Jan Otto – Velký nakladatel i vlastenec, jehož úlohu nesmíme zapomenout
Ačkoli nebývá mým zvykem psát články z přílišně osobního úhlu pohledu, musím v tomto případě učinit výjimku. Jan Otto totiž patřil nejen k největším českým nakladatelům konce 19. století a první poloviny století dvacátého, ale také k největším českým vlastencům. Právě s jeho přispěním byla v Praze založena Českoslovanská akademie obchodní, byl aktivní při organizaci Zemské jubilejní výstavy v roce 1891 i Národopisné výstavy v roce 1895 a také v mnoha vlasteneckých a osvětových spolcích. A i kdyby nic z toho nebyla pravda, už jenom jeho aktivita nakladatelská zaslouží pozornost, protože právě díky Janu Ottovi vznikla největší česká encyklopedie, kterou známe jako Ottův slovník naučný. Počtem hesel a objemem témat byla nakonec překonána až v současnosti, po sto letech – a to internetovou Wikipedií. V mnoha ohledech je mi tento nakladatel životním vzorem, a proto je pro mě skutečnou ctí napsat o něm a připomenout jeho osobu a dílo širší veřejnosti.
Jan Otto se narodil 8. listopadu 1841 jako nejstarší dítě lékaře z Přibyslavi, takže v dětství nikdo nemohl čekat, že se z něj jednou stane nakladatel. Daleko pravděpodobnější bylo, že jednou bude následovat svého otce. O tom, že bude patřit k těm největším a nejdůležitějším nakladatelům na přelomu dvou století ani nemluvě. Vždyť kvůli nedostatku peněz ukončil školu již ve třinácti letech a odešel do učení na kupce, takže o nějakém širším vzdělání u něj nemohla být řeč. Měl ale živý zájem o literaturu, a tak ho v Praze zlákala docela jiná práce, než za jakou do ní šel. V jednadvaceti letech nastoupil do jedné z největších tiskáren v Praze, která patřila bratrům Grégrovým, českým nakladatelům, politikům a také vlastencům, a to nejdřív jako účetní a disponent. Svým zápalem předčil všechny ostatní a brzy byl zběhlý v otázkách nakladatelské činnosti stejně jako jeho zaměstnavatelé. Možná, že by se stal časem u Grégrů vyšším úředníkem, kdyby se byl neoženil s Miladou Pospíšilovou, dcerou dalšího pražského nakladatele Jaroslava Pospíšila, který měl své nakladatelství a knihkupectví na Václavském náměstí. A kdyby po svém tchánovi téměř obratem nepřebral rodinný podnik.
Jan Otto sice neměl vysoké vzdělání, ale byl to člověk vnímavý a praktický, který se učil zkušenostmi. Dost možná právě v tom byla jeho obrovská výhoda. Každopádně začal ihned po převzetí podniku inovovat a skutečně podnikat, nedbaje na počáteční riziko, které s tím bylo spojeno. Vyplatilo se mu to vrchovatě. Začal vydávat cestopisy, slovníkové publikace, odbornou literaturu a také četné knížky pro běžné čtení, které vydával co nejlaciněji, aby si je mohl dovolit doslova každý – nižší výrobní kvalita za nízkou a lidovou cenu. Velkým počinem bylo finančně i organizačně náročné vydání Brehmova Života zvířat. Ke stálým autorům jeho nakladatelství patřily i přední osobnosti české literatury jako Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Jakub Arbes, Eliška Krásnohorská, Ignát Herrmann, Josef Šváb Malostranský a další. Kromě nich vydával překlady zahraničních autorů ve velice úspěšné edici Ottova světová knihovna, kde vyšlo do roku 1931 přibližně dva tisíce titulů. To byl velmi ojedinělý nakladatelský úspěch a počin, a nebyl rozhodně jediný.
