ budou Vám jasná a mohou jíti dobře na odbyt! Adresa jest: Praha, Žitná ulice č. 10, II…

S nejlepším pozdravem

Váš

J. Br.“

Simrock opravdu Dvořákův sešit s úspěchem vydal, ovšem podobně jako v jiných případech na placení honoráře nedošlo. Autorský zákon tehdy příliš nefungoval, Simrock nejspíš napoprvé nechtěl riskovat peníze dopředu a Dvořák se smířil s tím, že když už nedostal peníze, tak se mu alespoň trochu pootevřely dveře do světa hudby, protože získal svého nakladatele. Ostatně do budoucna se měla situace radikálně změnit, Simrock se stal důležitou součástí finanční nezávislosti Dvořáka a jak dokazují některé jejich dopisy z vzájemné korespondence, časem se mezi nimi rozvinulo i jisté pracovní přátelství. To vše je zvláštně propojeno osobou Brahmse, který byl velkým přímluvcem Dvořáka v jeho počátcích a později se rovněž s Dvořákem zřejmě sblížil na úroveň přátel, přestože oficiální důkazy o tom nejsou k dispozici. Následující ukázky nicméně všechny tyto skutečnosti očividně prokazují. Uvádím je v časové posloupnosti, jak šly za sebou:

Brahms z Vídně Simrockovi do Berlína, 5. IV. 1878

„Milý S.

Jedu v nejbližších dnech s Billrothem a Goldmarkem do Itálie. Patrně uváznu v Pörtschachu am See – bude-li v Italii příliš horko. Nebyl bych Vám psal, kdybych nemyslil na Dvořáka.

Nevím, co chcete dále s tím člověkem riskovat. Nemám také ponětí o obchodu, a jaký zájem je o větší díla. Nerad také doporučuji, jelikož mám pouze své oči a uši, a ty jsou zcela moje. Snad, myslíte-li vůbec na další, dáte si od něho poslati dva smyčcové kvartety v dur a moll a dáte si je přehráti. To nejlepší, co musí hudebník míti, Dvořák má a tj. také v těchto kusech. Jsem sám zlým filistrem – vydal bych i své vlastní věci ze záliby.

Zkrátka, nemohu Vám nic raději říci, než D. všeobecně doporučiti. Ostatně máte také uši a obchodní znalost, což přece také spolumluví…

Jinak žijte blaze a buďte pěkně pozdraven.

Váš

J. Br.“

Dopis Antonína Dvořáka nakladateli Simrockovi, Praha, 16. 9. 1882

„Milý Fricku!

Tedy opět v Berlíně! Byl jsem tam též a prohrál jsem 2krát s Joachimem houslový koncert – velice se mu líbil. Byl jsem velmi rád, že s tím bude už jednou konec! Přepracování leželo plné dva roky u Joachima! Byl sám tak laskav a upravil sólový hlas. Jen ve Finale musím ještě něco změnit a na několika místech zjemnit instrumentaci. Začátkem listopadu musím opět do Berlína, do té doby bude, doufám, všechno hotovo a Joachim provede pak orchestrální zkoušku ve Vysoké škole.

Nyní ještě něco – 28. září bude hrán můj Dimitrij! Budete také při tom? Hanslickovi jsem psal včera. Snad přijde s Brahmsem. Jauner mi psal, že Pollini žádá ihned partituru Šelmy sedláka- dal jste mu již o tom zprávu? Nečekat – spěchá to. Na partituru se těším zcela srdečně. C dur kvartet hraje Joachim. Jinak nic důležitého!

Mám ještě obrovsky mnoho na práci – musím také zkoušet – ouvertura není ještě hotova! Příště více!

