ČESKÝ FILM PROMLUVIL

ve dvacátých letech minulého století pomalu končila doba, kdy kraloval němý film. Při promítání sice vesměs zněla hudba, většinou klavír, ale i větší hudební doprovod, děj byl doplňován titulky, dokonce někdy kdosi za oponou mluvil texty.

Ale ve vzduchu už bylo, že se chystá ozvučení hlavně hraných filmů. Řada tvůrců, hlavně herců, z toho ale měla obavy. Uvědomovali si totiž, že jejich hlas nemusí ve zvukovém filmu dobře znít. I mnoho slavných tvůrců, třeba Charlie Chaplin, René Clair, Sergej Ejzenštejn a další prohlašovalo, že mluvící film odporuje estetickým požadavkům filmového umění.

Mezitím, samozřejmě v Americe, sklízely kolem roku 1927 úspěch první zvukové filmy „Jazzový zpěvák“ a „Zpívající bloud“. Hvězdou byl zpěvák Al Jolson.

I u nás se kina na zvukový film chystala. Začátkem roku 1920 měla Praha osm a Brno dvě zvuková kina, kde se začaly promítat zatím jen zahraniční filmy. A ve vzduchu bylo očekávání prvních českých filmů. Noviny už hlásaly: „Mluvící film na postupu!“.

Traduje se, že první náš zvukový film byl z roku 1930 slavný „C. K. Polní maršálek“ (bylo to za Rakouska Uherska, takže oficiální titul úředních činitelů i vysokých důstojníků zněl „Císařský a Královský“). s Vlastou Burianem v hlavní roli setníka Františka Procházky. Ale tento film nebyl asi první.

Čeština z filmového plátna poprvé zazněla již v únoru 1930 ve filmu „Tonka Šibenice“ podle povídky „zuřivého reportéra“ Egona Ervína Kische. Film byl ale natočen stejnými postupy jako němý film. A teprve poté byl v pařížských ateliérech Gaumont ozvučen. Takže prvenství je asi sporné.

Jako druhý, byl s barnumskou reklamou uváděný „První český stoprocentně zvukový a mluvící film Když struny lkají“. Natočil ho ale německý režisér Fehér a byla to zfilmovaná romantika ve stylu „Červené knihovny“. Památečný snad může být jen tím, že v něm několik známých houslových skladeb nahrál slavný virtuóz Jaroslav Kocian.

Takže vlastně až třetí, byl skutečně stoprocentní český zvukový film „C.K. Polní maršálek“ podle divadelní hry Burianova divadla, kterou napsal známý dramatik, herec a kabaretní  zpěvák E. A. Longen. Byla to bujará fraška na motivy známé z Gogolova Reviziora, postavené na záměně osob. Určitě autor znal i obdobný případ, který se skutečně stal v Německu a byl později i zpracován ve filmu jako „Hejtman z Kopniku“. Film byl postaven na Burianově situační dravé komice a jeho improvizacích. Burian zde prokázal, že je výborný herec, umí pracovat s hlasem, umí nejen kabaretně jódlovat, ale i procítěně „herecky“ zpívat. Režisérem byl známý Karel Lamač. Natáčelo se v prostorách Benediktínského a Břevnovského kláštera. Je kupodivu, že s tím církev neměla žádné problémy. Byl to ale určitě první komediální český zvukový film.

Film byl natočen v české i německé verzi, kde hráli němečtí herci a zůstal jenom Vlasta Burian. Ten za film dostal honorář cca 130 tisíc korun a od té doby byl vždy placen minimálně sto tisíci. A to byly v té době nějaké peníze. Film stál přes tři miliony, ale jen v Čechách brzy vydělal za pár týdnů víc. Měl světový úspěch. Ale v Rakousku mnoho novinářů a činitelů žádalo, aby byl zakázán, že uráží rakouský důstojnický sbor. Jen mimochodem, skutečně bylo u nás pak zakázáno užívat rakouské uniformy a zesměšňovat C.K. armádu.

Velký úspěch měla i hlavní písnička skladatele Járy Beneše, kterou máme v uších do dneška.

„Náš starý c.k. polní maršálek

Ten má hlavu jako esšálek

Na války kašle na všechny

A kleje víc než Radecký…“

Má chytlavou melodii i rytmus, tak si jí můžeme připomenout. Zpívá Olga Augustová.

Český film promluvil, dokázal, že může být i komerčně úspěšný a od té doby se točily zvukové filmy jeden za druhým. Ještě téhož roku byla na Vánoce uvedena „Fidlovačka“ v režii Svatopluka Innemanna. Slavnostní premiéry se zúčastnil prezident T. G. Masaryk a zazněla v něm i Škroupova píseň „Kde domov můj“.

PhDr. Václav Soldát