Muzikant s toulavým srdcem

V jedné mé oblíbené pohádce ušije švec boty z toulavého telete a ty potom svého majitele nesou cestou necestou po světě. Podobné toulavé boty si nejspíš obul i Eduard Ingriš. Tento snad i dnes známý hudebník, skladatel, dokonce dirigent a kromě toho i cestovatel se narodil 11. února 1905 ve Zlonicích, obci, kde se to významnými hudebníky v historii jenom hemžilo. Pokud byste přeci jen nemohli jeho jméno vylovit v paměti, vzpomeňte si alespoň na písničku Teskně hučí Niagara z jeho operety Trampské milování, kde ji poprvé v roce 1932 zpívá Ljuba Hermannová. Tu zná každý, kdo někdy seděl u táborového ohně.

Ingriš se sice ve Zlonicích narodil, ale nevyrůstal tam. Rodiče ho svěřili do výchovy babičce, která bydlela v Lounech. Do rodné obce se ale často vracel. Otec, jinak drážní zaměstnanec, byl houslista a kapelník, a tak Eduard vyrůstal obklopený hudbou. To samozřejmě předurčilo v jistém ohledu i celou jeho budoucnost. Že byl na výchově u babičky, souviselo s faktem, že se otec kvůli práci původně často stěhoval z místa na místo. Teprve později se natrvalo usadila rodina v Praze, kam za nimi přijel také Eduard. Bylo mu sedm let, své sourozence téměř neznal, a protože vyrůstal v německém prostředí, neuměl prakticky vůbec česky, takže vlastní rodině ani nerozuměl. Jen pomalu si osvojoval rodný jazyk s tím, jak chodil v Praze do školy.

Celkem dva roky byl Ingriš v klášteře sv. Markéty, u benediktinů na Břevnově. O tomto období jeho života toho ovšem příliš nevíme. Později se přihlásil na přírodovědeckou fakultu, ale studium nenastoupil a místo toho šel na konzervatoř, kde studoval hru na klavír a skladbu. Hudební nadání mu nešlo upřít, dokonce se už během studií živil hudbou v Divadle Na Slupi, kde nejprve působil jako tenorista a postupně se vypracoval na místo kapelníka. Že byl v tomto ohledu dobrý dokazuje fakt, že v meziválečných letech působil postupně ve stejné úloze hned v několika dalších divadlech – Velké Operetě, Osvobozeném divadle, Alhambře nebo Tylově a Stavovském divadle. Mimochodem se stal nejmladším pražským dirigentem meziválečného Československa.

Hudba byla pro Ingriše největší láskou, vášní a velkou část života i obživou. Za svůj život složil na šedesát operet, první už v patnácti letech a jmenovala se Inserát. S úspěchem se hrály zejména ve Stavovském divadle. Ta nejúspěšnější, Rozmarné zrcadlo, se dočkala víc než 1600 repríz, a zařadila se tak k nejúspěšnějším českým operetám vůbec. A písně i operety mu i celkem slušně vynášely, dokonce si mohl dovolit postavit vlastní srub na sázavských Svatojánských proudech, který nazval Nemuzikantská bouda. Byla součástí trampské osady Margon, ke které se Ingriš hlásil. Tramping byl pro něj uvolňující záležitostí, při které mohl nerušeně snít o velkých dálkách a cestách. Tehdy ještě nevěděl, že ho podobné cesty opravdu čekají, a že dobrodružství si v životě užije až až. Zatím o nich skládal jen populární trampské písně.

Za první republiky se stal velmi populárním. Natáčel desky, organizoval konzerty, vystupoval se svojí vlastní skupinou Ingriš Babies, působil v Rozhlase, spolupracoval s celou řadou velkých umělců a jeho hudba mu velmi slušně vydělávala. I během druhé světové války se mu celkem dařilo, a to i přes to, že byl na krátko zatčen gestapem. V cele byl celkem tři měsíce – kvůli spálení lyží, které měl odevzdat armádě. Měl ale štěstí na rozumného vyšetřovatele. Teprve po druhé světové válce se dostal do problémů, konkrétně s lidmi z komunistické strany, kteří vytýkali Ingrišovi nejen úroveň jeho písní a skladeb (vždyť opereta byla buržoazní přežitek), ale zejména jim vadily jeho četné umělecké kontakty a kromě toho také fakt, že měl na účtu velké sumy peněz. Jedním z dokumentů o jeho životě a cestách je i jeho deník, v němž se mimo jiné dozvíme i přesný důvod pro jeho obavy a další směřování jeho uvažování: „My, skladatelé operetní hudby, jsme se z úst nových ředitelů kultury dověděli, že náš ,brak´ a nasládlé melodie sloužily celá léta pouze k ,rajcování buržoazie´ a že nás nečeká nic jiného než práce v továrnách.“ Toto zjištění si zaznamenal krátce po skončení války a velmi dobře věděl , co to znamená.

