KONZERVATOŘ EVROPY – Jan Ladislav Dusík

ÚVOD K SERIÁLU

Z mé strany se rozhodně nejedná o žádný originální název článku, ba naopak – v této souvislosti se o Čechách hovoří často jak o staletích a letech minulých, tak i o současnosti. Abych se ale přiznal, nápad na tento článek i na jeho název jsem přejal od spisovatelky Taťány Březinové, která již několik let objíždí obce, archivy a depozitáře muzeí a píše pod tímto názvem velmi zajímavou a pozoruhodnou knihu věnující se českým skladatelům, kteří se proslavili ve světě. Jejich jména jsou často německá, ovšem vzhledem k době, kdy se tito skladatelé narodili a v této části země žili, je můžeme považovat za autory české. A pokud bychom chtěli být opravdovými detailisty, pak bychom o nich měli hovořit jako o českých Němcích.

Naše malá zemička měla vždycky ve svém středu mnoho významných a velkých osobností, inteligentních a talentovaných lidí, zejména umělců. Co bylo ovšem vždycky naším problémem? Malý prostor v srdci Evropy. Čechy sice vždycky byly křižovatkou, i v době habsburské „poroby“, ale vždy byly malé. A na tak malém území se příliš umělců rozhodně nemá šanci uživit, zvláště na profesionální úrovni. Tento fakt velmi hezky na několika místech popsal spisovatel Josef Teichman ve své knize Z českých luhů do světa. V úvodním slovu ke kapitole o Janu Václavu Stamicovi například píše:

„Nad životními a uměleckými osudy Jana Václava Stamice se musíme znova zamyslit. Vidíme, jaké ztráty utrpělo české národní umění tím, že ochuzená a porobená vlast nemohla svým vynikajícím umělcům poskytnout ani sebemenší možnost k samostatné umělecké činnosti a tak je nepřímo odkazovala na existenci v cizině.“

A v dalším úvodu, tentokrát ke kapitole o Jiřím Bendovi, zase píše:

„Ale svět se dlouho nedověděl o tom, že tito průkopníci moderních směrů v hudbě, kteří tak často vynikali nad průměr soudobých hudebníků, byli synové českých matek a otců. Pro širší svět to byli zpravidla Němci, neboť největší proud emigrace českých hudebníků vedl tehdy do Německa. Jen málokomu bylo známu, že trudné poměry ve vlasti těchto umělců způsobily, že hledali obživu mimo hranice své otčiny.“

Tento velmi náročný úkol přiblížit životy velkých mistrů hudební kompozice čtenářům, a navázat tak volně na již zmíněné dílo Josefa Teichmana, přenechávám plně v rukou Taťany Březinové, s jejíž knihou se jistě po vydání setkáme nejen na stránkách našeho webu. Namísto toho bych Vám nyní rád nabídl krátký exkurz o několika zajímavých osobnostech české hudby, které sice možná budete znát jménem, ale slávy dosáhly právě za našimi hranicemi. Stali se tak významnými vyslanci české kultury po celém světě. Už teď vím, že se v mnoha jménem s Taťánou Březinovou shodujeme. Ale je to dobře. Čím víc se totiž takového osobnosti lidem připomínají, tím se zmenšuje riziko, že se na ně zapomene. Takže se pusťme do toho.

JAN LADISLAV DUSÍK

Jednou z velkých skladatelů a hudebníků, kteří se proslavili zejména mimo naše hranice, byl také světově uznávaný Jan Ladislav Dusík. Na svět přišel tento hudební génius 9. února 1761 v Čáslavi do rodiny učitele a varhaníka – dokonce velmi známého a uznávaného v celém čáslavském okolí a snad i kraji. Ten získal hudební vzdělání už jako malý kluk od svého strýce, který u svého svěřence vycítil neobyčejný hudební talent, a Jan Josef Dusík, jak se otec Jana Ladislava Dusíka jmenoval, se tak velmi rychle v oboru vypracoval na takovou úroveň, že už v pouhých šestnácti letech mohl za strýce zaskakovat jako učitel. Předpoklady k hudebnímu nadání jeho synů tu tedy bylo, rodinné geny nelze zapřít.

Jan Ladislav Dusík studoval nejprve na gymnáziu v Jihlavě, později v Kutné Hoře v semináři u jezuitů a nakonec v Praze theologii. Po celou dobu se projevoval jeho talent ve hře na varhany, které ho začal už v dětství učit otec. Ten se o vzdělání svého syna velmi pečlivě staral, mimo jiné i proto, že se velmi dobře oženil s dcerou čáslavského soudce. V Praze si díky svému hraní na kůrech a na piano ve společnosti brzy získal zasloužené ovace. Protože ho v cisterciáckém řádu odmítli přijmout, neskončil nakonec jako varhaník v nějakém kostele, ale stal se umělcem. Mohl se tak začít věnovat hudbě naplno. Ovšem cesta k zajištěné budoucnosti a světovému úspěchu by nikdy nezačala, kdyby nebylo náhodného setkání Dusíka s holandským hrabětem Männerem, který v té době pobýval v Praze. Dusíkovo hudební umění ho natolik zaujalo, že mu ihned nabídl cestu do Holandska. Snad si ani neuvědomoval, jak pravdivá byla jeho slova, kterými ho lákal. Totiž že jenom ve světě může uspět jako profesionální umělec. A co rozhodně nemohl hrabě Männer vědět – že tímto pozváním zajistil pro svět budoucnost jednoho geniálního českého hudebníka.

