Oběť dvou režimů zemřela před 25 lety

Karel Havlíček Borovský, T.G. Masaryk nebo Karel Čapek, to jsou jména neodvratně spjatá s českou žurnalistickou a literárně-demokratickou linií. K těmto třem představitelům se samozřejmě řadí i desítky dalších jmen, stejně významných a zvučných, z různých období naší historie, ať už hovoříme o čase jako takovém či politickém uspořádání, jež mělo právě převahu. K těm nejvýznamnějším patří také Ferdinand Peroutka – novinář, fejetonista, esejista, politický komentátor, dramatik a spisovatel.

Narodil se v roce 1895, 6. února, v Praze, v rodině prostého úředníka. S otcem si příliš nerozuměl a často spolu nemluvili, za to měl velice rád svou matku, původem Němku ze Štětí nad Labem. O světnici se dělil ještě se dvěma mladšími sourozenci, bratrem Karlem a sestrou Ludmilou.

V rodině neměl příliš podnětné intelektuální prostředí. Rodiče byli zvyklí pracovat spíše vlastníma rukama a intelektuální zájmy nepěstovali. Peroutka sice vzpomínal, že v rodinné knihovně byla i některá díla velikánů Heineho a Lenaua, ale to bylo také vše, co si v tomto směru mohl z domova odnést. Jeho přirozený talent tak vzešel čistě z něj. Po dokončení základní školy nastoupil na gymnázium v Královských Vinohradech, kde si jeho přirozených vloh pro studium všiml v prvním ročníku filolog, profesor Václav Flajšhas. K dalšímu studiu mu však překážela jedna z jeho vlastností, z níž udělal ve zbytku svého života zásadní přednost – individualita.

Po gymnáziu se Ferdinand rozhodl jít rovnou dál, bez dalšího vzdělávání, tedy alespoň bez toho oficiálního. Vzdělával se četbou a osobním zájmem o literaturu a umění. Mezi vysoce vzdělané lidi se tedy dostal sám, bez pomoci kohokoli. Své první články publikoval již v sedmnácti letech a v roce 1913 se stal výtvarným referentem časopisu Čas, patřícího Janu Herbenovi. Tehdy ovšem nekomentoval politiku, ale prosazoval se jako literární a umělecký kritik, se zájmem především o ruská literární díla a francouzské malíře. Osud mu však předurčil jinou, slavnější dráhu. Přechodem byla práce, pojednávající o národním umění, ale pravým zlomem byla jeho práce pro časopis Rozvoj, pojednávající o ruské revoluci.

V období první světové války se nejprve schovával v Alpách, aby nemusel narukovat do rakousko-uherské armády. Později byl prohlášen nevyhovujícím pro vojenskou službu kvůli zdravotnímu stavu. Vznik Československé republiky prožíval v Praze. Po válce se dostal Peroutka do kontaktu se Svazem pokrokových českých Židů, kteří se přidali na stranu Masarykovy vlády a prohlásili se za Čechy. Z jejich podnětu a za jejich finanční pomoci vznikl nový časopis – politický týdeník Tribuna – v jehož čele stanul jako šéfredaktor teprve dvaačtyřicetiletý Peroutka. V roce 1919 se rovněž poprvé oženil s Marií Bienefeldovou, dívkou z židovské rodiny. Manželství mu nevydrželo dlouho a na konci dvacátých let došlo k rozvodu.

V žurnalistice dodržoval Peroutka několik prostých, ale důležitých zásad. Především to byla nezávislost tisku a žurnalistická etiketa. Těmito zásadami se řídil celý život. Uvědomoval si, že noviny jsou masovým sdělovacím prostředkem, který ovlivní názorově široké vrstvy obyvatel, a že závisí pouze na novináři, jak se veřejnost postaví k dění v zemi. Po svých redaktorech proto vyžadoval, aby to byli lidé volní a pokud možno nevázaní na jakoukoli politickou stranu. Postupně se Peroutka stával známým novinářem, oblíbeným pro své ironické a stylisticky přesné články, v nichž se k politickým událostem vyjadřoval jak realisticky, tak s notnou dávkou satiry, která jim však neubírala na vážnosti.

Netrvalo dlouho a jeho činnosti si všiml i T. G. Masaryk. Po Peroutkově stati „Jací jsme“ jeho zájem vzrostl ještě víc a v roce 1923 si ho pozval k sobě na Hrad. Peroutka byl přesně ten typ novináře, kterého Masaryk a jeho přátelé hledali. Byl svým zaměřením demokrat, mířící doleva k sociální demokracii, kterou se snažil prosazovat i Masaryk, zároveň měl i realisticky kritický pohled na nové principy v zemi. Masaryk se, potěšen principy a postoji mladého novináře, rozhodl poskytnout Peroutkovi milion korun na vydávání nového, naprosto nezávislého časopisu. V tom samém roce se navíc stal Peroutka redaktorem Lidových novin, které vydával Adolf Stránský, pro nějž psal komentáře o politice. Peroutka se tak začal sbližovat s hradem, jehož politika mu byla nejbližší.