Na rozdíl od jiných neměl Ingřiš na očích klapky a dobře si uvědomoval, co ho může doma potkat. Už v roce 1947, když se začala smyčka stahovat a útoky proti němu byly stále častější, rozhodl se odejít. Během války ho inspirovala kniha Sjížděl jsem dravé řeky od Herberta Rittlingera, který se proslavil jako cestovatel a dobrodruh. Pomohl tak vytvořit Ingrišovi jeho další sen a on pod jeho vlivem odešel za hranice a namířil si to do Buenos Aires, aniž by tušil, že se už nikdy nepodívá domů. Tam pracoval jeden z jeho přátel a Ingriš tu měl mít zajištěné místo v argentinské opeře. Jenomže se do Argentiny dostal příliš pozdě. V Československu mezi tím proběhl únor 1948 a Argentina, známá svojí fašistickou orientací, se stala pro Ingriše nebezpečnou. Místní česká komunita se ihned dostala do hledáčku úřadů, a protože Ingriš právě dorazil, patřil k nejpodezřelejším. Podobný problém měli Češi také v sousední Brazílii, a tak neměl na výběr. Opatřil si falešné doklady a vydal se s nimi proti proudu Amazonky. Dočasně našel azyl ve městě Manaus a později dorazil na své cestě až do Peru. Doma se mezi tím stal nežádoucí personou a jeho dílo se z velké části dostalo na index. Je nutné podotknout, že šlo jen o zákaz formální. Řada jeho písní byla tak populární, že se běžně zpívala napříč všemi generacemi i stranami, zejména u táborových ohňů.

Za oceánem se zpočátku Ingrišovi nedařilo právě nejlépe. Své peníze, v té době byl dokonce milionářem, měl deponované v Československu a přišel o ně. Do Ameriky dorazil jen s malou hotovostí a s delší cestou nepočítal. Proti proudu Amazonky se nakonec protloukal celých devět měsíců a živil se při tom, jak zrovna dovedl. Vystupoval na ulicích a lodích, pomáhal v kuchyni, dělal námezního dělníka. Nakonec se usadil v Limě, kde se ihned přihlásil u místní české komunity, což byli hlavně „baťovci“, s nimiž chtěl v těchto končinách Baťa ovládnout americký trh s obuví. Ta ho mezi sebe přijala, a protože byl Ingriš „čerstvým zbožím“ s velkým přehledem, zejména v oblasti kultury, udělala z něj učitele češtiny pro místní divadelní spolky. Situace se pro něj změnila, když získal místo dirigenta místního národního orchestru. Nakonec ale zvítězila jeho dobrodružná povaha.

Zajímavá peruánská příroda i historie podnítili v Ingrišovi starou lásku k toulkám a stesk pro dobrodružství. Na cestě do Peru si poprvé mohl prožít dávné sny od trampských ohňů na vlastní kůži, a tak mu Lima začínala být malá. Brzy tak začal podnikat různé výlety do okolí se svým fotoaparátem a kamerou, se kterou se poprvé pokusil o vlastní tvorbu už v roce 1924.  Navštívil celou řadu místních významných lokalit a zanechal z těchto cest obrovské množství fotografií, filmových pásků i poznámek. Vyrážel za indiány do džungle, kde je navštěvoval v jejich původních osadách, s domorodci se protloukal neprostupnou džunglí a dokonce se plavil přes jezero Titicaca.

Na okamžik se pozastavme u jeho společenského postavení v exilu. Sám se nebral jako disident nebo bojovník za svoji zemi, přestože byl ve velmi čilém kontaktu s českou menšinou v Limě i s mnoha svými přáteli, kteří jako on utekli před komunistickým režimem nebo se jen nějak dostali za hranice. Takto se sešel například se slavnými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, které v roce 1949 doprovázel na jejich výpravě na ostrovy Chincha. Samozřejmě, že se o tom tehdy nesměli ani slůvkem zmínit, dokonce ani ve svých denících. Tato skutečnost tak vyšla najevo až o mnoho desetiletí později.

