Na Vánoce u Benešů

Ale nebojte se, nebudeme se pohybovat v domácnosti našeho prezidenta Edvarda a jeho manželky Hany. Naopak zcela netradičně začneme na konci Mistra zábavního umění 2022, kdy se před objektivy fotoaparátu v plné palbě blesků objevil moderátor Aleš Cibulka, který prováděl celým pořadem. Na hlavě elegantní klobouk, na sobě elegantní oblek. A právě ten tvoří nádhernou paralelu s tímto článkem. Sako Aleše Cibulky totiž původně patřilo známému a oblíbenému herci Svatopluku Benešovi, který v roce 1997 zavzpomínal pro nakladatelství Goldstein and Goldstein a autory Petra Hořce a Olgu Nytrovou na své zážitky kolem Vánoc do publikace Herecké svátky. Připomeňme si nyní nejen jeho, ale i tuto jeho vzpomínku, která k nám přichází již mnoho let po jeho smrti.

„Vánoce mého raného dětství, pokud si vzpomínám, byly obdobím plným vzruchu, a to dlouho dopředu, nejen od adventu, ale už asi dva měsíce předtím. Celá dětská duše se upínala k představě vánočních dnů a těšila se na ně. byl jsem třetí dítě po Růženě a Václavovi, po mně ještě přišla sestra Milada. Všichni jsme věřili v Ježíška. Pro tatínka nebylo jednoduché, aby ustrojil stromeček, protože nás nejdřív musel nějakým způsobem dostat z baráku. Na to rodiče velice dbali, přáli si, aby kouzlo Vánoc a víra v Ježíška nebyly ničím narušeny. Takže nás poslali ven bruslit nebo sáňkovat. Další variantou bylo, že jsme navštívili babičku Annu Vocáskovou. Převzala na sebe úkol zdržet nás do té doby, než otec bezpečně stromeček ozdobí.“

Svatopluk Beneš je v českém filmu opravdu velmi zajímavá osobnost, protože se jedná o zástupce hned několika uměleckých odvětví. Jeden čas platil za herce, který patřil mezi přední české milovníky, později se zařadil mezi herce komických rolí, nakonec hrál i role ryze seriózní a vážné, ale objevil se i v pohádkách, detektivkách a dokonce i v dramatech, která bychom dnes označili za psychologická. Komedií bylo naštěstí pro něj víc, a mnohem méně se objevoval ve filmech politicky tendenčních, i když se ani jim nevyhnul. Na rozdíl od jiných měl štěstí. Nikdy nebyl vyloženým typem prvorepublikového bonvivána, a ani když byl zařazován do škatulky prvorepublikových milovníků a herců, nestal se v očích poúnorového režimu nikdy vyloženě „buržoazním“ hercem, ačkoliv ani jemu se nevyhnuly počáteční námitky a, i on se do tohoto síta dostal, a těžko se z něho vymaňoval. O to zajímavější je jeho život, my se ale soustřeďme na jeho vzpomínky týkající se Vánoc.

„V naší rodině byla zakořeněná tradice. Já jsem dokonce věřil tak dlouho na Ježíška, až se mi kluci ve škole posmívali. Myslel jsem si, že se mě snaží oklamat a chtějí mi Ježíška nějakým způsobem vymluvit. Když už se to ve mně lámalo a začal jsem pochybovat, tak se mi celá třída vysmála, protože jsem byl poslední, kdo ještě věřil, že skutečně chodí nadělovat.“

Svatopluka Beneše si můžeme připomenout v řadě klasických českých komedií. Jen namátkou mne napadá třeba populární film Hostinec u kamenného stolu, kde si zahrál po boku mladého Rudolfa Hrušínského jednoho z rozhádaných bratrů, které nakonec usmíří dvě krásné mladé dívky, do kterých se zamilují. Ale zmínit bych mohl tak dvacet, snad i třicet jiných filmových rolí, kde se Svatopluk Beneš vyznamenal. Každopádně pokud jde o jeho vánoční vzpomínku, pokračujme dál.

„Vánoce, to byly dárky, ale ty nebyly soutěží mezi různými rodiči, kteří by chtěli obdarovat své děti tak, aby se mohly vychloubat, co všechno dostaly, jako to je dneska. A to je jedna z nerozumných věcí, kterou rodiče začali zavádět. Jde, žel o prestiž. „Naše dítě dostalo to a má tohle,“ začnou se chlubit. Dnes se obrátily Vánoce spíš k tomu, že přinášejí určité starosti. V mém dětství byla vánoční doba naplněná velkým očekáváním, byli jsme hodnější už o adventu. Těšili jsme se i báli, měli jsme respekt. Nebyli jsme rodina příliš pobožná, ale křesťanskou tradici jsme ctili, a proto se kolem svátečních dnů dělo dopředu mnoho a mnoho věcí.“

A co že slavný herec dostával za dárky? Přiznává, že byly skromné, protože měl celkem tři další sourozence a tatínek pracoval jako železničář, což nebylo právě nejvýdělečnější. O to větší byla radost z každé maličkosti. Tatínek ale rozhodně na dětech nešetřil a snažil se.

