Nakvap, zběsile a dobrodružně – 70 let výročí od počátku televizního vysílání

Těmito přívlastky je možné popsat zrod televizního vysílání na našem území, který na sebe nechal čekat skutečně dlouho. Tedy alespoň pokud bereme za český televizní pravěk první pokusy z doby před druhou světovou válkou, na které navázaly až pokusy tanvaldského výzkumného týmu Vojenského technického ústavu a prezentace filmového studia na výstavě MEVRO v roce 1948. To si ale žádný z návštěvníků nedovedl ještě představit, že by se jednou mohla televize stát masmédiem, a že televizní přístroj bude běžnou součástí téměř každé domácnosti. I když i k tomu bylo v roce 1953, kdy začalo pokusné pravidelné vysílání, od něhož uběhlo právě celých 70 let, velmi daleko.

Televizi dnes považujeme za samozřejmost včetně všeho, co kolem sebe doma vidíme. Přitom historie jejího vývoje je skutečně dlouhá, od vynálezu přenosu obrazu přes tisíce drobných vynálezů, zmenšovacích procesů až po dnešní dálkové ovladače a ploché obrazovky. To je však na jiné povídání. Pro nás je důležité, že televize nebyla vždycky součástí každé domácnosti, a že z hlediska historie je to vynález velmi mladý. Zpočátku se jednalo o velmi nákladnou „výstřednost“, která do značné míry zatěžovala rodinný rozpočet, na kterou se čekaly pořadníky, a ke které se stahovali sousedé z celého domu, když už ji někdo náhodou získal.

Po druhé světové válce měli lidé i politický režim dost jiných starostí než se starat o nové vynálezy typu televizního vysílání. Přesto se na myšlenku vysílání obrazu úplně nezapomnělo, protože její význam byl všem zřejmý. Když se podařilo výzkumnému týmu v Tanvaldě ve druhé polovině března 1948 první úspěšné zkušební vysílání, šlo o velkou událost. A samozřejmě nesměla tato novinka ve vývoji chybět na Mezinárodní výstavě rozhlasu, kde o ni byl zasloužený zájem. V červenci se také vysílalo na třicet televizorů rozmístěných po Praze, a to přímo ze sletu Sokolů! Dnes bychom ale mohli přirovnat tehdejší postavení televizního vysílání dlouho očekávané misi na Mars – hudba daleké budoucnosti, které se současní lidé mohou a také nemusí dočkat. S nadějí na skutečně pravidelné televizní vysílání to bylo v té době stejné, a až do roku 1952 se zdálo, že jde jen o sci-fi prezentované občas v časopisech pro nadšence. Tak dlouho trvalo novému režimu, než dal skutečně zelenou rozvoji televizního vysílání. Samozřejmě, že šlo hlavně o rozhodnutí politické.

Nakvap, zběsile a dobrodružně – tak tedy vznikal projekt pravidelného českého vysílání, který byl zkušebně spuštěn 1. května 1953 z improvizovaného studia v Měšťanské Besedě ve Vladislavově ulici v Praze. Vždyť teprve měsíc před zahájením vysílání se za velkého úsilí týmu techniků začínalo s montáží nutných zařízení! Připravit studio tak trvalo tehdejším průkopníkům pouhý měsíc, což se jeví jako doslova jako zázrak.

K nevhodnosti umístění prvního vysílacího studia pojednává historik Martin Štol ve své knize Zahájení televizního vysílání – Zrození televizního národa takto:

„Jako nejpříhodnější se jevila lokalita Královských Vinohrad. Uvažovalo se o bývalém vinohradském pivovaru, pak o biu Illusion v Paláci Maceška a o Národním domě na Vinohradech. V tamní Zimní zahradě měl Čs. Rozhlas své zkušební studio – televizní studio vybudované ve vnitrobloku by bylo relativně zbaveno nežádoucích hluků z ulice a poloha byla samozřejmě téměř luxusní: Národní dům na Vinohradech má také pro televisi velmi výhodné dominantní postavení vzhledem k poloze kulturně politických objektů jako Národní divadlo, Reprezentační dům, Hrad… píše ministr informací a osvěty předsedovi vlády už v roce 1951 a žádá dislokační komisi, aby tento objekt přidělila. Již na konci roku však bylo jasné, že dům bude určen pro Soubor písní a tanců a že televize získá Měšťanskou besedu…“

Vybavení bylo jednoduché, studio malé, stejně jako počet lidí, kteří se na prvním vysílání podíleli. Aby mohl přenos fungovat, byla už dříve upravena Petřínská rozhledna, která sloužila jako první televizní vysílač, nahrazený až o něco později vysílačem na Cukráku. Televizní přenos si tak mohli lidé zprvu vychutnat jenom v Praze, dál vysílání nedosáhlo.

