Když se Praha bavila na Výstavišti

O Jubilejní výstavě (či Jubilejní zemské výstavě nebo Všeobecné zemské výstavě) v roce 1891 již určitě slyšel každý. Přetřásá se přitom především několik témat s touto výstavou spojených, jako jsou návštěvy významných evropských hostů včetně císaře Františka Josefa I. a Ferdinanda d´Este, předvádění nejrůznějších strojů a výrobků různých českých firem a značek nebo třeba nešťastný let balonu Kysibelka, případně se často hovoří o sporech kolem výstavy mezi pražskými Němci a Čechy.

Napadlo Vás už někdy, co všechno je vlastně možné zahrnout do pojmu zábavní umění a že se bez něj většinou neobejde žádná větší akce, ať si vzpomeneme na jakoukoliv? Samozřejmě sem patří především hudba, herectví filmové i divadelní, nejrůznější zákulisní řemesla těchto oborů, ale také třeba různé druhy kabaretních uměleckých disciplín nebo třeba artistické a cirkusové disciplíny – no prostě a zkrátka vše, co má lidi nějakým způsobem pobavit. A s tímto širokým tématem se setkávali návštěvníci na zmíněné výstavě v míře skutečně vrchovaté, a to hned v několika ohledech.

Tak především se tehdy na výstavišti, kde kromě ukázek lehkého i těžkého průmyslu, nejnovějších strojů a moderních technologií či zemědělských a hospodářských zařízení byly třeba i pavilony věnované historii české vesnice (slavná Česká chalupa), turismu a umění, nacházelo i několik velkých restaurací s tanečními sály a menších stánků, kterým se říkalo „ochutnavárny“. Zde mohli návštěvníci vyzkoušet nejrůznější speciality – od piva a vína přes medovinu až po různé lokální pochutiny. A co samozřejmě nesmí chybět při ochutnávce pití a jídla? Přeci dobrá zábava!

Kolem těchto restaurací a „ochutnaváren“, které byly přilepeny třeba k zadní straně Průmyslového paláce s výhledem na Křižíkovu fontánu, se tak neustále potloukali jednotliví hudebníci i celé skupiny v krajových krojích, které předváděly lidovou hudbu z různých částí Čech a samozřejmě i lidové tance. V knize Naše jubilejní výstava 1891 se k tomu mimo jiné píše:

„Sedíte před průmyslovým palácem u hudebního pavilonu, je pět hodin odpoledne a lidé se před vámi rojí a postupují kolem vás v nepřetržitých proudech – všichni jdou jinými směry a všichni za jedním účelem: najít si někde útulné místečko, kde v blahém odpočinku se poslouchá hudba, a tak roztomile se dívá na hemžící davy.

Zatoužíte-li po hodně divoké, volné písni, jděte se podívat na rumunskou kapelu ve vinárně pana Gally-a. Tam jde skutečně o život – první dny to vypadalo, jako by se tam rozdávaly peníze. (…) Hrajou nějaký rumunský valčík – Straussovy valčíky jsou proti tomuto jako obyčejná odrhovačka…

Slyšeli jsme hudbu rumunskou – chcete-li, můžete srovnávati. Na druhém konci výstavy koncertuje muzikantská četa hanácká. Jsou také v národním malebném kroji a pěkně jim to sluší…“

Zahraniční hosté, kteří přijeli kvůli Jubilejní výstavě, se však nesoustředili jenom na výstavišti, ale také v dalších místech Prahy, která tou dobou od jara do podzimu ničím jiným nežila – ostatně při této příležitosti byla vybudována i Petřínská rozhledna, lákadlem byly lanovky na Petřín a Letnou a také Křižíkova tramvajová trať na Letné, odkud vozila návštěvníky až k branám Stromovky. Společnost se také chodila bavit do restaurace Pod Letnou, kde bylo instalováno něco dosud nevídaného – tak zvaná zvukomalba, totiž pohybující se obrázky z bitvy u Custozzy, které doprovázela živá kapela dirigovaná skladatelem Juliem Fučíkem.