17.ledna 1924 poprvé vychází nový časopis nazvaný Přítomnost pod taktovkou Ferdinanda Peroutky. Přispívají do něj přední osobnosti české inteligence té doby, například bratři Čapkové, Alfred Fuchs, František Götz, Gustav Winter a další. Kromě článků a sloupků napsal většinu úvodníků a časopis rychle stoupal na žebříčku popularity. Ve stejném roce knižně vychází první sborník jeho statí z Tribuny pod názvem Jací jsme. Pracovitost a vytrvalost, s jakou Peroutka tvořil, byly dalším neodmyslitelným rysem jeho povahy.

V roce 1925 vyvinul Peroutka jedinou skutečnou politickou aktivitu svého života, a to svojí účastí při založení Národní strany práce. Strana byla sociálně demokratického rázu, ale bohužel měla jen velice málo času zkonsolidovat své řady a vytvořit pro nadcházející volby dostatečnou kampaň. Tím skončil jeho první a poslední popud angažovat se rozsáhleji v politice.

V roce 1930, začíná vznikat nejznámější a největší dílo Ferdinanda Peroutky, Budování státu. Kniha je historickým pohledem na vznik Československé republiky a Peroutka při její tvorbě probíral události s Masarykem i Benešem. Šlo o jeho první skutečnou knihu, neboť vše, co předtím vyšlo knižně, byly pouze sborníky jeho článků a fejetonů. Ve stejném roce se také oženil.

Nastalo období, kdy byl Peroutka velice vytížen. Přispíval stále do Lidových novin a vedl Přítomnost, do níž psal alespoň jednou týdně úvodník. Budování státu navíc vycházelo pravidelně v podobě sešitů na pokračování. Tak tomu bylo až do roku 1939. Patnáct let byl Peroutka šéfredaktorem Přítomnosti a redaktorem Lidových novin a stále tvořil.

Jeho další činnost však zmařili nacisté a začátek války. Peroutka, postojem skalní demokrat, prosazující v novinách svobodomyslnost a otevřenost, byl proti nacistické ideologii a odmítal se, stejně jako mnozí jiní jedinci patřící k české inteligenci, zapojit do poněmčování českého národa a nacifikace. U obyčejného člověka by nacisté takovýto postoj přešli bez většího zaujetí. Peroutka ale ovlivňoval značnou část obyvatelstva, u kterého byl velice oblíben. O jeho důležitosti a strachu nacistů z jeho novinářské činnosti svědčí fakt, že hned v prvních dnech okupace „druhé republiky“ byl spolu s mnoha dalšími zatčen. Zatím šlo o krátkodobé zadržení, jež ho mělo pravděpodobně varovat před snahou rozdmýchávat v lidech odpor proti novému režimu. Směl dokonce dál vydávat Přítomnost. Nacisté možná doufali, že Peroutku časem zlomí ke spolupráci. Marně. Když mu K. H. Frank a Emanuel Moravec navrhli kolaboraci s nacistickým režimem a fašizaci Přítomnosti, Peroutka odmítl. Přítomnost tak místo něj dostal na starost pronacistický novinář E. Vajtauer.

Na začátku války, těsně po napadení Polska 3.září 1939, byl Peroutka znovu zatčen, tentokrát nastálo. Šest let potom strávil v táborech Dachau a Buchenwald, než válka skončila. V tomto časovém období je pro nás Peroutka stínem, o kterém víme pouze velice málo. Jediným vodítkem je jeho román Oblak a valčík, původně zpracovaný jako hra, která se dostala na jeviště ihned po skončení války, v němž se odráží část jeho života v koncentračních táborech.

Po návratu do vlasti se Peroutka opět chopil novinářského pera a vrátil se k psaní politických komentářů a článků. Začal pracovat ve Svobodných novinách, určitém pokračování Lidových novin, které ale v době války sloužily jako propagační médium kolaborantů a Němců. O něco později se Peroutka stal šéfredaktorem Svobodných novin a v roce 1946 se mu podařilo obnovit i redakci Přítomnosti, tentokrát pod názvem Dnešek.

