Ikonická Popelka slaví už 50 let
Většina z nás si to ani neuvědomuje, ale od natočení ikonické pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zpracovává klasické pohádkové téma „šikanované“ nevlastní dcery, která se dočká štěstí díky třem oříškům, které dostane jako zcela nepatrný dárek, uplynulo už opravdu padesát let. A pohádka je to vskutku neobyčejná z mnoha důvodů. Snad nejvíc proto, že za celou tu dlouhou dobu, až do teď, trhá stále všechny rekordy. A přitom měla původně vypadat úplně jinak.
Řekněme si jen několik čísel. Známá verze, obdivovaná pro celkový půvab, herecké obsazení, herecké výkony a také pro celé prostředí umístěné jednak do sněhových závějí, ale také do prostor pohádkového německého zámku Morizburg, vznikla v koprodukci v roce 1973 pod taktovkou vynikajícího českého režiséra Václava Vorlíčka. Celkové náklad se vyšplhaly na víc než čtyři miliony korun a k nim je ještě třeba připočítat milion marek – v tehdejších kurzech samozřejmě. Dnes by to bylo mnohem nákladnější. Jen v době, kdy byla tato pohádka uvedena do kin, na ni přišlo téměř tři miliony diváků, a tržby se vyšplhaly na neuvěřitelných 8,7 milionu korun. Ovšem Popelka v tomto podání se stala stálicí české scény opravdu na celých dalších padesát let, a za tu dobu ji viděly desítky milionů diváků. Mnoho z nich opakovaně. Jako třeba já – nenechám si ji ujít ani jediný rok, je to tradice našich Vánoc.
Přitom původní podoba Popelky, tedy Tří oříšků pro Popelku, jak zní oficiální název, byla v mnoha ohledech jiná. Scénář psal Václav Vorlíček s Františkem Pavlíčkem a vůbec neplánovali, že by se jejich verze měla nějak potýkat s počasím, a tím víc nečekali, že b se odehrávala v objetí sněhu. Jenomže během natáčení se najednou „protrhla bílá peřina“ a celý kraj, kde se mělo natáčet, se najednou ocitl v závějích. Tomuto stavu neodpovídal ve skutečnosti ani scénář, ani kostýmy. Herci, mezi kterými byli zejména Češi, si tak užili své. Museli se zkrátka přizpůsobit situaci. A to nebylo jednoduché. Tehdy ale nešlo natáčení jen tak přerušit, a tak se pokračovalo sníh – nesníh. Výsledek byl ale lepší, než si tvůrci původně mohli přát.
Po letech se Václav Vorlíček k natáčení této oblíbené pohádky častokrát vracel v různých médiích, ale také v knize Petra Macka Pane, vy jste režisér, kde se vyjádřil takto:
„Přede mnou byli adepty na režii scénáře, který na Barrandově už nějakou dobu koloval, Věra Plívová-Šimková a Jiří Menzel. Věra to odmítla rovnou, ta chtěla točit moderní pohádky, a nechala se slyšet, že by to zpracovala jedině tak, že Popelka bude jezdit na motocyklu. A Jiří Menzel, který se látkou skutečně nějaký čas zabýval, ji nakonec odmítl, protože rozpočet činil čtyři miliony korun, a jeho představy o realizaci vyžadovaly částku mnohonásobně vyšší. O koprodukci nestál, pouze trval na tom, že pokud nedostane větší rozpočet, dělat to nebude.“
Dnešní tolik oblíbený film tedy mohl vypadat původně zcela jinak a mohl ho natáčet světově uznávaný Jiří Menzel. Z jeho strany se jednalo jen o osobní postoj. Vorlíček se ho před natáčením ze slušnosti zeptal a teprve potom souhlasil. Věděl přitom, že pod scénářem je ve skutečnosti podepsán režimu nepohodlný František Pavlíček, který vystupoval oficiálně pod pseudonymem Bohumila Zelenková. To mu ale nevadilo, s autorem se znal, námět se mu líbil, stejně jako celé pojetí. Změny, které do scénáře přinesl, řešil tehdy přes tento umělecký pseudonym, ale s dramaturgem Pavlíčkem byl ve stálém kontaktu a podle jeho slov s nimi tento autor souhlasil.