Jubilejní výstava roku 1891 se konala ke stému výročí údajně první velké průmyslové výstavy na Evropském kontinentě, která se měla konat v roce 1791 v pražském Klementinu (i když o prvenství se s námi dlouhodobě přou Angličané, a kromě toho je ve hře i výstava, kterou uspořádal Rudolf hrabě Chotek v roce 1754 na zámku Veltrusy). Na rozdíl od té první, která se konala ještě před vypuknutím technické revoluce u příležitosti korunovace Leopolda II., máme z této výstavy dostatečné množství dobových fotografií a také písemných pramenů, abychom si dokázali udělat jasný obrázek o celém areálu, o stavbě budov na výstavišti (z nichž některé stojí dodnes, jako třeba Průmyslový palác, administrační budova, poštovní a telegrafní budova atd.) i o mnoha částech tehdejšího programu.

Množství těchto fotografií pořídil fotograf Rudolf Bruner-Dvořák, který během už zmíněného letu a pádu balonu Kysibelka vytvořil historicky první českou fotografickou reportáž. Fotografie a články z Jubilejní výstavy se tak staly na několik měsíců vítaným zpestřením i zábavou pro všechny. Občas se dokonce podařilo nafotit vtipné zážitky naprosto neznámých lidí, kteří se seznamovali na veletrhu s četnými dosud nevídanými novinkami. Pro pohodlí lidí zde byly například umístěny tzv. Gottwaldovy samočinné židličky, což byly automaty fungující za drobný poplatek dvou krejcarů. Ty se strčily do pokladničky a dosud složená židle se dala sklopit a použít na sezení – pokud se zrovna ještě nedokonalý systém nezasekl.

Svůj pavilon zde měli zástupci českých papíren a samozřejmě také Josef Richard Vilímek a jeho nakladatelství. V té době byl už právem považován za českého tiskového a nakladatelského magnáta, kterému kromě nakladatelství a vydavatelství nejrůznějších časopisů a noviny patřila i velká a moderně vybavená tiskárna. Právě několik tiskařských strojů a ukázky práce s nimi zde mohla vidět většina návštěvníků vůbec poprvé.

Vilímkův pavilon ale skrýval ještě mnohem víc. Lidé se sem nechodili dozvědět jen, jak se tisknou noviny a knihy, ale chodili se zde dívat na neobyčejnou krásu knižních vazeb, ilustrací i jejich předloh:

„Pozoruhodným předmětem výstavním byly však vystavené obálky barevné, vyložené v postupu barev pořadem času. Mezi tyto barvotisky v první řadě sluší postaviti čtvero ročních počasí, tisknutých dle vodových maleb V. Olivy a provedených velice krásně, takže divák by neuvěřil, že tyto do nejmenších podrobností provedené obrazy byly vyrobeny jsou na lisu knihtiskařském.

Malíři, a umělci vůbec, zde měli dokonce své vlastní zastoupení ve vlastní budově, dnešním Pavilonu AVU. Šlo vlastně o budovu galerie, v níž bylo soustředěno výtvarné umění předních českých malířů té doby, včetně některých tou dobou již zesnulých. Návštěvník se zde setkal s díly Jaroslava Čermáka, Václava Brožíka, Karla a Adolfa Liebscherových, Josefa Mánese, Mikuláše Alše, Bedřicha Havránka, Antonína Chittusiho a mnoha dalších. „Sta a sta obrazů bylo tam, žádný si nezapamatoval všechny…“ A mimochodem víte, že v roce 1891 se na výstavišti objevila i známá socha Bohuslava Schnircha zobrazující Jiřího z Poděbrad na koni? Dnes ji můžete vidět na Jiřího náměstí v Poděbradech.

Aby se návštěvníci seznámili s celým procesem fotografování, vznikl zde i samostatný pavilon věnovaný oboru fotografie, který se nazýval Helios a stával v dolní části výstaviště v sousedství pavilonu Klubu českých turistů.

