„Naši furianti“ v Národním divadle

Tomáš Hejna, spisovatel, šéfredaktor nakladatelství OLYMPIA, člen výboru ARTESU. Dlouhodobě se zabývá literaturou faktu.

Premiéra, která šokovala

Ehrmann: Phane starosto, Pantáto Bušku, phajmámo – Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem… Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč – zrovna z Ruska…

Dubský (furiantsky sice, ale mírně):
Tak ho přineste, já platím, co se ho vypije. (pánovitě) Přineste pět flašek!

Ehrmann: Hned je tu, pantáto, hned! (odchází)

Bušek (vyskočí, popadne odcházejícího Ehrmanna za límec a vleče jej do popředí):
Počkej, Marku! Ten punč platím já (furiantsky) Přines deset flašek.

Ehrmann: S radostí, pantáto. (odchází)

Dubská (živě k Dubskému):
Počkej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil!

Dubský (vyskočí prudce – furiantsky):
To ne! Máš pravdu! (běží za Ehrmannem) Počkej, Marku! (vede ho zpět) Ten punč platím já!

A takto bychom mohli pokračovat stále dál v jednom z nejslavnějších dialogů v dějinách našeho českého divadla, který pochází z mistrovského pera Ladislava Stroupežnického (1850 – 1892). Řeč je o hře Naši furianti, která jednou pro vždy změnila tvář českého dramatu. Díky premiéře této hry se před 133 lety dostal na prkna Národního divadla realismus v té nejryzejší podobě. Prvek umění, který byl tehdy teprve ve svých počátcích a své místo na veřejnosti si získával zásluhou nemnohých odvážlivců.

Stroupežnického veselohra, o níž se ve starších knihách a učebnicích hovoří jako o frašce, se odehrává v prostředí jihočeského venkova, který Stroupežnický dobře znal z dob svého dětství a mládí. A i když se později přestěhoval do Prahy a stal se zde dramaturgem Národního divadla, na své venkovské kořeny nikdy nezapomněl. V Našich Furiantech to dokázal přenesením děje do vesnice sice vymyšlené, nazvané jím Honice, ovšem inspirované zcela skutečnou vesnicí Cerhonicemi, kde se narodil. Před divákem zde tak ožívá reálný svět venkova z počátku 2. poloviny 19. století. Ožívají zde realistické postavy a postavičky, někdy inspirované skutečnými osobami, ale většinou vznikající symbiózou toho, co Stroupežnický vypozoroval na českém venkově (a nejen u sebe doma).

Kulisy nebyly čistou elegancí podle představ měšťanů a městských umělců, ale měly podobu typickou pro klasickou jihočeskou vesnici, kde, jak napsal kritik Bedřich Frída (1855 – 1918, mladší bratr známějšího Jaroslava Vrchlického), „to je venkov skutečný, kde pod kvetoucí jabloní roztahuje se třeba hnojiště“. Autorem těchto kulis byl Mikoláš Aleš (1852 – 1913), Stroupežnického dobrý přítel, který stejně jako on znal velmi dobře jihočeský venkov a ztvárnil jeho prostředí přesně v duchu realismu. Tedy žádné pečlivě upravené chalupy a náves, žádné honosné světničky plné zdobeného nádobí a obrazů – jak si mnoho tehdejších měšťanů venkov skutečně představovalo. Stroupežnický a Alešem postavili divadelní diváky před skutečný stav věcí. A v tom byl, jak se ukázalo, největší problém.

