LEGENDY ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ – Josef Kemr

20. červen 1922, Praha – 15. leden 1995, Praha

Patřil k těm seriózním hercům, kteří uměli zahrát prakticky všechno a lidé měli dojem, že je herec skutečně postavou, kterou právě hraje. Jeho vzezření mu předurčilo především řadu vážnějších rolí, ale zahrál si také v mnoha komediích a jeho role byly výrazné i tehdy, když byly jen menší a okrajové. Na celou řadu z nich si čtenáři jistě vzpomenou bez nápovědy, ale pokud by se pokoušeli vyjmenovat je všechny z hlavy, jistě by nějakou zapomněli. Jsou jich totiž desítky, rozhodně ke dvěma stům. Patří k nim i řada televizních inscenací a populárních seriálů.

Nadáním oplýval už jako malý hoch, a tak si ho jednoho dne už v jeho jedenácti letech vybrali do Divadla na Vinohradech pro komparz v Prodané nevěstě. Tam si ho všiml režisér Přemysl Pražský a začal ho obsazovat do rolí v rozhlasových hrách. Herecké profesi se začal věnovat až v osmnácti letech, a to poloprofesionálně jako člen společnosti Anny Budínské-Červíčkové (babička Rudolfa Hrušínského staršího). V té působil až do roku 1945, po válce působil dva roky jako člen souboru kladenského divadla, potom působil krátce v Akropolis na pražském Žižkově, Divadle S. K. Neumanna a od roku 1950 celých patnáct let v Městských divadlech pražských. Kariéru zakončil jako herec Národního divadla v Praze, kde působil až do roku 1995, tedy do své smrti.

Kemr byl herec prostého zevnějšku a podle kritiků tak působil i ve svých rolích na divadle, kde vypadal až civilně přirozeně. Právě to dodávalo jeho hereckým výkonům na přesvědčivosti a ojedinělosti. Spolu s Rudolfem Hrušínským si poprvé zahrál ve filmu Lízin let do nebe v roce 1937 a o dva roky později také v pokračování Lízino štěstí. Velmi dlouho ho režiséři obsazovali hlavně do menších rolí poslíčků, studentů, učedníků, číšníků a prostých mladíků. Kemra tak můžeme vidět ve vedlejších rolích ve filmech Valentin Dobrotivý, Škola základ života, Pantáta Bezoušek nebo Klapzubova jedenáctka. Až později pro něj našli režiséři větší role hodné jeho hereckého formátu, ve výsledku se ovšem prosadil ve všem, co hrál.

Už jako mladý měl zvláštní profil. Byl pohublý, střední postavy s velmi ojedinělými rysy ve tváři. Ty se ještě prohloubily s přibývajícím věkem, a tak se postupně začal objevovat v rolích králů, chalupníků a nakonec i dědů a dědečků. Nezapomenutelné jsou jeho role v komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách, kde vystupoval jako víc než herecky rovný „podavač“ Jaroslava Marvana, výborná role Bohouše v ikonickém seriálu Chalupáři, kde společně s Jiřím Sovákem vytvořili geniální dvojici spolubydlících na venkovské chalupě, role nejstaršího „ajzboňáka“ Nováka v Dynastii Nováků nebo role Dědy Komárka s jeho slavnou hláškou: „A chčije, a chčije.“ A takto bychom mohli pokračovat dál.

Když měl dostat titul Zasloužilý umělec, zdvořile ale rázně ho odmítl. Dokonce si u toho neodpustil mírnou narážku na vládnoucí režim. Nicméně jako přesvědčený katolík a člověk, který neměl rád komunistický režim a nebál se občas své postoje prezentovat před kolegy, měl jako činný herec často problémy. Svoje námitky a postoje podtrhl v roce 1989, kdy podepsal Několik vět a otevřeně vystoupil na tribuně Občanského fóra na Letenské pláni.

Celkem vytvořil téměř stovku divadelních rolí, na sto padesát rolí v rozhlase a filmových a televizních postav nespočetně. Bez nadsázky můžeme tvrdit, že hrál až do konce svého života, protože ještě v posledním roce zvládl tři role ve filmech a seriálu, jejichž premiéry se už nedožil. Ve dvaasedmdesáti letech ho dostihla rakovina.

Tomáš Hejna