V Mechelnu se natolik dobře zapsal, že prakticky okamžitě, po několika málo vystoupeních před místní honorací, dostal velmi dobře placené místo varhaníka. Následovaly další nabídky a tím začala pro Jana Ladislava Dusíka, kterého v zahraničí překřtili na Dusseka nebo Duschera, pouť od města k městu, z koncertu na koncert. Zprvu se proslavil hlavně jako skvělý mistr ve hře, ale později už mu nestačilo jen reprodukovat skladby jiných, a tak se stále víc začal zabývat i vlastní kompozicí. V tomto oboru sice postrádal vzdělání, ale to mu zpočátku vynahrazoval jeho velký hudební cit. Později se však začal vzdělávat, a tak jeho skladby postupně získávaly stále vyšší úroveň. Napomohl tomu i studijní pobyt v Německu, kde se Dusík stal žákem jednoho z Bachů.

Po několika měsících se cítil natolik jistý, že se rozhodl pro vlastní koncertní „šňůru“ po Evropě. Úspěchy slavil v Německu, v Rusku, ve Francii. Vystupoval jak před bohatými měšťany a šlechtou, tak před korunovanými hlavami, třeba před ruskou carevnou. Ovšem velká sláva přináší i velké problémy. V Rusku se stal podezřelým z účasti na spiknutí pro carskému režimu a musel tajně prchnout do Litvy. Ve Francii zase vystupoval před Marií Antoinettou a dostal od ní vyznamenání. Ihned tak ztratil podporu části šlechty, měšťanů a samozřejmě i celé veřejnosti, pro kterou se stal ihned symbolem v té době již nenáviděné monarchie. Málem se mu to stalo osudným, když se do Paříže vrátil z koncertního „turné“ po Itálii a unikl jen tak tak lynčování nebo i možné smrti. Zachránila ho nakonec jeho budoucí manželka Žofie Corri, která rovněž musela utéct a vzala ho sebou do bezpečí Londýna. Teprve tam konečně nalezl dostatek klidu pro svoji další skladatelskou činnost.

Velmi významné bylo jeho pozdější přátelství s Josefem Haydnem, který také pobýval v Londýně. Ten rozpoznal v Dusíkovi mimořádný talent a v jeho novému skladatelském pojetí radikální pokrok kupředu. To ho nejspíš zaujalo nejvíc. Jejich vzájemná korespondence je dodnes cenným zdrojem informací. Jenomže celoevropská politická i vojenská situace, tedy válečná Evropa v reakci na revoluci ve Francii, a také předchozí problémy Dusíka v několika významných evropských zemích, které byly spíš dílem náhody než špatného úmyslu, vedly u Dusíka jako profesionálního umělce k úbytku pracovních příležitostí. Vedlo to k jeho osobnímu krachu, který znamenal i rozpad jeho vcelku mladého manželství a založené rodiny. Dusík se nakonec vrátil na čas do rodné vlasti, kde položil základ pražské klavírní škole. Smůla se mu ale lepila na paty, domácí publikum si ho vážilo, koncerty byly vyprodány, obdivovali ho jak milovníci umění, tak jeho kolegové, ale to ho sotva uživilo. Záchrana nakonec přišla v podobě změn v revoluční Francii, kde skončilo období radikálních představitelů revoluce s Robespierem v čele. Do funkcí se vrátila i část šlechty, začala vznikat i „nová“. Jedním z navrátilců byl i pozdější ministr zahraničí Talleyrand (mimochodem ministr hned několika různých vlád, včetně navrátivších se Bourbonů). Ten byl Dusíkovou kompozicí i hrou nadšen a nakonec ho angažoval jako svého osobního koncertního mistra a skladatele. Jan Ladislav Dusík tak zemřel 20. března 1812 až v daleké Francii, na zámečku St. Germain en Lay nedaleko Paříže. Dusíkův odkaz žije v české i evropské a světové hudbě stále. Z jeho tvorby se dochovala poměrně slušná část, která je stále v repertoáru celé řady velkých orchestrů světového formátu i v repertoáru menších hudebních těles, která se zajímají o klasickou hudbu. Nejvýznamnější je ale jeho klavírní škola, která v době jeho působení byla skutečně revoluční záležitostí a posunula nejen výuku, ale i klavírní kompozici o notný kus cesty kupředu. Mnohé jeho principy se uplatňují i dnes, a jsou stále platné. Stavěli na nich jeho žáci, pokračovatelé, následovníci a vůbec všichni, kteří měli podobné vize, jako on.

Tomáš Hejna