I slepý má svoji cenu

V naší společnosti se pohybuje řada osob, které často ani nevidíme, protože jednoduše nechceme. Jsou mezi nimi i ti, kteří naopak nevidí nás, ani nic kolem, protože jsou slepí doopravdy. Nedělá to ale z nich méněcenné lidi. Mnoho z nich se aktivně podílí na kulturním dění, jsou mezi nimi hudebníci a také spisovatelé a mnoho dalších. Jednou z historicky nejdůležitějších osobností s tímto hendikepem u nás se stal Karel Emanuel Macan, který zasvětil většinu svého života jednak hudbě, jednak vzdělávání a osvětě slepců.

Karel Emanuel Macan se narodil v prosinci roku 1858 v Pardubicích do rodiny železničního stavitele, ale bohužel ho již v dětství potkala nešťastná nehoda, díky které později přišel úplně o zrak. V ruce mu totiž vybuchla zápalná kapsle rozbušky pro odstřelování skal. Tato nešťastná okolnost ho připravila o oko. Zkázu potom dokonalo nešťastně položené počítadlo jeho sestry, o které si poranil během vysokoškolských studií i oko druhé. Ve skutečnosti ale již od dvanácti let ztrácel postupně zrak, takže nehoda jeho naprostou slepotu pouze uspíšila. Ztráta zraku samozřejmě vyvolala v mladém Karlu Macanovi z počátku smíšené pocity. Z depresí jej nakonec vyvedla záliba, kterou měl již od dětství – hudba. Hrál velice dobře na klavír, a tak začal skládat drobné písničky a kompozice. Začal hudbu studovat u Zdeňka Fibicha na soukromé varhanické škole, a odtud putoval na pražskou konzervatoř. Ve Vídni potom vstoupil do kurzu pro učitele nevidomých, který s úspěchem dokončil a nastoupil jako učitel v Klárově ústavu slepých v Praze. Ten se mu stal doživotním působištěm a on jej na oplátku rozšířil o první veřejnou slepeckou knihovnu a slepeckou tiskárnu v Čechách.

V Čechách se dlouho neužívalo Braillova písma, ale latinky, která vystupovala z papíru. Tento způsob však byl poměrně nešťastný, čtení bylo těžší a písmena se po hmatu ztrácela a slévala do sebe. Když se v 70. letech 19. století dostalo Braillovo písmo přes Německo k nám, mnoho slepců laiků i pedagogů se k němu stavělo kriticky a s nedůvěrou. Karel Macan se ale stal jeho horlivým obhájcem, vycítil jeho hodnotu a důležitost pro budoucnost zrakově postižených. Začal spolupracovat s odborníky z Vídně na vylepšení Kleinova psacího stroje pro nevidomé, aby orientace po hmatu byla pro pisatele jednodušší, a celkově se začal věnovat otázkám technickým, metodickým a osvětovým.

Za pomoci celé řady dobrovolníků začal přepisovat knihy do Braillova písma a spolu s nimi založil i spolek Český slepecký tisk. Už v roce 1894 se podařilo Macanovi přesvědčit český zemský výbor k založení fondu na podporu tisku slepeckých knih. I díky tomu později mohla vzniknout první veřejnosti přístupná knihovna pro slepé, která byla otevřena v roce 1923. A to přes skutečnost, že do roku 1914 bylo s touto podporou českého zemského výboru vytištěno pouze šestnáct titulů. Již předtím založil během první světové války slepecký časopis Zora, v němž kromě článků a výňatků z knih byly otiskovány také hudební zápisy českých skladeb v Braillově hudební notaci. I na jejím vylepšení Macan pracoval, i ve svém zájmu.

Během první světové války a po ní se více než kdy jindy objevovali lidé s významným postižením zraku z jednotlivých bojišť. Mohly za to jak šrapnely a střelba, tak také otravné plyny. Zrakově postižení vojáci Rakousko-Uherské armády byli převáženi k péči právě do Klárova ústavu slepých, kde se o ně mimo jiné staral i Macan. Učil je číst Braillovým písmem a orientovat se poslepu v prostoru. Dost možná, že je také rozptyloval svojí hudbou, každopádně jim zpřístupnil velké množství knih. To zejména ranění čeští vojáci mu dali správný podnět k opisování dalších a dalších českých knih do Braillova písma, protože většina dostupné literatury byla pouze v němčině. Po mnoha letech také oficiální místa dala svoji podporu Macanově činnosti, jak o tom svědčí věnování v prvním almanachu textů v Braillově písmu Jitřenka z roku 1916, které zní následovně:

„Válečným slepcům, JITŘENKA, kniha slepých roku války 1916 v Praze, Odborem pro slepecký tisk český.“

Zkušenosti se zraněnými daly také Macanovi možnost sepsat první slovníkovou učebnici nazvanou Klíč k Braillovu písmu, na jejíchž základech se výuka slepců staví dodnes.

Dostal se přirozeně také do povědomí široké veřejnosti, zejména prostřednictvím tisku, kde o něm například v roce 1919 napsal redaktor Zory a dlouholetý předseda Odboru pro slepecký tisk, Jaroslav Svoboda toto:

„V té tmě hledal světla, aby za nimi kráčel sám a druhové jeho osudu zvídali o nich z jeho úst, když uče je ve škole, rozněcoval jim v ňadrech novou lásku k životu, k trpké jeho příchuti, jakou působí čirá slepota.

