Zapomínaný kumštýř české operety Rudolf Piskáček

Zapomínaný kumštýř české operety Rudolf Piskáček

Není lepší podívaná,
nežli když se hezká panna
zahledí tak zpříma do očí.
Člověku se srdce splaší,
věru div jej nepostraší,
že se mu snad láskou rozskočí.

Znáte? Že ne? Jistě ano! A pokud si nevzpomínáte na tyto pasáže, jistě si vzpomenete na závěrečnou část, kde se zpívá:

Ty české panenky
kdo z nás by neměl rád?
Tak věrné vlastenky
musí svět pohledat.
Tvářinky mají krev a mlíčko,
každého chytnou za srdíčko.
Kdo na ně pohlédne
celé jim ho musí honem dát

Zazpívejte si s Václavem Neckářem:

Určitě nemálo z nás občas ve svém vlastním repertoáru na tyto poslední dvě sloky narazí a sem tam si je s láskou zabrouká (ti odvážnější si je i zazpívají). Já tedy alespoň rozhodně ano. Přitom jde o árii starou víc než devadesát let, pocházející z kdysi oblíbené operety Perly panny Serafinky, na níž se podílely hned tři významné osobnosti tohoto žánru v Čechách. Chtělo by se napsat, že tyto osobnosti patřily k nejvýznamnějším. Bohužel dnes na všechny tři poněkud zapomínáme. Šlo o libretisty Jiřího Baldu (1890 – 1968) a Emanuela Brožíka (1887 – 1936) a vpravdě geniálního skladatele – Rudolfa Piskáčka. Právě o něm bude následující kapitola, připomínající zřejmě nejvýraznějšího českého operetního skladatele všech dob.

Na svět přišel v Praze 15. března 1884, a to do rodiny pokrývače Vojtěcha Piskáčka a jeho ženy Marie. Otec však byl i zdatným varhaníkem, a tak byl malý Rudolf Piskáček od dětství obklopen i hudbou. Kromě toho byl hudebně nadán i jeho starší bratr Adolf, později ředitel operní Pivodovi školy a mimo jiné i význačný hudební kritik. Mladý Rudolf měl tak nejlepší šance dotáhnout to v hudbě opravdu daleko. Ostatně jeho talent se projevoval už v době jeho studijních let na gymnáziu, během nichž začal s vlastními drobnými kompozičními pracemi. Na další studia se tak přihlásil na pražskou konzervatoř. V té době zde ještě vyučoval Antonín Dvořák, který se mladého talentovaného hocha ujal. Piskáček se tak stal jedním z jeho posledních žáků.

Jako každý studující komponista se musel i Piskáček v závěru svých studií prokázat vlastními hudebními díly. Rozhodl se, snad pod vlivem Dvořáka, pro symfonickou báseň, kterou nazval Sardanapal, a sonátu pro housle v a-moll (s velkým S na začátku, kdybychom ji hledali v některém hudebním katalogu). Obě skladby byly velice kladně hodnoceny a vzbudily o nadějného skladatele zájem. Sonáta pro housle a-moll dokonce získala cenu České akademie věd a umění.

Umělecká dráha Piskáčkovi začínala v Pištěkově divadle, kam nastoupil v roce 1907 jako kapelník. Jako korepetitor a sbormistr se o něco později uchytil v tehdy nové a brzy nejpopulárnější činoherní scéně – Vinohradském divadle. A popravdě se zde objevil v naprosto pravou chvíli. Tak jako se mezi běžnými lidmi staly populární Hašlerovi písničky hrané doslova na každém kroku – od kabaretních scén přes hospodské zábavy až po všechny pražské flašinetáře, v divadle se stala populárním žánrem opereta (mimochodem Hašler a Piskáček jednu dobu pracovali oba pro tuto scénu, takže se nejspíš právě zde mohli reálně potkat).

Tento divadelní žánr je kombinací klasické činohry spojené s hudebním doprovodem operních árií. Pokud bychom tedy chtěli operetu přirovnat k něčemu z dnešní produkce blízké současným divákům, tak bychom mohli hovořit o muzikálu. Herci na jevišti tedy museli kromě klasického hraní umět i velmi dobře zpívat. Šlo tedy o uměleckou formu velice náročnou, nicméně publikem také nesmírně oblíbenou. A co víc – dávala vyniknout domácí produkci. Vždyť mezi autory operet se zapsal i Bedřich Smetana. Jeho zřejmě nejznámější dílo Prodaná nevěsta se operou stala až později, nejprve se jednalo o operetní kus.