V době, o níž hovoříme, tedy v roce 1887, se na jevišti Národního divadla hrály především módní salonní hry o uhlazené šlechtické či měšťanské společnosti. Byly plné elegance, nepřirozených a často málo uvěřitelných zvratů a zápletek, nabubřelých gest a hovořilo se v nich mnohdy tak strojeně a složitě, že běžný divák netušil, o čem se vlastně hovoří. Mnoho českých autorů, včetně Vrchlického, si vybíralo náměty pro své hry v klasických antických dílech nebo v zahraniční, především francouzské produkci (což samozřejmě neznamená, že by tyto hry nebyly dobré a v mnohém originální). Národní divadlo, známé také jako Zlatá kaplička, bylo tehdy určeno spíše bohaté pražské smetánce než „celému národu“. Lístek do divadla nebyla levná záležitost a místa do jevištních lavic, o lóžích ani nemluvě, si mohli dovolit jen movitější lidé. Těm ostatním musela stačit místa ke stání na bidýlku vysoko „pod stropem“. Toto rozdělení společnosti v ochozech Národního divadla se projevilo také v hodnocení Stroupežnického hry.

Naši furianti se naprosto vymykali z výše uvedeného. Žádná vznešenost velkého světa, žádné nevěrohodné zápletky, uhlazené pohyby, velkolepá gesta velkého světa a především žádný vznosný jazyk! Stroupežnický, známý svým negativním postojem k přejímání oněch zahraničních námětů a přepisování již existujících her (díky čemuž si pořídil velkou řadu nepřátel a jen málo přátel) i svým tíhnutím k realistickému divadelnímu vyjádření, nechával své postavy mluvit přirozeně venkovsky a řádně jadrně (aniž by se samozřejmě uchýlil ke zbytečným vulgaritám). S Furianty se tak přirozeně mnohem lépe vyrovnali běžní lidé než městská smetánka, protože na podobně vyjadřování byli zvyklí. Proto měla hra později největší úspěch u kočovných společností, které hrály na menších městech a vesnicích právě pro obyčejné lidi. Městská smetánka ve spodních patrech Národního divadla se však při premiéře doslova zhrozila.

Jan Ladecký (1861 – 1907), který byl často odpůrcem Stroupežnického přístupu k divadlu, napsal v České Thalii o premiéře Našich Furiantů, že: „má daleko větší význam nežli obyčejná premiéra, jakých do roka tucet.“ A tehdejší divadelní kritik Karel Boromejský Mádl (1859 – 1932) mimo jiné hru v recenzi zhodnotil slovy: „Po drahný čas nevzbudil původní kus u nás rozruch tak značný, nerozvířil mínění tak živé jako Naši furianti… Rozpor soudu o novém díle Stroupežnického byl již dobře znáti v divadle samém: první jednání vzbudilo hlavní pochvalu, ale také rozhodný odpor.“

To byla pravda, přestože byla hra provedena v nejlepším možném hereckém obsazení. Jednu z hlavních rolí si zahrál samotný režisér Josef Šmaha (1848 – 1915), v dalších rolích se potom objevili Jindřich Mošna (1837 – 1911), Josef Frankovský (1840 – 1901), Karel Šimanovský (1825 – 1904) nebo František Kolár (1829 – 1895). Mnoho kritiků, včetně některých, kteří se jindy k realismu hlásili, si stěžovalo na jazyk postav nebo na to, že Stroupežnický úmyslně hledá na venkovském životě jenom to špatné. Proti jadrnosti vyjadřování postav se postavili i výše zmínění a jinak pozitivně hodnotící kritici Ladecký a Mádl. První otevřeně napsal, že i realistická dramata by měla být „gramaticky naprosto správně“ psanou řečí, „promísenou jenom obraty v řeči…“ Druhý ještě kritičtěji podotkl, že se Stroupežnický zmýlil, pokud si při svém tvůrčím počínání myslel: „že mluva špatná, zvrhlá, negramatická je totožná neb aspoň stejně cenná jako dialekt.“ Na druhou stranu oba zmínění, ale také začínající Vilém Mrštík (1863 – 1912), tehdy populární autor Ignát Herrmann (1854 – 1935), Tylův následovník Josef Ladislav Turnovský (1838 – 1901), Bedřich Frída i jeho bratr Jaroslav Vrchlický – ti všichni se zastali Stroupežnického pojetí venkova. Vrchlický, známý jako představitel zcela opačného pojetí dramatu, jistě Stroupežnického překvapil, když na Naše furinaty napsal přes veškerou vzájemnou averzi hned tři pochvalná hodnocení, a zvlášť když v jednom z nich napsal: „Nelze tedy nijak vytýkati hře Stroupežnického, že by zúmysla při venkovanech vyhledávala jen stinných neb jim nepříznivých stránek. Kdo bedlivě váží světlo a stín, dojde k jinému úsudku.“  