„…protože jsme byli ajznboňáci, dostal jsem samozřejmě nejdříve vláček na klíček. Po kolejích jezdil jenom dokola. Pak se stavebnice zvětšila, přibyly vozy a rozrostla se trasa, kterou vláček jezdil. To už jsem byl pravý syn železničáře.“

O něco později už byly dárky trochu jiné:

„Taky jsem dostal laternu magiku, barevné obrázky namalované na skle, na skleněném obdélníku následovalo několik výjevů za sebou. Ty jsme posouvali pod zvětšovacím sklem, prosvěcoval se obrázek a tím se promítal na malinké plátno na stěně.

Rádi jsme si hráli s kostkami, sestavovali jsme je, až vznikl pohádkový obrázek. Dneska mají děti místo nich lego. Když jsem jako trochu větší kluk dostal loutkové divadlo, byla to veliká událost. To jsou dětské dárky, na které si vzpomínám. Potom už mi paměť vynechává.“

Jak vyplývá z další vzpomínky, i když Svatopluk Beneš působil během své herecké kariéry jako ryze seriózní a nanejvýš důstojný muž, byl v dětství klasickým uličníkem. A jeho herecká kariéra tím minimálně jednou mohla být vážně ohrožena.

„Klukovská zvědavost nám nedala a vypravili jsme se (s kamarádem) tajně na Boží hod dopoledne do garáže, kde měl můj tatínek drezínu. Našli jsme si tam kousek olověné trubky. Chtěli jsme prozkoumat vánoční zvyk lití olova. V kovářských kamnech jsme pomocí měchů pořádně rozdmýchali oheň. Když olověná trubka tekla a lopatka, na kterou jsme ji položili, byla rozžhavená do červena a pořádně pálila, hodil jsem obojí do připraveného kbelíku s vodou. To jste měli vidět. Tím pádem se prudce zchladila lopatka i olovo. Voda a žhavá pára vystříkla a mně rovnou do obličeje. Prudký výbuch vařící vody a páry. Naštěstí jsem uskočil a na tváře mi dopadly jenom malé kapky. Opařil jsem se jen malinko, ve tváři se mi objevily dobré červené flíčky. Doma jsem pak měl co vysvětlovat, protože maminka můj vzhled nepřehlédla. A byl malér. Už nikdy jsem se do ničeho podobného nepustil.“

Abychom ale nezůstávali jen v době Benešova dětství, na závěr i jedna vzpomínka na Vánoce trávené s jeho hereckými kolegy.

„Po mém odchodu do Prahy na dramatické oddělení Státní konzervatoře se vše změnilo. A hlavně, když už jsem byl hercem, který natáčel. S hvězdami, které vidíte ve starých filmech, jsem patřil do jedné filmařské rodiny. Naše parta se scházela v jedenáct dopoledne v Mikulandské ulici v restaurantu Rotisserie. Ryb jsme si tam užili dost. dodnes si libuji, pokud jde o kapra v rosolu, kterého dělá starým klasickým způsobem moje žena. Postup ví ona, já jsem konzument. V Rotisserii jsme prožívali denní Štědrý večer nebo spíše Štědrý den. Den to byl dost bujnej, byl to trošku odvaz. Posezení se spíš blížilo Silvestru. Například architekt Zázvorka nosil výbušniny, které zapaloval na stole. Bylo to kus krásnýho, bezstarostnýho a veselýho dne. Chodila tam Nataša Gollová, Adina Mandlová, celá řada kolegyň a kolegů herců, kameramanů a režisérů. V restauraci nás bývalo kolem stolu vždy asi patnáct. Jednou s námi seděl dokonce i pan Miloš Havel, strýc dnešního pana prezidenta (1997), producent a majitel Barrandova.Pan Havel nás někdy zval nahoru na Barrandov, kde měl vilu. Konával se u něj i Štědrý večer. Dva jsem tam také zažil, byly to velice odvázané večery.“

Takto, a ještě daleko podrobněji vzpomínal na Vánoce v kruhu rodiny i kolegů herec Svatopluk Beneš. Připomeňme si ho tedy právě v tento čas. A kdo chce, může si k tomu pustit i některý z filmů, ve kterých hrál. Malá nabídka je zde.

Hezké Vánoce Vám přeje za Artes i za Forbínu.

Tomáš Hejna