Co by to prospělo, líčit velikost, posvátnost hodiny, kdy Macany u svého harmonia, ponořen ve svůj čarokrásný hudební svět, dával účastníku nahlížet do pohádkového šera a tajů tvůrčího zamyšlení své umělecké individuality? Jedině však taková hodinka byla by za obšírný životopis a povahopis, jehož si mistr zaslouží z péra nejpovolanějšího, uchvátila by bezprostřední pravdivostí a potvrdila by jen to, že těžce se na něm osud prohřešil, násilně jej odciziv hudební tvorbě a vloživ mu na bedra jinosměrné povolání v ústavě, zatíženém cizotou, protivící se jeho národnímu myšlení.“

Za zmínku rozhodně stojí i jeho činnost skladatelská. I přes zrakové postižení se naučil zapisovat noty, stejně jako je uměl pomocí zvláštní Braillovi notové stupnice zapisovat. Především se zabýval komorní, symfonickou a chrámovou hudbou, ale skládal také písničky lidového rázu. Velké množství z nich si do repertoáru vzal i kdysi známý a velmi populární herec a operní pěvec Karel Burian. Nebyl ale zdaleka jediný, jak opět dokazuje v článku Jaroslav Svoboda:

„Profesor Srb, výborný znatel hudební tvorby mistrovi, podal rozbor jeho díla. O skvělém, umělecky hodnotném průběhu a obsahu koncertu přinesly zprávu denní listy i hudební časopisy. Poté přihlásila se ,Malostranská Beseda´, Kralupy, Příbram aj., kde mistrovy skladby došly zasloužené pozornosti a obdivu. Již to, že interprety jeho skladeb byly nejpřednější výkonné síly českého hudebního světa: České kvarteto, K. Burian Ema Destinnová, Mařák, Jeník, Sdružení pražských učitelů atd., potvrzuje mimořádný význam K. Em. Macana ve vývoji české hudby a v kruhu našich skladatelů hudebních.“

Tehdejší známý pedagog a skladatel František Zdeněk Skuherský ho označil za „Slepého Palestrinu“, čím vyjádřil Macanovi nejvyšší možné uznání. Teprve v roce 1973 pomohla odhalit celý rozsah jeho hudební práce tehdejší studentka Pedagogické fakulty Hradce Králové Dagmar Hutlová. Macana si ale vážily i tehdejší velké hudební osobnosti, jako například Josef Bohuslav Foerster, který ho zmiňuje i ve svých pamětech Poutník.

V roce 1923, ve stejné době, kdy byla otevřena již zmíněná první knihovna, odešel Karel Emanuel Macan do výslužby, přesto se stále živě zajímal o české slepce a jak jim pomoci k většímu množství knih a informací. Také se stále aktivně zapojoval ve Spolku nevidomých esperantistů v Československu, jejichž historicky první mezinárodní sjezd u nás v roce 1921 zorganizoval. Zemřel 6. února 1925 v Praze. Zůstalo po něm mnoho nezbořitelných pomníků. Tiskárna a knihovna pro nevidomé, které díky Macanovi vznikly, existují a fungují dodnes – tiskárnu můžete navštívit v pražské ulici Ve Smečkách. Stejně tak se dodnes používají jeho vylepšení, která pro české slepce vymyslel a zavedl do praxe. Jen jeho skladby zůstávají zaprášeny v archivech knihoven a téměř nikdo je dnes nehraje. I bez nich má ale nesmrtelný pomník a společnost na něj nikdy nezapomene. A to i díky několika českým autorům, kteří v roce 2008 pod vedením novináře, publicisty a spisovatele Františka Cingera sepsali knihu Karel Emanuel Macan: Hold muži, který nevidomé učil poznávat svět. Přečteme si v ní i Macanův nekrolog ze Zory, kde stojí:

„… Macana bolelo a těžce nesl, že nejen naše veřejnost, ale především tyto kruhy odborníků se na slepce dívají jako na člověka méněcenného a neschopného řídit svůj osud a že s ním jednají jako s člověkem neplnoprávným.

Proto usiloval o to, aby ve všech korporacích, jež mají sloužit zájmům nevidomých, dostalo se také slepcům přiměřeného vlivného zastoupení, aby všude tam, kde mají být řešeny životní otázky a jejich osudy, měli i oni možnost tlumočit své požadavky a uplatnit též svou vůli. V tomto boji za naše přirozená lidská práva, za naše osamostatnění, za naši rovnoprávnost, byl Macan nesmlouvavý, neústupný a nebojácný před jakoukoli autoritou. Byl fanatikem této spravedlnosti pro nás a nikdy se netázal, kolik osobní škody mu přinese její hájení.

Kolem Macana se vytvořil za celá léta jeho učitelské činnosti široký kruh oddaných žáků, kteří mu rozuměli a šli za ním jako za svým otcovským přítelem a duchovním vůdcem. A právě pro tento náš kruh oddaných učedníků je nám náš ,mistr´ nenahraditelný. On byl ukazatelem na našich neschůdných cestách, tišitelem naší bolesti, vykladačem našeho života a stvořitelem jeho nových hodnot i jeho nových možností. Byl nám majákem v jeho bezradných temnotách, světlem v přístavu a všichni, kdož jsme šli za ním a byli mu blízcí, cítili jsme mužný stisk jeho vlídné a pevné ruky.“

Tomáš Hejna