Do Limy přijel jako chudý, brzy se ale vyšplhal na společenském žebříčku do vyšší společnosti. Byl osobním přítelem peruánského prezidenta Manuela Prady, Jeho ženě věnoval píseň Peru mi amor a pro kterého nafotil i jeho nový oficiální portrét. Jako fotograf byl asi nejúspěšnější, fotografoval indiány, incké památky, inckou přírodu, a později také významné celebrity. Jeho fotky plnily později stránky nejvýznamnějších světových časopisů, jako byl americké Times a Life – za několik z nich vyhrál i prestižní ceny. Svojí pílí se tak opět domohl slušných peněz a věhlasu. Mezi roky 1951 a 1954 se pro změnu znovu chopil kamery a pustil se do spolupráce s několika filmovými společnosti. Vznikly tak filmy Vodopády na řece Iguazú, Sabotáž v džungli a seriál Dobrodružství je můj byznys, velmi ceněné pro svoji objektivitu a autentickou dokumentární hodnotu. Osobní styky s peruánskou smetánkou a politickou elitou ho přivedly až k setkání se slavným Ernestem Hemingwayem. Ten si v roce 1957 talentovaného Ingriše vybral jako odborného poradce při natáčení filmu podle jeho slavného románu Stařec a moře. Při jedné takové cestě džunglí, kde mu dělal společnost jeden z domorodců, se příliš přiblížili k místu odpočinku pumy, která na ně skočila ze stromu. Ingrišův domorodý společník byl velmi potrhaný, Ingriš vyvázl s lehčími zraněními. Informační síť al tehdy selhala. Zatímco se Ingriš vzpamatovával v nemocnici z nového prožitého dobrodružství, byl medii v Peru, Evropě i v Československu prohlášen za mrtvého. Ingriš však žil, a chystal se na jednu z nejdobrodružnějších akcí svého života.

Největší Ingrišovo dobrodružství je však spojeno s jinou veličinou. Navštívil ho americký vicekonzul Loren McIntyre, který sebou přivezl světoznámého archeologa a mořeplavce Thora Heyerdahla. Oba seznámil a mezi řečí samozřejmě padly i zmínky o Heyerdahlově pokusu na voru Kon-Tiki přeplout Pacifik po vzoru starých mořeplavců. V tu chvíli Heyerdahl netušil, jak moc Ingriše ovlivnil. Několik měsíců plánoval Ingriš vlastní cestu, na které chtěl překonat trasu Peru – Polynésie, a to po vzoru starých civilizací na balzovém voru. Pomáhali mu nejen místní lidé, ale korespondenčně řešil svůj plán i se samotným Heyerdahlem. Jeho počin byl stejně nejistý jako ten Heyerdahlův, Ingriš předtím nikdy neřídil loď, natož po moři.

Jako posádku si vybral celkem čtyři společníky, z toho jednu ženu, indiánku jménem Natalia Mazuelos. Jejich cesta nebyla zrovna šťastná, od začátku ji doprovázely problémy. Vypluli v prosince 1955 z peruánské Talary, ale už nedlouho poté je zachytil pobřežní proud a přes veškerou snahu je zahnal k pobřeží ekvádorské trestanecké kolonie na ostrově Isabela. Nešlo o typickou věznici. Ostrov byl obklopen útesy a silnými proudy, které byly lepší než vězeňské zdi. Vězně bohužel ani tak nelákala možnost útěku na lodi, jako první žena, kterou po dlouhé době viděli, a dávali to patřičně najevo. Ingriš tak musel zavést na lodi hlídky a Isabelu schovat uvnitř kabiny.

Vor nakonec vysvobodila ekvádorská vláda a vytáhla ho na širé moře. Ingriš mohl pokračovat dál ve své cestě, ovšem o šťastnou plavbu se zdaleka nejednalo. Nezkušený Ingriš navedl svoji loď přímo do obřího víru. Tento jev je známý jako doldrums a má průměr až 600 mil, což je obrovská plocha v blízkosti rovníku. Jen s vypětím všech sil se podařilo posádce držet na okraji a zabránit katastrofě, ale odnesla to psychika posádky. Jeden ze členů nevydržel napětí a pokusil se zabít sebe i celou posádku. S nasazením vlastního života mu to Ingriš překazil. Až po měsíci se nakonec posádce podařilo opravit vysílačku, s jejíž pomocí přivolali americkou loď, která je z víru po neuvěřitelných čtyřiceti sedmi dnech vytáhla. Posádku vzala na palubu a po čtyřech měsících od vyplutí bezpečně dopravila zpět do Limy. U lidí vzbudil Ingrišův pokus, přestože neúspěšný, zasloužené ovace. Úřady jím už tolik nadšeny nebyly, a tak mu další podobné akce zakázali.

Ingriš se dál věnoval své práci, stále fotografoval, točil, ale i když měl od peruánské vlády jakoukoliv další cestu po moři zakázanou, stejně neustále myslel na další výpravu. Nakonec se mu ji skutečně podařilo zorganizovat, a to tři roky po svém návratu. Historie se opakovala, i když Ingriš byl už zkušenější a při stavbě nové lodi, pojmenované Kantuta II., zapracoval své poznatky z první plavby. Také si zvolil jen tři spolupracovníky místo čtyř, tentokrát samé muže. S nimi vyrazil v dubnu 1959 znovu na moře, ani tentokrát se plavba neobešla bez problémů. Dva muže z posádky zachvátila paranoia a Ingriše měli za blázna, který je zabije. Proto mu začali do jídla sypat rozdrcené sklo, které získávali z lékárničky z ampulek do injekčních stříkaček. Poslední z posádky naštěstí Ingriše varoval, a on po celé dva měsíce vyhazoval jídlo do moře. Za cestu tak zhubnul o osmnáct kilo. V tomto stavu nakonec loď po mnoha peripetiích přistála na ostrově Mataiva a Ingriš tím splnil svůj sen.