Rozpočet se z české strany nedal navýšit, ale s koprodukčními prostředky se zvýšil téměř o tři miliony, což už byla výzva. Vorlíček nakonec vysvětlil německým partnerům, že pojetí nemůže být podle Grimmů, ale spíš milé, přátelské, pohodové – a nikoliv hororové. Dohoda se podařila i kvůli tomu, že v té době nebyla práce pro štáb a technickou skupinu v ateliérech v Babelsbergu, kde potřebovali Němci vyplnit mezeru v natáčení. Vorlíček souhlasil, protože hlavní sál na zámku v Moritzburgu byl obložen černými tapetami se zlatými ornamenty, které působily značně temně. Ostatně představte si to – ples Popelky a prince v tmavé místnosti? Vorlíčkovi vděčíme také za to, že se z Popelky stala zimní pohádka. Původní scénář totiž počítal s jarem, s kvetoucími stromy a loukami, ale Vorlíček odmítal dát hercům několikaměsíční přestávku, což odůvodnil například možností, že se do té doby někdo může zranit nebo nedej bůh zemřít. Natáčelo se tak bez přestávky.
S odstupem musíme herce velmi obdivovat. Tak například umíte si představit, jak asi bylo Libuši Šafránkové, když musela strkat své drobné ruce do ledového potoka kvůli pár vteřinám ve filmu? Jak se asi chodilo korpulentnímu Janu Libíčkovi po zasněženém prostranství a svahu, když naháněl své svěřence? Anebo jak se asi cítil Pavel Trávníček, když ho posadili na koně, kterého se ve skutečnosti bál? A když se s ním potom při jednom natáčení propadl hluboko do sněhu?
Výsledek byl ovšem kolosální a Popelka od té doby provází české diváky každý rok vánoční pohodou. Zásluhu na tom měl právě Vorlíček a jeho jedinečný přístup k filmovému natáčení celkově. Dokonalý byl už jeho výběr herců. V už citované knize Vorlíček popisuje, že na roli Popelky vyzkoušel asi pětadvacet hereček a nakonec mu z toho nejlépe vycházela Jana Preissová. Ta ale byla těhotná, a tak si Vorlíček úplně náhodou vzpomněl na o tři roky dříve natočenou novou verzi Babičky od Antonína Moskalyka, kde hrála roli Barunky mladá Libuše Šafránková, tehdy začínající herečka. Vorlíček jí předal scénář a ona z něj byla nadšená. Plusem pro ni bylo, že uměla jezdit na koni. To u prince si Vorlíček vybíral mnohem rychleji, po úvahách o mladém Janu Hrušínském a Jaroslavu Drbohlavovi padla volba na Pavla Trávníčka. Stejně jako Šafránková byl tehdy mladým a začínajícím hercem, neokoukaným. Vedle nich postavil herce osvědčené, například Miroslava Menšíka, Jana Libíčka nebo Helenu Růžičkovou. Vorlíček totiž chtěl mít jistotu, že v případě potřeby budou tito herci schopni využít svůj talent a vytvořit ve filmu i vtipné akce. Tak se také stalo. Na plese si tak například Růžičková v náručí odnáší prince, což nikdo kromě Růžičkové a Vorlíčka nečekal. Díky tomu se stala scéna jedinečnou, neopakovatelnou.