Pro Peroutku ale v roce 1945 začala i jiná kapitola jeho života. V zemi získali většinu moci komunisté a pomalu se schylovalo k nové bouři. Pro demokrata Peroutku, byť levicově orientovaného, nebyl komunismus spojitelný s demokratickým proudem. Ostře komentoval komunistické vedení, hospodaření a většinu nově zavedených systémů, které směřovaly k roku 1948. Vysloužil si tím značnou nenávist komunistů, která se mu měla zle vymstít.

Až do roku 1948 Peroutka vedl Svobodné noviny a Dnešek a znovu ovlivňoval široké masy veřejnosti. Nebál se vyjadřovat své demokratické názory nahlas, ani svůj postoj ke komunismu. Rok 1948 se pro něj stal zlomovým, a to téměř doslovně. Hned 25. února byl Peroutka vyloučen ze Svazu českých novinářů a o den později také ze Syndikátu českých spisovatelů. Ten samý den byla z repertoáru Stavovského divadla stažena jeho hra Oblak a valčík. Musel opustit své místo a v dubnu se rozhoduje, že v zemi pod komunistickou vládou nemůže nadále žít. Rozhodl se odejít do emigrace a pracovat v zahraničí.

Jeho první cesta vede do Anglie, ale Peroutka místní společnost nenadchne. Anglie se v té době vzpamatovávala z války a nebyla tím, v čem by mohl v klidu pracovat. Proto změní lokalitu, a to radikálně. Odjíždí do USA a usazuje se v New Yorku. Je stále literárně činný a snaží se pomoci své vlasti. Byl jedním ze zasedajících v Radě svobodného Československa, pro kterou vytvořil v roce 1949 ustavující deklaraci. V roce 1951 se stal ředitelem českého vysílání rádia Svobodná Evropa a snaží se komentovat v krátkých reportážích události doma i v zahraničí. Doufá, že tak znovu ovlivní lidi ve své milované domovině. Těchto krátkých zpráv, anglicky zvaných „talks“, vznikne nakonec na půl druhého tisíce. Navíc se realizuje i jako spisovatel a v nakladatelství 68 vydává přepracovanou hru Oblak a valčík a román Pozdější život Panny. V roce 1955, po smrti své druhé ženy, se potřetí a naposledy ožení. Tentokrát měl štěstí. Vzal si ženu, Slávku Fenclovou, která měla pro jeho práci pochopení a byla mu oddanou a starostlivou chotí za všech okolností.

Peroutkova sláva upadá do nenávratna. Stále ho lidé poslouchají, ale již je neovlivňuje, jak by chtěl. Dokonce ani česká emigrace nejeví žádné známky zaujetí a tzv. třetí odboj je spíše pasivní. V roce 1961 končí jako ředitel českého vysílání a pouze přispívá. Pochopení pro svá demokratická vyjádření nenašel ani u Američanů. Tuto smutnou realitu mu potvrdilo vydání jeho esejistické knihy Demokratický manifest, která popisovala problematiku komunismu a demokracie. Byla to práce, jíž končilo období jeho politického komentátorství, které začal roku 1917 rozborem Říjnové revoluce. Úspěch neměly ani jeho knihy.

Neschopnost přizpůsobit se novému prostředí, prosadit v cizí společnosti, stejně jako neustálý stesk po rodné zemi, kterou měl tolik rád, to vše byly klíčové faktory pro jeho pozdější zdravotní stav. Peroutka propadá stále silnějším depresím a hodiny tráví pozorováním ptactva, navíc u něj zjistí neoperovatelný nádor a rakovinu plic. Své články do Svobodné Evropy omezil na jeden týdně. Poslední napsal v roce 1977 o Vánocích, již ve velmi vážném zdravotním stavu.

20. dubna 1978 Ferdinand Peroutka umírá na rakovinu. Usne a již se neprobudí. Tak skončil život jednoho z největších demokratických novinářů, fejetonisty, romanopisce a odhodlaného vlastence, ve společnosti své třetí ženy Slávky Fenclové, ve své vlasti již prakticky zapomenutý a „náhradní vlastí“ nepřijatý. Do svobodné vlasti, kterou si tolik přál, se vrací až roku 1991 a jeho urna s popelem je uložena tam, kam patří – na Vyšehradský hřbitov.

Jan Steiner

Významná díla Ferdinanda Peroutky:

Z deníku žurnalisty/1922

Ano a ne/1932

Budování státu/1933-36

Demokratický manifest/1957

Osobnost, chaos a zlozvyky

Byl Edvard Beneš vinen? / přelom 50. a 60. Let

Šťastlivec Sula (divadelní hra)

Oblak a Valčík (nejprve hra v roce 1947, později román-1976)

Pozdější život Panny/1980