STATNÝ CHLAP S DUŠÍ UMĚLCE

Patřil k lidem Bohem obdařeným – postavou, hereckým nadáním i skutečně výjimečným nadáním k hudbě. Ta měla být původně dominantním prvkem v jeho životě, a chtěl se jí dokonce natrvalo upsat, když se přihlásil na konzervatoř. Uspěl. Otomar Korbelář měl totiž velmi vzácný dar. Jako malý chlapec dostal od rodičů housle a naučil se na ně velmi solidně hrát. Vedla ho k tomu neobyčejná láska k hudbě, přirozené nadání, ale i veliká osobní píle. A to vše se v jeho případě projevilo naplno ještě několikrát.

Vedle houslí se později naučil hrát také na violoncello, se kterým vystupoval v kralupském smyčcovém orchestru, největším v celém okolí. Tento nástroj ho částečně i živil, protože si s ním přivydělával jako hudebník při promítání tehdejších němých filmů. Mimo jiné i v pražském kině Ponec, kde se tak mohl důkladně seznámit s filmovými herci a jejich uměním. Když dirigent kralupského orchestru marně hledal do orchestru hobojistu, aby mohl rozšířit jeho působení i na další skladby, Korbelář se dobrovolně nabídl. A když nemohl sehnat pořádnou učebnici nebo dokonce notové party, naučil se prý hrát na hoboj podle notových partů druhých houslí! K tomu je nutné si ještě povědět, že aby se dostal na konzervatoř, naučil se za letní prázdniny perfektně na fagot, který byl podmínkou pro přijetí. A výsledek? Korbelář nastoupil hned od druhého ročníku – tak byl talentovaný. Později ještě z vlastního zájmu přidal ke svým hudebním dovednostem hru na varhany, a kvůli své budoucí profesi si velmi rychle a téměř profesionálně osvojil i umění dirigování, přestože se tomuto oboru vlastně nikdy profesionálně věnovat nemusel.

Otomar Korbelář se narodil 3. listopadu 1899 v malém městečku Sázava. Nešlo o zdejší usedlý rod, Korbelářův otec byl totiž železniční inženýr a pracoval na budování nových železnic, takže se celá rodina neustále stehovala z místa na místo za jeho prací. Chlapec si ale svého otce příliš neužil a snad ani pořádně nepamatoval. Zemřel totiž, když mu byly teprve čtyři roky. Jeho matka se tak musela postarat sama. Nejprve jí pomohla matka v Úštěku, kde začal Otomar Korbelář chodit do německé školy, později se také stěhovali do České Lípy a Litoměřic. Všude navštěvoval německé školy, na nichž vychodil celkem tři třídy. To byl důvod, proč jako malý chlapec téměř zapomněl mluvit česky a později měl s jazykem potíže. To se už ale s matkou přestěhovali do středočeských Veltrus, kde se seznámila s místním řezníkem a za čas se znovu provdala. Otčím zajistil Otomarovi podmínky důležité pro spokojený život, měl co jíst, chodil čistě oblékaný a chodil také do místní školy. Ta už byla česká a malý Otomar Korbelář měl zprvu problémy, protože češtinu ovládal jen velmi málo. Naštěstí se mu věnoval jeden z místních učitelů natolik, že Korbelář se nejen naučil plynule česky, ale neměl ani žádný přízvuk. Ten samý učitel u něj navíc objevil i talent pro hudbu. Korbelář mu totiž v místním kostele pomáhal šlapat měchy varhan.

Po obecné škole ve Veltrusech chodil do měšťanky v Kralupech nad Vltavou. V tomto kraji z něj vyrostl statný, i když podle pozdější odvodové komise neduživý mládenec. Hudební sklony rodiče u Korbeláře do jisté míry podporovali, i když nevlastní otec měl v tomto ohledu jen velmi úzký rozhled a jeho podpora končila tam, kde podle něj začínal skutečný život a smysluplná práce. Proto když Otomar poprvé projevil zájem jít na konzervatoř v Praze, byl otčím absolutně proti, a matka s ním souhlasila. Budoucnost viděli v řemesle, a tak přihlásili Otomara Korbeláře na Československou obchodní akademii. Až do této chvíle se choval jako poslušný syn, jeho studium na této škole ovšem trvalo pouze krátce. Bylo to uprostřed první světové války.

