Jan Václav Stamic

Na jeho jméno se nikdy úplně nezapomnělo, a přeci je pro mnohé neznámou osobností. Ne však pro znalce hudby, protože Jan Václav Stamic patřil k významným průkopníkům hudby 18. století, a i když se dožil pouhých čtyřiceti let, dokázal za toto krátké období víc než jiní lidé za dvojnásobek. Kromě toho je i jedním z vrcholných představitelů tak zvané Mannheimské školy, která ve své době platila za jednu z nejlepších hudebních institucí celé Evropy. A ještě dlouho po jeho smrti platil za jednoho z nejlepších houslových virtuosů. Hudební historici všech zemí Stamice nakonec zařadili po bok osobností jako byli Bach, Haydn nebo Mozart (který ho v začátcích své tvorby právem obdivoval), a dnes je napevno ukotven ve všech světových hudebních slovnících, i když ještě na začátku minulého století ho měli někteří autoři tendenci považovat za autora německého a nikoli českého původu.

S původem Stamice je to opravdu trochu složitější, protože jeho rodina, která do Čech přišla až ve druhé polovině 17. století, pocházela ze Slovinska. Tehdy přišel do Čech Martin Stamic, později vážený občan Pardubic, který zde měl jirchovnu a dokonce se stal členem městské rady. Jeden z jeho synů Antonín Ignác Stamic projevoval velké hudební nadání, které se prohloubilo při jeho studiu na piaristickém gymnáziu ve Slaném. Nakonec se stal tak dobrým varhaníkem, že dostal od tehdejšího brodeckého děkana Seidla nabídku hrát v kostele v tehdejším Německém, dnes Havlíčkově Brodu. Tam se prosadil nejen jako varhaník, ale i jako regenschori a později i jako úspěšný učitel hudby. Byl první z rodiny, kdo se začal věnovat hudbě na profesionální úrovni. Když se navíc oženil s dcerou zdejšího zemského prokurátora, dostal se i mezi místní měšťanskou smetánku, a dokonce změnil svoji profesi, aby se stal úspěšným kupcem a dokonce malířem. To bylo dobře, protože brzy založil v Německém Brodě vlastní rodinu, která se nakonec rozrostla na jedenáct dětí!

Jan Václav Stamic, narozený 19. června 1717 v tehdejším Německém, dnes Havlíčkově Brodě – pravděpodobně v Raynovském domě, byl prvním dítětem a velmi brzy bylo jasné, že po otci zdědil jeho hudební nadání, stejně jako ho projevoval později i jeho mladší bratr Antonín Tadeáš. Prvním učitelem se stal právě jeho otec, ale už po pár letech bylo jasné, že syn ho daleko převyšuje a potřebuje lepší školu. V roce 1728 tak byl poslán Jan Václav Stamic do Jihlavy, kde bylo jezuitské gymnázium. Tam se konečně začaly Stamicovi otevírat širší obzory, a to i díky profesorům z Itálie, které tehdejší Jezuité povolávali do Čech jako nejlepší hudební pedagogy v Evropě. Po úspěšném zakončení studia odtud odcházel do Prahy na filozofickou fakultu, ale hudba u něj stále víc a víc vítězila, a tak bylo brzy po studiu. Mezi tím se stále víc a víc zlepšoval jako houslista a měl pověst velmi nadaného instrumentalisty. Brzy se ale Stamicova pozornost začínala obracet také k vlastní hudební tvorbě. Osudem českých skladatelů ale bývalo, že pro ně na domácí půdě nebyl dostatečný prostor, a jen výjimečně se některému z nich podařilo sehnat dostatečně bohatého donátora mezi českou nebo u nás zdomácnělou šlechtou. V Praze v té době ale nikdo takový právě nebyl, neexistovaly zde ani významnější šlechtické kapely a Stamicovi se tak nabízela jen možnost živořit v průměrných kapelách nebo vystupovat na kůrech zdejších kostelů. Větší možnosti se nadanému houslistovi a nadějnému skladateli v Praze jednoduše nenabízely. I Jan Václav Stamic se tak nakonec musel vydat za hranice, podobně jako celá řada jeho kolegů v této době.

Došlo k tomu zřejmě kolem roku 1741, nejspíš v době, kdy byla Praha během války o rakouské dědictví obsazena cizími vojsky. Tehdy se Stamic vydal do Německa, kde už po nějakou dobu působil jeho zmíněný mladší bratr Antonín Tadeáš, a to v kapele bavorského kurfiřta Karla Filipa. Jan Václav Stamic tu oslnil jako prvotřídní houslista, jak v kurfiřtské kapele, tak i jako sólista. Byl dokonce tak dobrý, že vystoupil i na císařské korunovaci v roce 1942 ve Frankfurtu nad Mohanem. Tehdejší kurfiřt Karel Theodor Wittelsbach (jako kurfiřt Karel IV. Theodor) byl s jeho výkonem coby hudebníka (multiinstrumentalisty) i skladatele nakonec tak spokojen, že ho v roce 1750 udělal ředitelem komorního orchestru, který sídlil právě v Mannheimu. Stamic se v té době stal nejlépe placeným umělcem Evropy. Karel Theodor Wittelsbach mu totiž jako plat vyměřil neuvěřitelných 900 zlatých!