V letech 1860 až 1874 vydal František Ladislav Rieger u nakladatele Kobera první českou encyklopedii, kterou dnes známe jako Riegerův slovník naučný. Měl celkem čtrnáct dílů a obsahoval skutečně nebývalé množství hesel (80 000). Pro Jana Ottu to však byl pouze námět ke zcela ojedinělému projektu a zároveň výzva k pokoření. Několik let nosil myšlenku na všeobsažnou českou encyklopedii v hlavě, až jeho nápad uzrál v hotovou věc. S pomocí šéfredaktora Jakuba Malého, který redigoval i již zmíněnou Riegerovu edici, a s celou řadou odborníků na různá témata vydal nakonec v magicky vyhlížejícím roce 1888 první díl dodnes prakticky nepřekonané encyklopedie – Ottova slovníku naučného. První díl obsahoval hesla od písmene A do hesla Alpy a měl 970 stran včetně řady ilustrací. Už během vydávání se samozřejmě připravovaly další díly, a to s pomocí neuvěřitelně malé redakce, kterou tvořilo pouhých 56 osob. Počet autorů je mnohonásobně převyšoval. Do slovníku přispívali odborníci doslova ze všech tehdy existujících vědních i společenských oborů. Najdeme mezi nimi i známá jména, třeba pozdějšího prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka (tehdy ještě bez prostředního jména). Pokud jde o obsahovou stránku věci, mnohé dnešní encyklopedie nesahají Ottovu slovníku naučnému ani po nejspodnější řádek. Vždyť některá hesla byla rozepsána na desítkách, ba i na stovkách stran.
V roce 1909 vyšel poslední svazek Ottova slovníku naučného, který měl číslo 27. V něm se vyjádřil ke konečnému dílu i sám Jan Otto:
„Ottův slovník naučný po dvacetiletém vycházení právě se ukončuje. Hledíme-li též k době příprav, můžeme právem říci, že vydání tohoto díla zabralo čtvrt století… Myšlenkou vydati nový velký slovník konversační zanášel jsem se již ode dávna, mnohem dříve, než k uskutečnění jejímu došlo, a vždy viděl jsem v ní jaksi vyvrcholení své nakladatelské činnosti.“
Měl pravdu. Ottův slovník naučný, ať už byla jakkoli úspěšná i ostatní jeho nakladatelská a podnikatelská činnost, se stal skutečně vyvrcholením jeho celoživotního díla. Ke zmíněným svazkům ještě přidal jeden svazek doplňků, a vzhledem k tomu, že každý díl měl kolem tisíce stran a dohromady mělo všech dvacet sedm svazků 25 789 stran, zabírá celá encyklopedie i se svazkem doplňků několik metrů knihovny. Celkem obsahovala téměř 186 000 hesel, k nim téměř pět tisíc ilustrací a dalších téměř pět set zvláštních příloh. Rozsahem byla před ním pouze Encyclopedia Britannica. Kromě něj se také později objevila samostatná knižní vydání některých hesel a také menší verze tohoto slovníku – Malý Ottův slovník naučný a Ottův kapesní slovník naučný.
Janu Ottovi se dařilo v podnikání na všech frontách, a i když to neměl s konkurencí vůbec jednoduché, řadil se k nejúspěšnějším a největším. A nebylo to věru lehké. Vedle jména Jan Otto se zmiňují v tomto období další velikáni nakladatelského světa, především Topič a Vilímek, ale také Laichter, Kočí a celá řada dalších. V roce 1874 začal tím, že vedle nakladatelství otevřel i knihkupecký krám, kde prezentoval především svoji produkci. V roce 1879 přesídlil do ulice Jungmannova, ale šlo pouze o přechodnou adresu. Už o čtyři roky později koupil dům na Karlově náměstí, v místě, kde dnes stojí poliklinika. V té době měl k nakladatelství i vlastní tiskárnu, a kromě knih vydával také několik časopisů, z nichž se některé dočkaly nebývalého ohlasu. Řeč je o Lumíru, Ilustrovaném světě, Světozoru či Palečku. Jeden čas také vydával Masarykův časopis Athenaeum.
