Národní divadlo a křídla sokolí
Za tu dobu, co se věnuji studiu české historie, českých osobností a v posledních letech i zábavnímu umění se v mém soukromém archivu objevilo hodně rozličných věcí. Nyní je v něm kolem 4 500 knih, několik stovek brožur z různých měst, vesnic a pamětihodností, několik tisíc propagačních letáků, pár desítek map včetně historických, nějaké ty dobové plakáty, vstupenky, fotografie, kalendáříky, k tomu různá DVD, CD, no a připočtěme pěknou řádku různých dobových historických novin, vystřihaných článků a medailonků a spousty dalších věcí. Mezi tím i celkem nezvyklý výtisk, o kterém podle mého ví jen hrstka lidí a zasvěcených čtenářů. Jde o Vzdělavatelské listy číslo 1 z března roku 2018. Nese podtitul Sokolové a Národní divadlo. Toto nevšední téma dnes předložím i Vám. A tím Vám zároveň předkládám další nevšední střípek z historie naší „Zlaté kapličky“.
Je to vlastně zcela logické, že v onom 19. století, kdy se národ hned v několika různých obdobích a „vlnách“ vzmohl k vlasteneckému cítění a vlasteneckým myšlenkám, k jejichž výstupu rozhodně patří i vznik a vzestup Fügnerova a Tyršova Sokola, se i tak významný spolek zapojil do budování českého Národního divadla. Konec konců známý sokolský pozdrav: „Nazdar!“ vychází vlastně z historie Národního divadla, když dobrovolníci procházeli po českých zemích s pokladničkami s textem: „NA ZDAR NÁRODNÍHO DIVADLA!“ To samé slovní spojení se objevovalo i v řadě materiálů s Národním divadlem spojenými, zejména v různých článcích a účelových publikací – třeba Kalendáře.
Zvláště Miroslav Tyrš byl opravdu velmi aktivní a věnoval se nejen propagaci sportu, ale zároveň byl velmi činný i v řadě dalších kulturních a společenských spolků, třeba v Umělecké besedě. Jeho jméno je tak nesmazatelně spojeno i s Národním divadlem.
Jak se můžeme dočíst v různých pamětních publikacích i v životopisech a životopisných črtách o Tyršovi, byl aktivní v celé řadě různých výborů a komisí, tehdy populárních polooficiálních orgánech, kde bylo členství čestnou funkcí, obecně uznávanou jako druh vyjádření vlasteneckého cítění. Jedním z těchto výborů byl i ten, který řídil organizaci slavnostního pokládání základního kamene Národního divadla v roce 1868. Tyrš ho získal nejen svými aktivitami, ale také svojí spoluprací a sympatiemi s tehdy populární a progresivní stranou „mladočechů“, jejíž členové zastávali modernější a novější názory. Kromě toho si vydobyl uznání i jako znalec výtvarného umění. Tyrš patřil k lidem velmi aktivním a odhodlaným, a tak během několika let absolvoval několik cest do zahraničí, kde se intenzivně věnoval studiu malířství a sochařství starých mistrů i svých současníků v řadě světových galerií. Například v Římě, kde se zdržel bez mála měsíc, ho prováděl jeho přítel sochař Bohuslav Schnirch, který již tehdy pracoval na zakázce pro Národní divadlo.
Měl zároveň i talent pro prezentaci, a to jak sportu, tak i zmíněného výtvarného umění. Jeho základní myšlenkou nebyla tvrdá kritika, ale kritika oprávněná. Výtvarné umění nebral jako násilný prostředek pro vlastenecké vyjádření, ale jako cosi, co by mělo plynule navazovat na změny a potřeby všeobecně aktuálně kulturní, duchovní i politické. V tomto duchu psal také do novin a časopisů zasvěcené referáty, kterých si cenili i samotní malíři. Zároveň měl jasnou představu, jak by mělo výtvarné vlastenecké umění působit. Takže některé kresby propagující sport v Sokole a další záležitosti byly jeho, „vypracoval např. obrazové kompozice pro tenkrát velmi oblíbené živé obrazy,“ píše se v článku od Kateřiny Pohlové ve Vzdělavatelských listech. Tyrš byl jistě nadšen i z návrhu Zítka, protože antika, jejíž vliv je možné vidět v jeho návrhu budovy Národního divadla doslova na každém rohu, schodišti i nároží, byla Tyršovi opět velice blízká. V antických sportovních vlysech, znázorněních a na plastických vyobrazeních na sloupech se antika v oblasti sportu projevovala jednoznačně, a naši předci v těchto vyjádřeních hledali „mustr“ pro moderní sportovní projevy i disciplíny.
