Čech, co dobyl celý svět

Jeho jméno je zapsáno zlatým písmem do historie české hudby a vlastně do celé české historie jako takové. A přeci je zároveň důkazem toho, jak na své velikány zapomínáme, jak si jich dnes málo vážíme, a jak si jich daleko víc váží ve světě.

Bohumil Sýkora se narodil 3. ledna 1894 v Rusku a vlastně původně hudebníkem být ani nechtěl, otec, sám velký hudebník a kapelník, ho až násilím nutil k hraní na housle, a to se malému Bohumilovi pranic nelíbilo. Jak to dopadlo? Bohumilovi se v krátké době podařilo násilím zlikvidovat hned několikery housle. Jedny rozmlátil v pěti letech kladívkem, další rozdupal vzteky a poslední zničil při sánkování na houslovém pouzdře. Cvičit na housle se mu zkrátka v dětství vůbec nechtělo, zato později z něj byl hotový dříč.

Oba rodiče pocházeli ze středních Čech, ale jejich rodiny, jedna část od Rakovníka, druhá od Příbrami, se přestěhovaly za živobytím do Ruska, kam tehdy proudily tisíce Čechů ve vidině snadnější obživy a hlavně vlastního hospodářství. Sýkorův otec si ale našel v Rusku práci jako hudebník, a to u vojenské kapely luckého carského jezdeckého pluku. Na plat si nemohl stěžovat, služba v armádě vynášela a on sám se jako hudebník uplatňoval i soukromě. Vše ale změnil jeho syn. Ten už od dětství projevoval výjimečný hudební talent, a tak se otec skálopevně rozhodl, že z něho bude houslový virtuóz. Nejprve ho učil sám, potom mu najal učitele v Rusku, ale usoudil, že nejlepší školy se synovi dostane přeci jen v Čechách, kde „co Čech, to muzikant“. Opustil proto úmysl svých rodičů získat v Rusku půdu a samostatnost, vzdal se svého výnosného místa a nakonec se rozhodl i s rodinou vrátit zpátky do Čech jenom proto, aby se jeho syn stal houslovým virtuózem. Jak to dopadlo, víte.

Nic nepomohlo, že svého syna nechal studovat u otce známého houslového virtuosa Františka Ondříčka, který dostal svého syna na světovou úroveň hudby. Jan Ondříček ale nedokázal podchytit zájem svého nového studenta, který naopak s každým dalším cvičením na housle a pod tlakem svého otce, aby jen cvičil a ničemu jinému se nevěnoval, na houslovou hru zcela zanevřel.

Rodina na tom nebyla právě nejlépe. Otec sice získal práci i v Praze, ale zdaleka na tak dobře placenou. Rodinné úspory se rychle ztratily, protože hodiny u Ondříčka nebyly zrovna levné. Navíc otec onemocněl a několik měsíců nemohl pracovat, takže se rodinné úspory velmi ztenčily. Nakonec se Bohumilův otec rozhodl pro návrat do Ruska, aby mohl opět důstojně život svoji rodinu. Znamenalo to pro něj velké zklamání – syn se houslovým virtuosem nestal a jeho snaha tak vyšla naprázdno. Těžko dnes odhadneme, jak se asi mezi nimi proměnil jejich vzájemný vztah. Ale Bohumilův otec jistě nemohl být právě nadšen z toho, že toho tolik obětoval pro svého syna, aniž by to přineslo nějaké výsledky. Snad nad svým synem i „zlomil hůl“. Jenomže to ještě nevěděl, jak se jeho syn brzy promění.

Z dnešního pohledu byla nejspíš otcova chyba, že se snažil přimět syna k lásce k houslím, a že ho odvezl zpátky do Prahy, i když tím alespoň malý Bohumil poznal jako malý chlapec vlast svých rodičů. Jenomže v Čechách se hudbu milovat nenaučil. Zato po návratu do Ruska, kde otec získal v roce 1895 práci jako kapelník u druhé carské dělostřelecké brigády a později jako kapelník u 126. pěšího carského pluku na Volyni, začal se syn konečně opravdu zabývat hudbou. Na Volyni, kde zrovna v té době jeho otec působil a rodina žila, se mu velmi dařilo a užíval si ovací obecenstva i odborného publika. Bohumil to vnímal a pocit uznání se mu zalíbil. Otec hrál na dechové nástroje a syn zatoužil po tom samém, přestože otec si nepřál, aby se učil v jeho stopách. Místo toho se ho snažil přesvědčit, aby se naučil na cello. Mladý Bohumil se musel rozhodnout, jestli otce znovu „zklame“, anebo jestli se podřídí. Zvítězil u něj kompromis. Na cello se učil hrát na nátlak otce na konzervatoři, ale zároveň se naučil také hrát na několik dechových nástrojů, hlavně na křídlovku a flétnu – tajně. Také se učil hrát na piano a další nástroje, a i když původně vůbec neměl o nějaké rozsáhlejší hudební vzdělání zájem, nakonec dobrovolně cvičil víc než osm hodin denně, někdy i půl dne a víc. Dokonce se rozhodl, že si nad postel pověsí vlastnoručně vyrobené nápisy, které ho motivovaly. Něco jako dnešní plakáty. Jeden z nich prý zněl: „Když ne na housle, aspoň na cello!“