„Ten první rok v Praze, sice nedaleko od mého domova, do níž jsem denně dojížděl z Veltrus, nebyl nejpříjemnější. Na ulicích jsme vídali raněné vojáky, přijíždějící z fronty, v obchodech ubývalo zboží, hlavně potravin. Otčím jako řezník na tom špatně nebyl, ale to mě nezajímalo prostě proto, že jsem jako mladý měl docela jiné zájmy. Ve Veltrusích jsem dál muzicíroval a to byla moje jediná možná zábava, mohlo by se dokonce říci náplň života. Když jsem potom rodičům oznámil, ře se studiem na akademii končím, bylo zle. Otčím o tom vůbec nechtěl slyšet, křičel, že když si nevážím jeho dobrodiní, když je dokonce odmítám, že příživníka živit nebude,“ uvádí Ladislav Tunys ve své knize o Otomarovi Korbelářovi jednu z autentických hercových vzpomínek. A Otomar Korbelář opravdu z domova odešel, i když to neměl jednoduché.

Na konzervatoři se dostal, jak už bylo řečeno, hned od druhého ročníku jako velmi nadaný muzikant. Hudba ho zpočátku i živila, i když to znamenalo třít bídu s nouzí. Projevila se přitom jeho silná vůle a odhodlání, tedy vlastnosti, které ho provázely celým jeho životem a v mnohém mu pomohly. V žižkovském kině Ponec si přivydělával hrou na violoncello a občas hrával v různých kapelách po hospodách a zábavách. Na rozhazování to nebylo, ale Otomar Korbelář měl alespoň dost na běžný život studenta. Kromě toho se v době studií vrátil i k dalšímu svému celoživotnímu zájmu, kterým bylo ochotnické divadlo. Při jednom vystoupení během prázdnin ho na jevišti zahlédl také básník a profesor Josef Borecký, který si všiml velkého Korbelářova potenciálu coby herce. Však už tehdy měl své charakteristické rysy, o nichž byla řeč. Mladého muže tak Borecký přizval ke zkoušce na hereckou větev konzervatoře a Korbelář se tak dostal na začátek své budoucí herecké kariéry.

Jako elév konzervatoře nastoupil do Národního divadla, kde se mu podařilo získat stálý plat 300 korun měsíčně. Nebylo to mnoho, ale byla to jistota a Korbelářovi velice pomohla postavit se skutečně na vlastní nohy. Na prkna Národního divadla se vrátil i později, ale nepředbíhejme. Nejprve ho čekala dlouhá cesta po různých menších divadlech, která ho zavedla nejprve do Olomouce, kde začínal jako Armand v Dámě s kaméliemi. Nebyl ale příliš spokojený, a tak, když se dozvěděl, že z divadla v Plzni odchází jeden z herců, rozhodl se zkusit štěstí. Dejme ale slovo přímo Otomaru Korbelářovi, jehož vzpomínku zaznamenal Petr Hořec:

„Mé plzeňské působení rozhodně nebylo a není zanedbatelnou epizodou v dlouholeté divadelní činnosti. Narodil jsem se v roce 1899 a vždycky zdůrazňuji, že jsem z dobrého materiálu. Pamatuji si velice dobře na svou plzeňskou éru i na chvíle, když jsem přišel do Plzně do angažmá.“

Tehdy hrál Otomar Korbelář zejména velké role milovníků, což bylo vzhledem k tehdejšímu způsobu rozdělování divadelních rolí pro něho poněkud nešťastné. Ze škatulky milovníků se totiž jen těžko vymaňovalo a časem to znamenalo přesunout se do rolí stárnoucích seladonů a vilných postarších svůdníků. Nicméně v té době odcházel z Plzně Jarmil Škrtdlant, který hrál rovněž role milovníků, a tak měl Korbelář velkou naději, že by právě herce jeho „kvalifikace“ mohli v Plzni přijmout.

„Netrvalo dlouho a do Olomouce přišel telegram tohoto znění:

V neděli hrajeme Naše Furianty. Chcete-li, můžete hostovat v roli Václava.

Dneska se mohu bez uzardění přiznat, že jsem ve Furiantech nikdy nehrál, že jsem žádné jejich představení neviděl a že jsem si je před lety jen zběžně přečetl. Zeptal jsem se kolegy Koldovského:

Jirko, ty přece znáš Naše furianty?