Celé Tyršovo působení tak jednoznačně směřovalo ke spolupráci na přípravách oslav pokládání základního kamene Národního divadla i ke spolupráci na posuzování návrhů na jeho výzdobu. Nominovala ho Umělecké beseda, jejímž byl členem, což bylo pro Tyrše důležité ocenění jeho vědomostí. Jeho zásluhou se po požáru Národního divadla uskutečnilo realizování návrhů soch jeho přítele Schnircha Apollón a trojspřeží. Na pylonech Národního divadla je tak dnes mohou tisíce lidí ročně obdivovat právě díky němu, přestože on sám, a ani Schnirch, se instalace nedožil. Vzácným příkladem jeho neutrálnosti v posuzování umění bylo zmaření nadějí Františka Ženíška, Tyršova přítele, na zakázku pro Národní divadlo, jejíž návrh připravil společně s Mikolášem Alešem. Zatímco Ženíškova práce Tyrše nadchla, Mikoláš Aleš na něj takový dojem neudělal a nezapomněl výtky vůči jeho dílu veřejně publikovat. Tím skončila jeho spolupráce s Národním divadlem a společné návrhy s Ženíškem nebyly realizovány.
Když hořelo Národní divadlo, muselo být Miroslavu Tyršovi stejně úzko jako všem ostatním vlastencům a národním buditelům. Možná ještě víc, když se dozvěděl, kolik jím kladně hodnocených výtvarných děl požár nenávratně zničil nebo poničil. Jedním z nich byla i opona od Ženíška, kterou sice nehodnotil, ale která byla významným výtvarným dílem – k Národnímu divadlu patřícím.
„Hynais byl v době, kdy provedení hlavní opony rukoum jeho odevzdáno bylo, poslední z umělců, již sujet pro malířskou výzdobu Národního divadla sobě zvolili,“ napsal Tyrš v referátu uveřejněném v Národních listech 18. 11. 1883. „On nechtěl opakovat, co jiní před ním řekli, nechtěl též si volit myšlenku konvencionelní, která by ku zvláštní povaze Národního divadla v nižádném vztahu se nenalezala.“ Tyrš zde oceňoval Hynaisovu originalitu, s jakou přistoupil k výtvarnému návrhu nové opony poté, co ji Ženíšek odmítl znovu malovat. Bylo to poslední výtvarné dílo spojené s Národním divadlem, které Tyrš okomentoval, a to velmi kladně. Zvlášť motiv Hynaisova díla se mu líbil: „Pravili jsme, že jest to historie budování divadla Národního, již Hynais na oponě své nám předvádí. Musiť tedy malba vypravovati, jaký jest účel stavby před očima našima vznikající, musí stavbu samu po všechně naznačit, musí nám připomenout okolnosti, za jakými ona vznikla.“
Spolu s Tyršem byli členy komise kolem Národního divadla i další aktivní Sokolové, mezi nimi například Eduard a Julius Grégrovi nebo Jindřich Fügner. Po celou dobu to byli ve velkém měřítku i Sokolové, kteří pomáhali se sbírkou na stavbu nové budovy Národního divadla. Té první i té rekonstruované, protože v obou případech se Sokolové aktivně zapojili. Dělali ochotnická představení, jejichž výdělek putoval na stavbu, pořádali sbírkové loterie a sami také chodili s pokladničkami mezi lidmi. Právě tak si osvojili svůj tradiční pozdrav. Představení Sokolů nemohlo chybět ani při zmíněném pokládání základního kamene, na který mimo jiné poklepal i tehdejší starosta pražských Sokolů Bedřich Stýblo. Krojovaní Sokolové pochodovali spořádaně mezi různými dalšími skupinami a spolky z celé země.