Během obou cest pořizoval samozřejmě Ingriš nahrávky na kameru a hned po úspěšném dokončení své cesty, kterou si ještě o něco prodloužil cestou po polynéských ostrovech, z nich vytvořil dokument, se kterým chtěl vyrazit do světa, finančně se „zahojit“ po náročném podniku a samozřejmě se tak trochu i zviditelnit. Bohužel jindy prozíravý Ingriš narazil na skupinu podvodníků z Ameriky, která je ho film pirátsky zkopírovala a s vlastním ziskem začala promítat po Spojených státech. Ingriš se s nimi sice soudil, ale proces trval několik let, dokonce se kvůli němu v roce 1962 natrvalo přesunul do Los Angeles, aby se ho mohl osobně účastnit. Nakonec vyhrál, ale stálo ho nemalé úsilí i osobní oběti. Vše ale mělo jeden pozitivní aspekt. Ingriš se totiž díky tomu setkal s Ninou Karpuškinovou, česko-ruskou emigrantkou, se kterou se v roce 1965 oženil. Společně se potom živili produkcí Ingrišových filmových dokumentů, doplněných o jeho vlastní hudbu. Jedenáct let potom jezdil po různých městech USA a svoje zážitky předával dál. Bohužel i přes opakované přemlouvání o Josefa Škvoreckého, který mezi tím vedl v Kanadě úspěšně své nakladatelství 68´Publishing, nikdy tyto vzpomínky nesepsal knižně. I ve skládání Ingriš pokračoval, jeho hudba k filmu The Gallant One dokonce byla nominována na Oscara. Se ženou neměli špatně, nakonec zakotvili v Siera Nevadě, kde si ve městě South Lake Tahoe postavili dům, v němž vychovávali svého jediného syna Eduarda.

Je to vlastně neuvěřitelné, že po mnoha dobrodružstvích, která skladatel, textař, kapelník a dirigent, fotograf, filmař, cestovatel a dobrodruh Eduard Ingriš absolvoval, netrpěl Eduard Ingriš většinu života žádnými vážnějšími chorobami. Smrti unikl několikrát. Poprvé už v roce 1919, kdy byl přítomen velké srážky vlaků. V květnu 1945 se zachránil při náletu, když zalehl za nedaleký násep, zatímco ostatní nájemníci stejného domu zemřeli v nouzovém krytu. Potom tu byla dobrodružná cesta po Amazonce, kdy se dokonce dostal do rukou kanibalů, puma, vodní vír, pokus o vraždu a neúměrné zhubnutí na Kantutě II, únos letadla na Kubu… A konec konců měl štěstí už v tom, že ho v Brazílii při jeho příjezdu nechytili a nevrátili zpátky do Československa, kde by ho jistě čekalo nejméně vězení.

„Vyprávíme-li si o cestovatelských záležitostech jaksi ,pozapomenutých´, hned na počátku této kapitolky si řekněme, že zapomenutí by bylo rozhodně tím poslední, co by slušelo barvitému, pestrému a nesmírně zajímavému životnímu příběhu odvážného světoběžníka a vlastence Eduarda Ingriše,“ napsal Milan Švihálek o Eduardu Ingrišovi v knize ___. Dál pokračuje: „Bohužel se mocní země v srdci Evropy dlouhá léta velmi snažili, aby se Ingrišův příběh české veřejnosti na oči nedostal. Jenomže lidská paměť, kamarádství a vytrvalost srdce se naštěstí neřídí jenom tím, oč usilují mocipáni tohoto světa.“ Jak jsem se přesvědčil, mnoho lidí z předchozích generací o Eduardu Ingrišovi skutečně nic neví. Do své rodné země se bohužel už nikdy nevrátil a dlouhá léta se o něm nepsalo a nemluvilo. Přežívaly jen jeho písně, a i u nich se časem ztratilo jeho jméno – zlidověly. 12. ledna 1991 zemřel na embolii. Do země se tak dostala až jeho urna, která je dnes součástí expozice zdejšího muzea.

Tomáš Hejna

Článek je součástí připravované knihy 100 osobností na Kralupsku, Slánsku a Kladensku a vychází se svolením autora i Nakladatelství Olympia, s.r.o.