Znám, zněla lakonická odpověď.

Poslyš, a ten Václav, to je velká role? Víš, já si jdu koupit knížku.

Václav je hezká role a není ani moc veliká.

No, dneska je čtvrtek, tak snad bych se to mohl…

Prosím tě, ty s tvou pamětí se to naučíš snadno…“

Díky geniální paměti, která mu byla prospěšná po celou dobu jeho herecké kariéry, ho do divadla skutečně přijali jako stálého herce. Kromě toho si zde vyzkoušel také režírování, což se mu hodilo i v pozdější kariéře, zejména na Kladně, kde mezi lety 1955 a 1956 dělal ředitele. Plzeň ovšem nebyla pro Korbeláře důležitá jen tím, také se zde zamiloval. Především do své ženy Jarmily rozené Šamalíkové, která zde byla jeho hereckou kolegyní. Poprvé se s ní setkal náhodou, když navštívil svého nemocného přítele. „Jo, pan Kosina, ten tu není. Co by tady taky dopoledne dělal? Víte, on hrál včera fotbal, poranil si kotník a teď leží doma,“ řekl mu vrátný v plzeňském divadle. „…díky jeho informacím (jsem) našel svého olomouckého kolegu v posteli s obvázaným kotníkem. Nebyl sám. V pokoji seděla mladá, půvabná dívka a já jsem brzy pochopil, že jde o Kosinovu ,srdeční´ záležitost. Starala se o milého Karlíka velice pečlivě a každou chvilku přikládala na bolavou nohu obklad. Po další chvíli jsem zjistil, že ona dívka, Jarmila Šamalíková, bude odpoledne mou partnerkou v Našich furiantech,“ líčil první setkání se svojí ženou samotný Korbelář. Nicméně říká se, že se zde zamiloval také do piva a skleničky, což vedlo později k dlouholeté závislosti na alkoholu.

Z plzeňského angažmá, kde byl Korbel dvě sezóny, odjížděl již Korbelář jako ženatý muž zpátky do Olomouce, později se ale s manželkou usadili v Praze. Korbelář totiž dostal hned několikrát nabídku hostovat v Národním divadle, a nakonec souhlasil. Téměř bez zkoušení se zapojil hned poprvé do představení hry Plukovník Švec legionářského hrdiny a spisovatele Rudolfa Medka, kde si zahrál hlavní roli. Přes veliký úspěch, který na podiu sklidil, se Národní divadlo nestalo jeho působištěm. Ještě v ten samý den za ním přišel s nabídkou tajemník z Divadla na Vinohradech, který nabídl Korbelářovi stálé angažmá a vysoký honorář. Nabídka se nedala odmítnout a Korbelář přijal. To bylo v roce 1929 a jeho první působení v tomto divadle skončilo až v roce 1945. Ještě dvakrát se sem vrátil, nejdřív na dvě sezóny a v roce 1956 na dalších deset let. Už zmíněná kladenská epizoda se odehrála právě v této poslední pauze, kdy se stal dokonce divadelním ředitelem. Najednou měl na starost na dvě stovky zaměstnanců divadla a herců, a to v roce, kdy slavilo divadlo čtyřicet let svého stálého působení. V záběru kariéry nejprve hostoval a později nastálo vstoupil do souboru Hudebního divadla Karlín, kde hrál až do své smrti.

Protektorát prožil na prknech divadla anebo před televizními kamerami, kde slavil velké úspěchy. Květnové povstání pro změnu v Rybné ulici v podzemním lazaretu, kde se staral o svoji těhotnou manželku jako náležitý milovník, ale i v budově Velké operety jako chrabrý hrdina. Byl totiž mezi těmi, kdo si došli pro rozdělované zbraně v kasárnách Jiřího z Poděbrad a díky jeho znalostem i odvaze se podařilo několika revolucionářům pod jeho vedením dobýt telefonní centrálu v budově Velké operety. Mimochodem právě tato epizoda jeho života mu pomohla vyhnout se osudu tolika jeho kolegů, kteří po válce byli obviňováni –  když už ne z kolaborace, tak ze zbabělosti. I Korbelář se dočkal obvinění z kolaborace, a to dle vlastních slov díky režiséru Holmanovi, v jehož filmu Rukavička hrál hlavní roli. Další roli ovšem odmítl a Holman se mu měl tímto způsobem mstít, když ho udal pro spolupráci s Němci. Zda to tak skutečně bylo, nebo ne, to se těžko dozvíme. Holman totiž emigroval a Korbelář byl nakonec omilostněn.