Velkým paradoxem doby byl prodej televizních přijímačů, který za vysíláním hluboce zaostával. Zkušební vysílání sice začalo onoho 1. května 1953, ale teprve v červenci se podařilo dostat do obchodů první televizory. Šlo o nový typ Tesla 4001A domácí výroby a ruský Leningrad T2. Nejlevnější televizor se dal pořídit za přibližně 4 000 Kč a dalších minimálně 500 Kč stála instalace. Průměrná mzda přitom nepřekračovala v té době částku 1 200 Kč, takže televize byla opravdovým luxusem, dostupným zprvu jen skutečným prominentům. Ostatně i kdyby byly přístroje levnější, moc by to na věci nezměnilo. Výrobní kapacity totiž byly v následujících letech zahlceny a na nový televizor byly dlouhé pořadníky. V prvních měsících se přitom jednalo o vysílání velmi strohé, určené jen několika elektoramatérům a stranickým veličinám, které měly přístroje zapůjčeny. A potom těm šťastlivcům, kteří se náhodou dostali k asi dvaceti přístrojům rozmístěným za tím účelem po Praze.

Při prvním přenosu, který zajišťoval organizačně štáb Československého rozhlasu pod vedením Karla Kohouta, provozního a programového ředitele Československého rozhlasu – Ústředního televizního studia Praha (řízení televizního vysílání bylo první měsíce fungování rozděleno mezi Správu spojů – Televise Praha spadající pod ministerstvo spojů a Televisní studio Praha, které spadalo pod vedení ředitele Československého rozhlasu, což samozřejmě působilo značné problémy), všechny přivítal Jaroslav Marvan slovy: „Dobrý večer, vážení přátelé, československá televise zahajuje“ a následovala hodina, během které bylo vysíláno vystoupení symfonického orchestru, přednesena báseň k 1. květnu, odvysílány záběry májového dne z Prahy, Brna, Ostravy a Bratislavy a nakonec zanělo i první aktuální zpravodajství. Samozřejmě se neobešlo vysílání bez prvotních zmatků a obtíží. Těžko to ale můžeme zpětně začínajícím televizním technikům vyčítat, vždyť to byli průkopníci motivovaní vlastní zvědavostí nad technickou novinkou. Důležité je, že v souvislosti s televizním provozem se hned napoprvé objevují jména známých režisérů Klose, Lipského, Zemana (Bořivoje) nebo Lehovce.

První týdny se program v televizi objevoval třikrát týdně, vždy na hodinu, v létě potom z provozních důvodů jen dvakrát týdně. S postupem času se však vysílání začalo prodlužovat. Na konci roku 1953 už se mohli diváci dívat na televizi čtyřikrát týdně, v roce 1955 šestkrát a od konce roku 1959 už běželo vysílání celý týden. Vše se postupně usadilo a vylepšovalo. Už v roce 1955 si mohli diváci u televizních obrazovek vychutnat první přímý přenos ze Štvanice z hokejového zápasu. Opět šlo o rychlou akci, vůz byl úplně nový, v ten den odevzdaný a štáb měl na přípravu jenom pár minut.

Čísla doprovázející počátky české televize jsou z dnešního pohledu humorná. Za první rok se odvysílalo 132 hodin, přičemž do této stopáže se vešlo „jen“ 86 pořadů. Ty připravovalo zpočátku 27 techniků a kameramanů, které si většinou přizval ředitel Kohout z Barrandova a dalších filmových institucí. Ti obsluhovali při prvním zkušebním provozu ve studiu dvě kamery a jediný filmový snímač. Při prvním vysílání bylo v provozu jen přibližně 50 televizních přijímačů (nepočítaje radioamatéry) a tento počet stoupal jen velmi pomalu – Tesla dokonce musela po prvních měsících s výrobou skončit, protože měla příliš zásob a málo kupců.

V polovině 50. let už mělo doma televizor asi 32 000 domácností, v roce 1962 to ale už byl milion! Pouhých osm let poté, co byl 25. února 1954 změněn statut zkušebního vysílání na pravidelné. Poměrně slušný úspěch, nemyslíte? A to jsme pouze na začátku dlouhého příběhu, který už trvá celých 70 let…

Tomáš Hejna