I přes všechny pochvalné kritiky převažoval názor, že premiéra byla spíše „propadákem“ nežli úspěchem. Toto hodnocení vycházelo z jediného faktu – Národní divadlo bylo závislé především na movitějších divácích, kteří nedokázali Naše furianty přijmout. Lidé na bidýlku byli až „druhořadým“ publikem. Nepomohlo ani, když Stroupežnický pro účely repríz upravil nejvíc diskutované jazykové pojetí. Hra se dočkala jen pěti opakování, než byla z repertoáru Národního divadla stažena. Na takto syrové realistické pojetí nebyla největší česká divadelní scéna v té době připravena. Naši furianti se však hráli dál, a to na menších divadlech a především u ochotnických společností, kterých tehdy byla celá řada. O kvalitě tohoto Stroupežnického díla svědčí i to, že se hraje stále a má ve svém základě stále svoji platnost, přestože původní text prochází přirozeně řadou korekcí přizpůsobujících především jazykovou stránku dnešní době. I tak by mohl být Ladislav Stroupežnický spokojen, přinejmenším s tím, že premiéra jeho hry jednou pro vždy změnila pohled českého divadla na realistickou tvorbu a výrazně tak prosazení realismu u nás napomohla.

Ladislav Stroupežnický se narodil 6. ledna 1850 v Cerhonicích do rodiny správce premonstrátského velkostatku. Právě zde se odehrálo jeho největší životní drama. Jako praktikant u svého otce vystřelil v lese omylem po hajném a v domnění, že zabil člověka, se pokusil sám o sebevraždu – a to dokonce třikrát, poslední dva pokusy už byly následkem úrazu. První pokus ho totiž stál velký kus zdraví. Hlaveň pušky, kterou si strčil do úst, ho totiž nezabila, ale ustřelila mu kus horní čelisti a nosu. Byl zázrak, že se Stroupežnického podařilo zachránit, a že dokonce mohl po tak vážném úrazu mluvit. Čekal ho však rok náročné léčby, během které prošel několika „plastickými“ operacemi. Přesto musel do konce života nosit brýle s protézou nosu. Prý právě z tohoto důvodu později nosil širák s velkou krenpou, každopádně to byl důvod, proč se stal dle mínění některých svých současníků zahořklým člověkem, který především neměl rád ženy. Snad protože předpokládal, že s protézou a znetvořenou částí obličeje by pro ně už nebyl přitažlivý. Během své rekonvalescence začal s tvůrčí činností, a když zjistil, že se mu v literatuře začíná dařit, rozhodl se přestěhovat do Prahy. Stal se přispivatelem několika časopisů včetně Humoristických listů. Aby nebyl zprvu finančně závislý na malých honorářích, pracoval jako úředník u pojišťovny, ovšem už v roce 1882 se stal prvním dramaturgem obnoveného Národního divadla. V této pozici setrval i přes četné konflikty s autory i herci až do své smrti. Nakonec se našla žena, s níž byl schopen snášet svůj úděl. Byla jí nepříliš významná herečka Anna Turková (1855 – 1909), se kterou se na jaře roku 1890 oženil (přestože právě díky němu dostala v Národním divadle výpověď). Smrt Stroupežnického můžeme směle zařadit do kategorie předčasných úmrtí. Nakazil se tyfem a 11. srpna 1892 na nákazu zemřel. Je pochován společně se ženou ve staré části pražských Olšanských hřbitovů. Kromě hry Naši furianti po něm zůstala například dramata Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek, Zkažená krev, V panském čeledníku nebo Vojtěch žák, výtečník. Z prozaické činnosti se nejoblíbenějším Stroupežnického dílem stal soubor jeho povídek a fejetonů Rozmarné historky.