V sousedství Heliosu stál také jedinečný a dodnes často prezentovaný pavilon Edisonova fonografu. V té době nešlo o úplnou novinku, Thomas Alva Edison si ho nechal patentovat už v roce 1877 a poprvé ho veřejnosti představil na výstavě v Paříži v roce 1889, ale přesto šlo o zajímavý technologický posun kupředu, který se na Jubilejní výstavě představil většině Čechů úplně poprvé. V tomto případě šlo vyloženě o posun v zábavním umění budoucnosti. Fonograf byl totiž prvním zařízením schopným zaznamenávat zvuk (prvním záznamem byla říkanka Mary had i little lamb). V tomto případě šlo poslech nahrávek vytvořených v Berlíně, mezi nimiž byly i zvukové nahrávky scének a písní Josefa Švába-Malostranského a dalších.  S trochou nadsázky to můžeme považovat za pravěk současných nahrávacích zařízení a nosičů (mimochodem jedním z nejpopulárnějších válečků se stal ten, kde byla nahrána budoucí česká hymna Kde domov můj).

Ještě jednou a naposledy se vraťme k balonu Kysibelka, který stával nedaleko dnes již neexistující strojovny výstaviště uprostřed Balonové ohrady (nebo Balonové arény). Balon byl určen veřejnosti a malé skupinky mohly vidět celé výstaviště z výšky mezi sto padesáti a třemi sty metry, samozřejmě za doprovodu zkušených vzduchoplavců Eduarda Brücka a Alphonse Bosaweho, které ze země navigoval zkušený kapitán Max Wolff. Prvním, kdo se balonem proletěl, byl kníže Thun Hohenstein, který byl nadšen. Kysibelka potom pravidelně stoupala do oblak několikrát denně a 11. června 1891 dokonce dostoupala do výše tři sta šedesáti metrů s reportérem Národní politiky na palubě. 16. června ale došlo k rozhodnutí zkusit s Kysibelkou volný let a balon se vznesl s posádkou do přibližně dvou tisíc metrů. Velkolepý počin sledovalo na dva tisíce diváků, kteří se ale nevědomky stali svědky zkázy balonu. Plátno prasklo, balon rychle klesl na osm set metrů a klesal směrem k zástavbě Holešovic. Naštěstí se pozvolna snesl na dvůr jedné z holešovických továren a nikomu se nic nestalo – jen Kysibelka nebyla již k použití a museli být přizváni letci z Francie v čele se slavným Eduardem Surcoufem.

Nicméně Balonová ohrada nesloužila jenom pro vzlety balonů, ale také k mnohem lidovější zábavě v podobě cirkusových vystoupení. Šlo vlastně o velkou manéž, která byla vysypaná pískem a obestavěná dřevěnou palisádou. Když ohrada osiřela, nastoupili do ohrady sloni a lvi. Ne však jen tak volně vpuštění, ale cvičení. Slon Boney zde jezdil na tříkolce, jeho kolegové předváděli artistická čísla na houpačkách nebo v kombinaci se cvičenými poníky a psy. Lvi samozřejmě předváděli, co vše je umí naučit správný drezér. A kdo ví – třeba nakonec diváky nejvíc bavilo taneční vystoupení skupiny Svahalů, afrických domorodců.

I když byla Jubilejní výstava v roce 1891 především výstavou zaměřenou na prezentaci samostatnosti a velikosti českého průmyslu, zemědělství a hospodářství všeho druhu, našel se zde prostor i pro připomínku českých tradic, lidového i moderního umění, architektury a samozřejmě také historie včetně archeologie. Jak jsme ale ukázali v tomto článku, místo zde zbylo i na zábavní umění všeho druhu, počínaje hudbou a divadlem přes výtvarné umění a fotografické výstavy, fonografické „předváděčky“ až po cirkusová představení. To vše napomohlo úspěchu této velkolepé události, na kterou se za necelý rok přišlo podívat neuvěřitelných dva a půl milionu lidí ze všech koutů mocnářství i ze zahraničí. Říkávalo se, že samotný Jindřich Mošna, jeden z nejlepších tehdejších herců, usiloval o to být miliontým návštěvníkem a toto místo mu nakonec „uteklo“ jen o nešťastné tři pozice (byl návštěvníkem číslo 999 997). A tak je vlastně na místě se ptát, jestli Jubilejní výstava roku 1891 nebyla vlastně spíš výstavou zábavního umění, ke které se její ostatní části pouze připojily.