Stamic soustředil v tomto hudebním tělese nejlepší dostupné hudebníky a pod jeho vedením se stal orchestr evropsky uznávaným. Pozdější historici hovoří o už výše zmíněné mannheimské škole. Tímto termínem se označují právě Stamic a jeho kolegové, kteří začali působit zcela specifickým způsobem na vysoké úrovni. Stali se doslova vývojovým stupněm tehdejšího přechodu od hudby barokní k hudbě klasicistní. Není bez zajímavosti, že kromě Stamice se k interpretům mannheimské školy řadí i několik dalších rodáků z Čech, mezi nimi například František Xaver Richter, Jiří Čart nebo Antonín Fils a do pozdějšího období patří také Stamicův syn Antonín. Tři z hornistů Stamicova „kvartetu“ pocházeli z české rodiny živných. Stamic se také zasloužil o skutečnost, že z komorního orchestru pro pár vyvolených šlechticů se stalo hudební těleso vystupující i před širší veřejností, což Stamicovu orchestru přinášelo opět další popularitu. Je na místě zmínit, že za svoji činnost tu pobíral opravdu královský plat a značné prebendy. Jednou prý dostal od panovníka váček se sto dukáty, které ihned večer prohrál v kartách s neznámým maskovaným protihráčem. Druhý den měl získat tuto tehdy opravdu vysokou částku znovu s lístkem, aby byl příště opatrnější. Peníze měl totiž prohrát se samotným kurfiřtem, který ho tak chtěl vytrestat.

Samotný Stamic poměrně často cestoval po Evropě. Několikrát se také prokazatelně vrátil do rodných Čech, a při jeho návštěvě v roce 1750 se v Německém Brodě narodil jeho syn Antonín, jemuž byl za kmotra místní děkan, Stamicův mladší bratr Antonín Tadeáš Stamic. Věhlas Stamice byl takový, že si ho na víc než roční angažmá vyžádal samotný francouzský panovník, a protože šlo o prestiž, Karel Theodor Wittelsbach ho s radostí pustil.  O rok později získal v Paříži po úspěšném koncertování právo k vydávání svých skladeb, které zde vycházely až do roku 1763. Díky tomu se nám zachovala většina jeho děl. Na nich je nejcennější dynamika, která je v syntéze a zároveň kontrastu s vybranými hudebními prvky, zejména crescendy a decrescendy, což vedlo především k upevnění sonáty jako nejvýraznějšího druhu skladby pro nastávající období klasicismu. Originálním propojením různých ozdobných prvků vznikly například tak zvané mannheimské vzdechy, kdy docházelo ve skladbě cíleně k několikavteřinovým průtahům. Přidáním menuetu do klasické sestavy orchestrální symfonie ji rozšířil ze tří částí na čtyři. Dal také větší pole působnosti basovým linkám, které se nadále aktivně podílely na tvorbě obsahu, nejen na podtrhování hlavního tématu. Stamic se také postupně víc a víc odkláněl od pojetí, kdy hlavní nápor byl v orchestru veden na smyčce, ale naopak zapojoval stále více nástroje dechové.

Byl nejen velkým skladatelem a houslovým virtuózem, ale také organizátorem a pedagogem. Pro kurfiřta pořádal pochody a koncerty, vyučoval žáky vysoké šlechty, včetně samotnéhk kurfiřta, kterému dělal cosi jako korepetitora u flétny a violoncella, a zároveň velmi usilovně řídil orchestr, který systematicky zdokonaloval. Jan Václav Stamic zemřel 27. března 1757 v Mannheimu v pouhých čtyřiceti letech, a přesto zvládl svými skladbami, kam patří přes sedmdesát symfonií, sto sonát, čtrnáct houslových, jedenáct dechových koncertů, desítky drobných skladeb, trií, kvartetů a tak dále, a svým působením v Mannheimské škole změnit tvář v době přerodu mezi barokní a klasicistní hudbou. Jeho hrob už bohužel nikdy neobjevíme, zanikl spolu se hřbitovem.

Pomyslnou štafetu předal svým synům Karlovi a Antonínovi. Ani jeden z nich ale svého otce nikdy nepřekonal a jen stěží se mu vyrovnali. Přesto si oba vedli velmi dobře, Karel Stamic byl také vynikající houslista a dirigent, který složil na šedesát smyčcových a dechových koncertů a orchestrálních skladeb. Prosadil se nejen v Mannheimu, ale také v Haagu a Londýně. Bratr Antonín rovněž začínal v Mannheimu a v roce 1770 se přestěhoval do Paříže, kde nejspíš působil až do své smrti.

Tomáš Hejna