O natáčení Tří oříšků pro Popelku se dá bezpochyby hovořit jako o něčem nadmíru pozoruhodném. Tak především – Vorlíček byl spokojený s hereckým výkonem Trávníčka, ale velmi mu vadil jeho tehdy silný brněnský přízvuk. I když si to běžný divák neuvědomuje, tak je pohádka také vcelku bohatá na zvláštní efekty a dokonce na kaskadérské výkony. Vorlíček například odmítal pustit Libuši Šafránkovou na skoky při honičce lesem, kde se skákalo přes velké klády. Bál se o se o její zdraví, a tak najal zkušenou žokejku, která dostala kostým a paruku, takže ji nikdo při záběrech nepoznal. Také pád macechy s nevlastní sestrou do jezera se točil s kaskadéry a dotáčely se detaily. Mimochodem – šlo o muže v ženských šatech, a padali do předem rozbitého ledu, na milimetry přesně! Ani sníh nebyl pravý. Scéna se zamrzlým jezerem se podařila tak krásně jen proto, že několik dní před natáčením zamrzlou plochu jezera u Moritzburgu rozjezdili dokonale místní a turisté na bruslích. Zasněženou cestu dokonale zvládl kameraman Josef Ilík, který postavil záběr tak, že stačilo jen minimum umělého sněhu ke geniálnímu záběru zimy. Jinak hercům počasí příliš nepřálo, byly zapotřebí doslova tuny sněhu, i když mrzlo, až praštilo. Až později, při natáčení v Čechách, opravdu nasněžilo a jelo se točit na Šumavu. To bylo zase sněhu až příliš, jak Vorlíček vzpomíná. A také vzpomíná, že kamery, které jely na baterie, vydržely v mrazu jen asi půl hodiny, potom se musely zanést do vytopeného autobusu a znovu dobýt. Nádherné kostýmy od Theodora Pištěka jsou sice chloubou českého filmu i Pištěkovi tvorby, ale hercům v nich teplo zrovna nebylo.
Kromě ateliérů v Babelsbergu a zámku Moritzburg se natáčelo také na českém Švihově, který posloužil jako prostor Popelčina statku, tedy statku její macechy, kde Popelka byla „popelkou“ ve stínu své nevlastní sestry Dory v podání Dany Hlaváčové, a v okolí Klatov. Podle scénáře měla být sestra Popelky „ošklivější“ než ona. O zajímavém vzezření Dany Hlaváčové nemůže být pochyb, ale těžko ji může někdo označit za ošklivou. Nicméně se svojí úlohou se spokojila, a skvěle ji odehrála. Mimochodem – těhotná, proto měla volnější kostým.
Natáčení trvalo několik týdnů, točily se zvlášť záběry v německém studiu, zvlášť záběry na zámku v Moritzburgu a zvlášť potom záběry v Čechách. Vše v sekvencích, a to i proto, že v té době v Evropě byly velké epidemie kulhavky a slintavky, takže se muselo hrát na každé hranici s jinými zvířaty. Písnička, kterou napsal Karel Svoboda a otevřel si tak vrátka ke kariéře v Německu, vznikla prý přes plot. Tam totiž v Jevanech bydlel vedle Svobody Jiří Šteidl, který ho napsal. A v Jevanech se také písnička nazpívala a nahrála – se třetím „z mušketýrů“ Karlem Gottem samozřejmě. Kupodivu ve verzi vysílané v Německu se tento jeho hit neobjevil, a to ani s německým textem, který Gott také nazpíval.
Popelka oslavila četné úspěchy. Hned na jednom z prvních festivalů dětského filmu v Ostrově nad Ohří získaly Tři oříšky pro Popelku hlavní cenu – křišťálovou vázu. Šlo o první krok ke slávě této pohádky v celém světě. V Praze se vysílala úspěšně několik týdnů, denně až čtyřikrát před vyprodanými kiny. Později se objevila v dalších evropských zemích, v Asii, dokonce i v Africe a jedna velká japonská filmová společnost odkoupila práva pro severní Ameriku. V celém světě získala celou řadu cen a ocenění na všech větších festivalech. A stala se tak jednou z historicky nejúspěšnějších pohádek české kinematografie.
Tomáš Hejna