Nejprve působil jako pomocník u svého otce, o pár let později se začal hudbou také živit. Zprvu jen občas vystupoval v souboru divadla jako trumpetista, případně přepisoval noty. Potom se pustil i do soukromých vystoupení, a když zjistil, že má s tímto vystupováním úspěch, začal se víc věnovat vlastním aktivitám. To už byla ale osobností známou i na veřejnosti. V tisku se o něm poprvé psalo v roce 1903, když mu bylo 9 let. Nestal se sice tak zázračným dítětem, jako jiní v jeho věku, ale zato byl unikátní. Hrál totiž hlavně na cello, což byl méně frekventovaný nástroj a on v něm později velmi vynikal. V jedenácti letech se z něho stal virtuos, který se dokázal prosadit i před náročným publikem. Hrával pravidelně v ruských šlechtických a měšťanských rodinách, před vysokými politiky i generály, včetně jejich soukromých koncertů, ale pravidelně se objevoval i před místním českým publikem.

Už v roce 1909, tedy když mu bylo pouhých patnáct let, složil v tehdejším carském Rusku zkoušky, což ho zařadilo mezi profesionální hudebníky. „Bohumil Sýkora, vituos na violoncello, dosáhl skvělého úspěchu při poslední zkoušce na konservatoři v Lipsku dne 5. března,“ psalo se tehdy v časopisu Světozor. „Hrál Čajkovského variaci ,Rokoko´, kterou vyslechlo obecenstvo se zatajeným dechem. Vítězství na tomto večeru odnesl si p. Sýkora. V diplomě, který obdržel p. Sýkora od konservatoře, podepsaném prog. Klenglem, stojí: ,P. Sýkora jest violoncellista neobyčejného nadání, jehož studium na konservatoři bylo provázeno výtečným prospěchem.´“ Podle dobových svědectví byl ohlas na jeho provedení Čajkovského variací tak bouřlivý, že se lidé nemohli dostat v nadšení k jevišti, aby mu mohli osobně poblahopřát. Podle dobového tisku byl jeho výkon nejlepší za třicet let, a v tomto duchu se zprávy o mladém cellistovi dostaly i do českého tisku. V Čechách se ale o něm dlouho téměř vůbec nevědělo. Až roce 1912 poprvé vystupoval oficiálně v Čechách, a to ve Slaném. Z té doby pochází i tento článek:

„Pan Bohumil Sýkora není dosti znám širší české veřejnsoti, by ani našim hudebním kruhům pražským. Dne 21. ledna dával koncert v městském divadle ve Slaném, který se nad vše očekávání znamenitě vydařil. Byl to prvý koncert našeho cellisty v Čechách. Návštěva byla dobrá a obecenstvo neskrblilo pochvalou. U klavíru byl ruský umělec pan prof. Anatol z Roesslů a mimo to spoluúčinkovali sl. Štěpánka Benešová a pan Leopold Beneš, vrchní inž., kteří rovněž sklízeli bouři pochvaly. Pan B. Sýkora se vrátili právě z velkého turné evropským a asijským Ruskem a Čínou a může se pochlubiti znamenitou kritikou ruských, německých, francouzských, anglických a čínských listů; před krátkým časem jednalo se o koncert Sýkory ve prospěch Ústř. Matice škol. v Praze a ačkoliv chtěl umělec vystoupit zcela bez honoráře, nedošlo k tomu – neporozuměním. Přáli bychom si, aby Sýkora se brzy představil pražskému obecenstvu.“ Čas, 13. 2. 1912

Rodina se, tak jak to tehdy bývalo vcelku zvykem, poměrně často stěhovala s tím, jak měl kde otec právě práci, tedy kde zrovna sloužil, a tak se už jako velmi mladý musel obejít bez rodiny. Poprvé ji navštívil až po svém velkém úspěchu, a to až na dalekém severu na Sibiři, kde právě otec působil u střeleckého pluku. Následovalo velmi dlouhé období, kdy se potloukal po světě a předváděl své umění, vystupoval v koncertních síních, na večírcích a tak dál. Zkrátka jeho velká kariéra, kterou mu všichni předpovídali, se pomalu rozjížděla.