Piskáček se v operetě velmi brzy zhlédl. Mohl zde uplatnit své zkušenosti z konzervatoře, zároveň se zde vyžil v tvorbě jemu blízkých pochodových skladeb a v operetě mohl uplatnit i modely přejaté z klasické lidové tvorby. Operety byly populární i kvůli svým námětům. Ty byly většinou milostné a téměř výhradně se jednalo veselohry. Svižné kusy pochodové a polkové kusy se tak mohly v jedné hře střídat s romantickými áriemi. A z Piskáčka se po úspěšné premiéře jeho operetního debutu Osudový manévr (1912) stal jeden z dvorních skladatelů Vinohradského divadla, kde se mimo to stal i dirigentem. Hrály se zde i jeho největší kusy, mezi které, kromě zmíněných Perel panny Serafínky, patřily operety Slovácká princezna, a především Tulák. Odtud pochází nezapomenutelná píseň o „hubičce, která neublíží a nedělá Kubíčka“. Za jeho poslední skutečně úspěšné kusy jsou považovány operety Batalion, která měla premiéru v roce 1929, a Tonka z periférie, která se poprvé hrála v roce 1931.

Zatímco za své skladby sklízel uznání a vytvořil si jako skladatel i dirigent velmi slušné renomé, jeho osobní život tak idylický a obdivovaný nebyl. Piskáček sice dostával v divadle slušné peníze, zálohy na nové hry a prémie za ty nejúspěšnější kusy, ovšem stejně rychle, ba ještě rychleji, je uměl na druhé straně utrácet. Potrpěl si na krásné ženy a oslavy svých úspěchů, po nichž zůstávaly v kavárnách neproplacené účty. Zpočátku se mu dařilo kompenzovat alespoň vydělané peníze s utracenými, ovšem později, díky mnoha neuváženým krokům, přestal své osobní finanční problémy zvládat.

Věřitelům na čas unikl díky vojenské službě, kterou si odbyl u pražské plukovní hudby (součást 28. pěšího pluku, předchůdce pozdější Posádkové hudby Praha). Po válce zůstal na chvíli v armádě jako kapelník, ale brzy se vrátil na Vinohrady. Snad kvůli přehnaným ambicím, které ještě víc podnítilo celkem úspěšné turné po Spojených státech, nebo kvůli nemanželskému poměru s jednou z hereček a konfliktu se ženou Hermínou, tehdy hlavní subretou Vinohradského divadla, se však rozhodl z Prahy odejít a založit vlastní soubor v Českých Budějovicích. Finanční situace se ale brzy obrátila proti němu. Budějovice byly přeci jen pro operetní představení příliš malé. Piskáček tak zbankrotoval a musel se znovu přesunout. Nejprve na čas do Chorvatska, ale později se znovu vrátil do Prahy. Premiéry jeho operet byly na Vinohradech a další představení v žižkovské Akropoli. To už ale operetám pomalu končilo jejich výsostné postavení v repertoáru divadel, a i přes úspěšná představení pomalu upadal o Piskáčkovu tvorbu zájem. Další ranou byla smrt Piskáčkova přítele a věrného kolegy Emanuela Brožíka.

Poslední roky Piskáčkova života již pouze skládal a prodíral se dobou, která se navíc volně přelila do období druhé světové války, která některým druhům umění právě příliš nepřála. V jeho úmrtního listu nelze dohledat, kde před smrtí žil – snad to bylo stále v dnes už neexistujícím domě čp. 42. v současné ulici Americká na Vinohradech. Dochoval se však záznam, že byl v té době ženat s Marií Piskáčkovou rozenou Douckou, zpěvačkou a bohatou vdovou, která ho po svatbě zachránila alespoň od dluhů.

Zemřel 24. října 1940, tedy v pouhých padesáti šesti letech. Neměl žádné děti a v závěru života zůstal opuštěn. Po Rudolfu Piskáčkovi zbylo skutečně velkolepé dílo, ať už hovoříme o zmíněných operetách (někdy uváděno jako zpěvohry či frašky) či vážných kusech, které skládal jen tak, případně na objednávku. Dostihl ho i film. V roce 1932 si Jindřich Plachta a tehdy začínající Hana Vítová zahráli ve filmu Děvčátko, neříkej ne podle jeho stejnojmenné operety, kde se objevila samozřejmě i jeho hudba. Tou obohatil i film Děvče z předměstí v režii Theodora Pištěka, kde excelovali František Kreuzmann st.Helena BušováLadislav PešekZita KabátováJára KohoutEman Fiala a řada dalších.

Rudolfu Piskáčkovi vznikla v roce 1990 dvoudílná televizní inscenace pod názvem Věčný tulák. Název nejen, že přesně vystihuje jeho osud a život, ale odkazuje i na další z jeho známých písniček operetních skladeb, kterou se s ním nyní rozloučíme. Pochází z již zmiňované operety Tulák a každý ji jistě dobře zná alespoň z doslechu, třeba v podání Josefa Zímy:

Jako ptáče světem sem a tam smutně bloudím bez cíle a sám
přejdu hory, doly, vsi i města,
kam však vede moje cesta to já sotva znám.
A tak toulám se už dlouhý čas dnes mám bídu, zítra nouzi zas
Věru, kapsy moje tak jsou chudé,
pomalu že sotva zbude v nich na provaz.
A přec kupodivu někdy zdá se mi,
že jsem nejbohatší z lidí na zemi.

Ref.

Když z jara první vonný květ se venku počne rozvíjet
každému štěstí na tváři hned zazáří.
A vůně šeříku láká i ubohého tuláka
vždyť jako jiným též mu kvet ten máje květ.