HVĚZDA S ĎÁBLEM V TĚLE

Nejlepší rocky paní Hermanové

23. 4. 1913 – 21. 5. 1996

Tak se opravdu jmenoval komponovaný večer (dneska by se řeklo mnohem spíš show), který pro ni připravili Václav Havel a Miloš Macourek v Divadle Na zábradlí tuším v roce 1962. Jenomže už to samo o sobě představuje stran paní Ljuby hned několik rozporů: ta událost nebyla připravena pro ni, ale v první řadě s ní a v hlavní úloze, těch ro(c)ků jejích vyslovených úspěchů byla dokonce celá desetiletí, a to nemluvím o určité pikantérii, kterou se jeví spoluautorství tehdejšího mladičkého dramaturga té scény. K čemuž všemu bych ovšem rád připojil, že měla oproti ostatní populaci minimálně tři tváře, a ještě víc životů.

Jako vynikající komediantku od narození a k tomu krásnou i vždy svým způsobem zajímavou ženskou ji objevili pro širší publikum Voskovec a Werich s režisérem Honzlem. S nimi natočila dnes už klasické obrazové aranžmá Ježkova hitu Život je jen náhoda pro jejich film Pudr a Benzin.

To se ale stalo až dlouho potom, co byla stejně dobrá na další řadě scén v Praze i jinde. Anebo také později kromě jiných českých filmů ve Vídni, na Slovensku i třeba v Brně. Bývala přitom natolik populární, že si nijak nezadala například s Mandlovou, Baarovou a mohla se přátelit třeba s Natašou Gollovou. Anebo být na roveň podobným hvězdám také pozdější doby.

Na druhé straně se zavedla i v nejtvrdších lidovkách – například s Polírem, s kterým ji spojují zejména starší televizní diváci nejspíš dodnes. Takže zpívala, hrála a také tančila, hodně se o ní psalo, nešetřila vlastními vzpomínkami ani osobními názory na svět, a přece se o jejím skutečném privátu obecně vědělo velmi málo (a to i když ani ten nemusel být vůbec nezajímavý s jejími postupně čtyřmi manželi, zásadně o dost mladšími než ona sama).

Já jsem ji také vnímal různě. Napoprvé jako jméno na vizitce bytu v patře domu v Charvátově ulici. Po obchoďáku Máji ani ostatních okolních stavbách nové doby nebylo ještě památky, a ten dům s nápisem Chicago na průčelí do Národní třídy báječně korespondoval s její prvorepublikovou grácií. Kromě toho na Zábradlí hrála kupříkladu v Semaforu a jako zpěvačka, to se podržte, dobře a často bodovala ve Slavíku.

Také paní Ljuba bývala jako doma na jevišti v Lucerně a to určitě nejen pro onu příhodnou blízkost jejího pražského bydliště. Z té doby mohu být ostatně dodnes pyšný na fotku, kterou nám v tamním zákulisí pořídil fotograf pan Mirek Zajíc a otiskli mu ji pod výmluvným názvem Dvě legendy v Mladém světě. Při té příležitosti se však rozpomínám zároveň na jistou trapnost, jíž jsem se vůči ní, málo platné, dopustil: půjčila mi kdysi pod trestem smrti tehdy přísně tajné paměti již zde jednou zmíněné Adiny Mandlové, to bylo jistě skvělé. Jenomže já jsem chtěl být asi zajímavý také jinde, takže mě musela začít vážně vyhrožovat, než jsem jí tu vzácnost dokázal vrátit.   

Neomrzela se, vždycky dovedla přijít s něčím novým a tak, že to zaujalo. Neumdlévala a dbala o sebe někdy až urputně. Šila zásadně u nejlepších švadlen, tedy dobře, a její kolekce brýlí byla nedostižná (možná dlouho i pro Naďu Urbánkovou). Předlouho se po českých luzích i hájích povídalo o gymnastické hvězdě, kterou vystřihla jakoby jen tak v rámci jednoho z televizních Silvestrů – a to už opravdu nebyla žádná mladice. Zůstávala vždycky svoje a nepamatuji se, že by si kdy nějak zadala. Naopak, její okolí i veškeré publikum ji neustále vnímaly jako zjevné zosobnění časů, o kterých bývalo možné už jen snít.

Bohužel, závěrečný časový mezník mých vzpomínek na paní Hermanovou si nevybavuji vůbec rád. Bylo to jednou dopoledne ve Vodičkově ulici, potkali jsme se a zase bylo o čem mluvit. To ano, ale věk poznamenal i ji samotnou: veškerá původní elegance byla náhle pryč, její příslovečné brýle jí nějak nesedly a také svoje líčení poněkud nezvládala.

Jsem tedy opravdu šťastný, že si mohu dodnes vybavovat vzácnou paní Lubu stokrát úplně jinak.                                                                                                          Václav Junek