Po obrovském úspěchu, který měl v Petrohradě, se z Bohumila Sykory (čárka nad Y se musela časem nutně ztratit) stala hvězda světové úrovně. Po zdejším vystoupení se dostal do přízně princezny Eleny Georgievny a také samotné carevny Marie Federovny. S dobrozdáním od carské rodiny a vysoké šlechty absolvoval Sykora své první velkolepé turné po velkých ruských městech, aby se v roce 1915 stal čestným stařešinou Vedomstva ucrezdenij carevny Marie.

Díky talentu a zejména vlivným příznivcům se Sykora vyhnul už tehdy v Rusku povinné vojenské službě a mohl se tak věnovat jen své umělecké kariéře. V roce 1912 ho zavedla znovu do Čech, kde si získal uznání, ale po hříchu ne jakýkoliv dlouhodobý odkaz. I když slavil ve světě úspěchy, doma se o něm prakticky nevědělo.

V zahraničí, hlavně na východě, měl mnohem větší úspěch. V Lipsku založil a řídil spolek Václav, který sdružoval české vlastence. Sykora měl zároveň celou řadu významných přátel mezi českými přistěhovalci, kteří v Rusku tvořili velmi úzce propojenou komunitu. Ta přijala Sykoru jako vůbec první, a tak byl například napojen na ředitele Františka Ziku, který v té době vedl hudební školu v Orlovu, i na Josefovic Karbula, černohorského ředitele hudební školy v Nikolajevě. Tam i na mnoha dalších místech Sykora vystupoval a působil a s tím i šířil slávu české hudby, snad aniž by si to sám vůbec uvědomoval, ale hlavně aniž by si to uvědomovali lidé v Čechách.

Zatímco doma se na slavného a úspěšného rodáka dávno zapomnělo, jen vybrané osobnosti české hudby sledovaly pravidelně jeho úspěchy, Sykora získal angažmá v japonské Šanghaji, Jokohamě a Tokiu, kde si jeho vystoupení osobně vyžádal markýz Tokugawa, příslušník panovnického rodu. Tokugawu Sykorova hudba natolik uchvátila, že ho osobně hostil ve svém domě a vzniklo mezi nimi téměř přátelství. Sykora se později do Japonska často a rád vracel a vždy pobýval právě u tohoto japonského šlechtice. Mnoho koncertů odehrál přímo na jeho žádost, často před významnými hosty z řad šlechty i panovnického dvora. Vždy hrál před vyprodanými sály. Japonský markýz ale nebyl zdaleka jediným šlechticem, který se nechal uchvátit Sykorovou hudbou. Když vystupoval v Bangkoku, na koncert se dostavila celá královská rodina a velká část panovnického dvora.

Po úspěšném turné na Filipínách se vydal na druhou stranu světa, aby se postupně usadil ve Spojených státech. Absolvoval celou řadu koncertů, navázal velmi cenné kontakty s místní smetánkou a stihl se dokonce oženit. S ženou se později usadil natrvalo v Chicagu, kde se opět stal jednou z výrazných tváří tamní české menšiny. Paradoxně se o něm víc psalo ve zdejším české tisku než v tisku u nás doma. Bohužel jeho žena nebyla v Americe šťastná a ze všeho nejvíc se chtěla vrátit domů do Polska. Sykora zatím absolvoval úspěšné turné ve státech střední Ameriky včetně Kuby a o pár let později i Mexika, později stejně úspěšné turné po Spojených státech, kde vystupoval až desetkrát za týden kvůli neobyčejnému zájmu publika. Žena, která na čas odvezla děti ke své rodině, se k Sykorovi připojila na jeho jihoamerickém turné a velkou část ho absolvovala s ním, včetně koncertní šňůry v Brazílii, kde Sykora vystoupil v roce 1926 i před československých vyslancem Vlastimilem Kybalem. Dařilo se mu také v Chile, Bolívii, Peru, Ekvádoru a Kolumbii, vždy za účasti významných politiků a hlav těchto zemí. Zbývá zmínit Nikaragui, El Salvador, Honduras, také Haiti a vlastně většinu zemí a ostrovů patřících v těchto končinách pod britskou správu.

Bohumil Sýkora zemřel v New Yorku 19. ledna 1953. Bohužel z posledních let jeho života máme jen velmi kusé zprávy. Zejména během druhé světové války a po ní došlo v jeho koncertní činnosti k útlumu a zřejmě také opadla zvědavost publika. Meziválečné období, kdy prožíval největší vrcholy své slávy, mu ovšem vyneslo zapsání jeho jména zlatým písmem do historie české i světové hudby, a to jako Čech, který svým uměním opravdu dobyl téměř celý svět.

Tomáš Hejna