Filmová kariéra Otomara Korbeláře mohla začít už v roce 1926, kdy si ho pro hlavní roli do němého snímku Pražský flamendr podle předlohy Josefa Kajetána Tyla vybral režisér Přemysl Pražský. V té době tuto roli hrál Korbelář v Plzni, tehdejší divadelní ředitel Jeřábek ho ale odmítal pustit, protože se zrovna připravovalo představení Hippodamie, kde hrál v úloze Pelopa. „Nesouhlasil ani s tím, že by Národní divadlo umožnilo pohostinská vystoupení v roli Pelopa Bedřichu Karenovi, který jej hrál na naší první scéně. Filmaři odjeli do Prahy s nepořízenou a já jsem měl dlouho řediteli Jeřábkovi za zlé, že mi znemožnil filmovou kariéru,“ vzpomínal později.

Na stříbrném plátně se tak objevil Otomar Korbelář až později, a to v roce 1931, kdy si zahrál poručíka Suka v Innemanově ztvárnění Koptova románu Třetí rota. Film měl u diváků úspěch, stejně jako další, ve kterých se postupně objevil. A byla jich celá řada, do roku 1965 neexistoval až na pár výjimek rok, kdy by si ve filmu nezahrál. Role milovníků ale dostával už jen výjimečně. Režiséři po něm sahali kvůli jiným přednostem, hlavně pro mužný zjev, který odpovídal i velkým vlasteneckým postavám. Některé role jsou natolik spojené s jeho obličejem, že si je těžko představíme jinak. Tak třeba jeho ztvárnění mlynáře Libora z Lamačovy Lucerny (1938) bylo přímo ikonické, tak jako jeho role Františka Kmocha v hudebním filmu To byl český muzikant (1940), ve kterém si kritici cenili právě jeho dokonalého spojení herectví a lásky k hudbě. Jen výjimečně se objevoval v komických rolích, i když i ty mu na divadle šly. Z filmových komedií jmenujme alespoň Těžký život dobrodruha (1941), kde si zahrál fiktivního zloducha Freda Floka, nebo Vávrova Nezbedného bakaláře (1946). Jinak získával hlavně role vážnější, kde se plně uplatnilo jeho vzezření, tak jak ho můžeme vidět třeba v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé (1947), kde si zahrál hlavní roli husitského vojevůdce. V pozdějších letech se ovšem objevoval spíš v agitkách a ve vedlejších rolích. Ze známějších filmů ještě jmenujme Karhanovu partu (1951), Pyšnou princeznu (1952, hospodář) a poslední Korbelářův film Náš dědek Josef (1976), jehož premiéry se ale nedožil.

S rodiči se nakonec jako již zavedený herec usmířil, protože jim dokázal, že se umí uživit sám i s rodinou. Do Veltrus, kde žila jeho matka, se občas vracel, například při natáčení filmu Prstýnek Martina Friče. „Některé exteriéry jsme točili ve Veltrusích, kde tehdy ještě žila moje maminka. Tak jsem občas bydlel u ní a měli jsme tak pěkné společné chvilky. Jednou jsem ji vzal i na natáčení, aby viděla, jak se rodí film, zrovna jsme točili exteriérovou scénu, jak veltruskou alejí jede kněžna na koni a já jí říkám, že na koni jsem vlastně teď já. Mamince se natáčení moc líbilo,“ vzpomínal Korbelář. Celkem hrál ve čtyřiceti pěti filmech a objevil se na divadle ve více než dvou stech rolích. Kolegové na něj vzpomínali jako na velmi dobrého a zábavného společníka a na profesionála, který nikdy nezklamal a díky své dokonalé paměti dovedl i mistrně zaskočit v každé roli, která se objevila. Zemřel 30. listopadu 1976.

Tomáš Hejna

Ukázka z připravované knihy autora 100 osobností na Kralupsku, Slánsku a Kladensku. Uveřejněno se svolením nakladatelství