Propojení Národního divadla a Sokola potom trvalo ještě dlouhou řadu let. Když se v roce 1882 konal I. všesokolský slet, hrálo se při něm i divadelní představení, ve kterém účinkovali členové z řad Sokola a Hlaholu. Na programu byla tehdy hra Žižkova smrt a hrála se v Novém českém divadle, které bylo postaveno na Vinohradech. Původně se počítalo s představením v nové budově Národního divadla, které ale mezi tím vyhořelo. Proto se zde začala pravidelně hrát sokolská představení až od II. všesokolského sletu v roce 1891, kdy se slet stal zároveň doprovodnou akcí pro Jubilejní výstavu. V Národním divadle se při dalších sletech hrála zvláštní představení, doprovázená proslovy významných českých osobností nebo živými obrazy, kde Sokolové účinkovali. V roce 1932 dokonce vyšla brožura Národní divadlo devátému všesokolskému sletu, kde jsou zásluhy Sokolů o budování Národního divadla i jejich pozdější spolupráce popsány. Ve zdejších skladech kostýmů si Sokolové také půjčovali kostýmy a rekvizity pro svá veřejná vystoupení při různých významných příležitostech.
Vliv Sokola byl nejsilnější na přelomu 19. a 20. století a v době První republiky, kdy byli Sokolové prezentováni jako představitelé národního vlasteneckého proudu. Myšlenky Sokolů se volně prolínaly do české kultury, do politiky a za první světové války i do armády, když se Sokolové podíleli na vzniku legií. Hlásila se k nim celá řada významných osobností, mezi nimi i mnoho herců Národního divadla, kteří se aktivně podíleli na jeho činnosti, ať už se jednalo o sportovní aktivity nebo o aktivity kulturní. Spolupráce Sokolů a Národního divadla se tak úspěšně rozvíjela až do doby, než byl Sokol oficiálně zakázán. Později se tradici podařilo částečně obnovit a Sokolové se znovu na scénu naší „Zlaté kapličky“ vrátili. Naposledy u příležitosti XVI. všesokolského sletu v roce 2018, který byl pořádán jako součást oslav 100. výročí od vzniku První republiky. K tomuto vystoupení napsal Michal Šula pro Divadelní noviny (2. září 2018):
„Hlavní sletový týden v Praze zahájil 1. července tradiční Sletový průvod centrem města. Zhruba třináct tisíc sokolů z Česka a zahraničí prošlo z Václavského náměstí přes Národní třídu kolem Národního divadla a přes Smetanovo nábřeží až na Staroměstské náměstí. Působivý pochod měl – tak jako hromadná cvičení v Eden Aréně ve Vršovicích – řadu efektních teatralizujících prvků, od dobových uniforem a nošení standart přes historizující scény zachycující přelomové okamžiky českých dějin (Libuše, Hus, Karel IV., Komenský, Masaryk…) až po řadu divadelních a loutkářských představení. V Národním divadle dokonce na úvod sletu společně vystoupily tři ochotnické spolky – Divadlo Pod Petřínem, Divadelní spolek Lázně Toušeň a lidová muzika Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka – a pod režisérskou taktovkou ,bratra sokola´ Bohuslava Gondíka (otec herce Dalibora Gondíka, který představení uvedl) s velkým půvabem a nasazením sehrály hru Ladislava Stroupežnického Naši furianti. Národní divadlo se tak na čas stalo opět místem národní sebereprezentace a sebeuvědomění.“
Jak tedy dokazujeme výše, historie Národního divadla a působení Sokola jsou spolu neodmyslitelně provázány, ačkoliv si toto spojení většinou ani neuvědomujeme. Až tedy půjdete kolem a budete obdivovat krásné štíhlé linie Zítkova díla a působivé sochy čnící nad Prahou ve zlaté barvě, vzpomeňte si i na Miroslava Tyrše a na jeho bratry Sokoly, kteří velkou měrou přispěli na jeho výstavbu, opravu a jako vlastenci zde i mnohokrát působili. Třeba se v roce 2024, na kdy je plánován další všesokolský slet, objeví opět na jeho prknech, aby ukázali své propojení nejen se sportem, ale i českou kulturou a uměním.
Tomáš Hejna