Zcela zvlášť se nyní musím vyjádřit o časopisu Zlatá Praha, jehož několik svázaných vydání osobně vlastním a jsou pro mne neuvěřitelně cenným dokumentem o době a lidech v ní. Kromě literárních děl na pokračování od známých i pozapomenutých českých autorů jsou zde i neobyčejně kvalitní překlady děl zahraničních a řada cenných ilustrací nebo reprodukcí fotografií. K tomuto časopisu, stejně jako k mnoha jiným, vytvořil jedinečné záhlaví Alfons Mucha. Zlatá Praha se svojí kvalitou obsahu i grafické formy řadila k nejlepším časopisům své doby.
Když pomineme nakladatelskou a vydavatelskou dráhu Jana Otty, hovoříme zde také o člověku, který si byl dobře vědom svého postavení a uměl ho využít pro blaho všech. Veřejně se angažoval v kultuře i politice, podporoval vzdělání. Byl členem Sokola, Umělecké besedy, spolku Merkur a dalších vlasteneckých uskupení. Také zasedal v radách První občanské záložně, Průmyslové jednotě, Pojišťovně Praha a Živnostenské bance. Výčet jeho působení se zdá být až neskutečný! S jeho přispěním se začalo vybírat na Národní divadlo, kde seděl v přípravném výboru. Díky němu také můžeme u Přibyslavi nalézt mohylu Jana Žižky z Trocnova, o jejíž stavbu se zasadil. Za všechnu tuto svoji činnost byl všeobecně uznávaný a byl vyznamenán zlatou medailí města Prahy, řádem Železné koruny III. třídy, zlatou medailí Světové výstavy v Paříži a dalšími vyznamenáními. Stal se také rytířem řádu Františka Josefa i Knihkupcem české univerzity a v roce 1912 členem panské sněmovny.
Abychom trochu osvětlili důvod úspěchu Ottova nakladatelství, musíme se zmínit o jeho podnikatelských krocích. Byla to hlavně jeho předvídavost a zdravý rozum, který ho uchránil před osudem mnoha jiných kolegů. Jakmile zjistil, že je skutečně úspěšný, a že jeho úspěch roste, uvědomil si, že musí vyrovnat tuto situaci, že musí část obětovat, aby jednou neztratil vše. Proto v roce 1899 prodal svoji tiskárnu České grafické společnosti a zaměřil se pouze na nakladatelskou činnost. Namísto tiskárny otevřel ve Vídni luxusní knihkupectví s českou literaturou na Glückgasse 3. Zde bylo jeho největším počinem vydávání Vídeňského národního kalendáře, který zaznamenal okamžitý úspěch, dokonce ještě dříve, než vyšel, což je znát i z poměrně vysokého obsahu firem, které v něm chtěly inzerovat. Nebyl to zdaleka jediný jeho takto úspěšný počin. Jan Otto měl zkrátka „čuch“ na kšeft, a tak podnikal nejrůznější kroky podle toho, jaká byla právě situace u jeho zákazníků.
Jan Otto zemřel 29. května 1916 v Praze jako jeden z nejúspěšnějších nakladatelů své doby a českého nakladatelského světa vůbec. Tomu odpovídala i početná účast na jeho pohřbu na Vinohradském hřbitově, v níž nechyběly osobnosti literárního, nakladatelského i politického života té doby. Zemřel v době, kdy bylo jeho nakladatelství na vrcholu. O jeho zkázu se postarali až jeho syn Jaroslav Vladimír Otto a zeť Karel Mádl, kteří z firmy udělali společnost s ručením omezeným a postupně ji řadou špatných investic a nepružného reagování na situaci trhu přivedli v roce 1936 ke krachu. Přesto se s názvem Ottovo nakladatelství setkáte i dnes, i když jde pouze o poukázání na tradiční postavu našich literárních a nakladatelských dějin. Buďme však za něj vděčni.
Jan Otto byl vzorem podnikatele i člověka, skvělý nakladatel a mecenáš. Snažil se nejen vydělávat poctivou nakladatelskou prací, ale i rozdávat a pomáhat tam, kde to bylo nutné, a kde viděl prospěch pro širší veřejnost, přestože i v jeho pomoci byl vždy střípkem vlastní prospěch. Vzdejte mu tedy hold a až půjdete kolem Vyšehradského hřbitova, nezapomeňte se zastavit před jeho hrobem a tiše na něj vzpomenout.
Tomáš Hejna