Nuže žijte blaze – a dejte 1000 marek za kus

Vašemu

Tondovi

Srdečné pozdravy.“

Dvořák z Prahy Simrockovi do Berlína, 10. X. 1883

„Byl jsem tyto dny ve Vídni, kde jsem prožil překrásné dny s dr. Brahmsem, jenž právě přijel z Wiesbadenu. V tak veselé náladě jsem jej ještě nikdy nenalezl. Byli jsme každého dne v poledne a večer pohromadě, při čemž jsme o mnohém hovořili. Styk se mnou zdá se jej těšiti, a já jsem vskutku jako umělec i člověk jeho laskavostí tak nadšen, že jej dovedu milovat! Jaké srdce a jaká duše je v tomto muži! Vy víte, jak je i proti svým nejmilejším přátelům zdrženlivý, zejména pokud se jeho tvorby týče, avšak ke mně takovým nebyl. Mému přání, slyšeti něco z nové jeho „Sinfonie“, ihned vyhověl a hrál mi její první a poslední větu. Pravím a nepřeháním, že toto dílo obě jeho první „Sinfonie“ převyšuje, i když ne snad ve velikosti a mohutné koncepci – tedy jistě – v kráse! Jest v něm nálada, jaká se u Brahmse často nenajde! Jaké nádherné melodie tam nalezneme! Jest to samá láska, a člověku při tom plesá srdce! Pomněte na má slova a když Sinfonii uslyšíte, řeknete, že jsem poslouchal dobře. Však dost o tom. Dílo toto bude umění k okrase a Vám již předem gratuluje

Váš

1. D.

V neděli 14. hraje Ondříček můj houslový koncert.“

Hned v úvodu jsem zmiňoval, že místo dnešních sociálních sítí byly tehdejším hlavním médiem noviny a časopisy. Tehdejší tisk měl poněkud jinou úroveň než ten dnešní, především zde byla mnohem podstatněji zastoupena kultura a informace o ní, šlo o daleko podstatnější složku tehdejší celé společnosti a lidé si umělců mnohem víc vážili. A vedle toho bylo tehdy celkem běžné, že se zprávy přebíraly v původním nebo lehce pozměněném znění napříč Evropou. Zpráva z novin v Berlíně se tak objevila dřív nebo později ve Vídni a možná i v Paříži a nejspíš i v Praze, ať už v německém či českém tisku. A tak hráli recenzenti významnou úlohu v tehdejší kultuře. Dá se říct, že tehdy ještě úloha recenzenta nebyla povrchním popisem na objednávku, ale významným údělem. Jedna taková recenze mohla autora vyzdvihnout k nebesům, anebo ho „přišpendlit k podlaze“. Jedním takovým recenzentem byl i Louis Ehlert. Jak píše, tehdejší informační bum o kultuře, spojený i se skutečností, že v 19. století se díky médiím prosadil do té doby opravdu neobyčejně velký počet skladatelů a hudebních umělců, v měřítku, jaké do té doby nebylo obvyklé, měl za následek i množství zcela zbytečných a podružných zpráv. Tato recenze však byla jiná:

„Mrzutě jsem seděl jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou, jíž podléháme tak snadno pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškeru mou pozornost: „Slovanské tance“ pro klavír na čtyři ruce a „Moravské písně“, třináct dvojzpěvů pro soprán a alt od Ant. Dvořáka. Skladatel jest Čech, žije v Praze a byl ještě před několika lety violistou při tamní opeře. Uveřejnil dosud jen málo věcí, avšak má prý pohotově mnoho skladeb, mezi nimi i kvartety a symfonie. Toť vše, čeho jsem se mohl až dosud o něm dopátrati. Abych věc pověděl zkrátka: Zde jest konečně opět jednou celý talent a sice talent zcela přirozený. Považuji „Slovanské tance“ za dílo, jež právě tak slavně půjde celým světem, jako „Uherské tance“ Brahmsovy. O jakémsi napodobení není tu řeči; jeho tance nejsou ani v nejmenším brahmsovské. Božská prozřetelnost proudí touto hudbou, proto jest zcela populární. Ani stopy po strojenosti a nucenosti. Ihned by se k nim dala napsati partitura, tak působivě a barevně jest vše posazeno. Pokud a co z národní hudby české v těch skladbách je přijatu a zpracováno, nevím; je to také zcela lhostejné. Kdož se ptá při Shakespearových dramatech, která starovlašská novella, kdo se táže při Schubertových „Divertissement a l´hongroise“, která maďarská píseň v tom vězí? Máme tu co činiti s dokonale uměleckými pracemi a nikoli snad s nějakým pasticciem, jež by náhodně bylo slepeno z národních ozvuků. Jako vždy při velkých talentech, jest humor v Dvořákově hudbě hojně zastoupen. Dvořák píše tak veselé basy, že se řádnému hudebníkovi směje srdce v těle. Dvojzpěvy na velmi pěkné texty lidové vynikají též rozkošnou svěžestí. Když jsem je pročítal, bylo mi kolem srdce jako bych viděl krásné dívky házející po sobě vonnými květy, na nichž se ještě třpytí rosa. Nepravím, že tu máme již co činiti s kusem genia, k tomu musíme počkati až na další díla, ale jistě máme před sebou zjev velmi potěšitelný. A toho jest nám velmi zapotřebí. Mužové, kteří v hudebním oboru v přítomné době nejvíce zajímají, jsou tak hrozně vážní. Myslím si, jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádati, jako o jaru. Kdo na veřejné cestě najde nějaký skvost, je povinen nález oznámiti. Žádám, aby se na tuto noticku pohlíželo s tohoto stanoviska – a ještě s jiného. Kdo ví, jak nesnadno jest obrátiti pozornost obecenstva na umělce, jenž nemá dosud jména, má pokud síly stačí buditi a podněcovati tuto pozornost. Jak protivná jest všechna reklama, tak oprávněna jest snaha, směřující k tomu, aby skutečnému talentu byla zkrácena chmurná doba neslávy!!

Louis Ehlert, Wiesbaden, 1878“

I Dvořák si byl tehdy vědom důležitosti tisku. Nešlo ho přehlížet, jeho úloha už byla tehdy příliš veliká. A je faktem, že pozitivní recenze Ehlerta, uznávaného novináře a znalce umění, měla v německy hovořících zemích velký vliv, který se dříve či později musel přenést dál. I proto mu sám napsal něco jako poděkování a od té doby spolu byli ve stálém kontaktu. Ehlert přitom Dvořákovi odpověděl:

Wiesbaden 27/11 78, 10. Frankfurter Str.

„Vážený pane.

Věděl jsem dobře, že Vám svojí notickou v Nationalzeitung způsobím radost a prokáži službu, přes to však se mne příjemně dotklo, když jste mi to potvrdil…

V Berlíně vyvolala moje zpráva skutečný útok na obchody s hudebninami a Vám, říkám to bez přehánění a nadsazování, udělala za den jméno. Dej nebe, aby vysoké mínění, jež mám ve Váš talent, plně se potvrdilo.

Ve mně najdete vždy muže, který splnění této naděje bude hájiti svým celým, byť i nepatrným vlivem.

Máte-li svůj obraz, pošlete mi jej. Člověk rád ví, jak vyhlíží kdosi, o nějž se zajímá.

S přátelským poručením Váš oddaný

Louis Ehlert.“

Jak je vidět z těchto několika ukázek, jakýkoliv článek o osudech Antonína Dvořáka nemůže být pozoruhodnější než podklady, které se k jeho osobě zachovaly, ať už se jedná osobní korespondenci s rodinou, přáteli či „obchodními partnery“, stejně jako dochované články a recenze z tisku z Čech, Evropy i Spojených států. Uvedené ukázky jsou jen velice malým procentem dostupných zdrojů k poznání jeho osobnosti a jeho hudby ve světle dochovaných pramenů. Odhalují nám Dvořákův život a dílo nejen jako celek, ale i jako mozaiku z mnoha malých kamínků jeho cesty za světovou slávou. Jistě se k některým nejblištivějším a nejzajímavějším ještě někdy dostaneme.

Tomáš Hejna