Opomíjené filmy – Společnost s ručením omezeným

(1983)

Režisér: Zdeněk Podskalský

Předloha: Vojtěch Steklač

V hlavních rolích: Rudolf Hrušínský ml., Pavel Zedníček, Zuzana Bydžovská, Vlastimil Brodský, Petr Čepek, Petr Nárožný, Josef Abrhám, Jiří Císler, Karel Heřmánek a další.

Kdo by neznal Jaroslava Haška a stovky příběhů, které jsou s ním spojeny, a které on sám tolikrát použil jako náměty pro své povídky. Některé se skutečně staly, jiné se staly „možná“, další si prostě vymyslel a u spousty z nich se asi nikdy nedozvíme, do které z těchto částí vlastně patří. A přesně s touto premisou o životě jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů přelomu minulého a předminulého století pracuje víc než hodinová televizní inscenace České (tehdy Československé) televize Společnost s ručením omezeným, kterou v roce 1983 podle předlohy Vojtěcha Steklače natočil známý režisér Zdeněk Podskalský.

V této filmové taškařici, odehrávající se ve velmi krátkém životním období Haškova života, se pracuje s dobovým prostředím, nadsázkou a především s nezbytným humorem. Méně náročný divák sice nebude nadskakovat smíchem ze židle, ale milovníci ryze českého a inteligentního humoru, zvláště milovníci humoru Haškova, si přijdou na své. Tím spíš, že podobně jako v dalších inscenacích z tohoto období naší filmové a televizní tvorby se i v případě této jedná o přehlídku hereckých hvězd, které i v těch nejmenších rolích excelovali na výbornou a ztvárnili své role dokonale a nezapomenutelně.

Začíná to indiánem

Vše začíná klasickou Haškovskou zápletkou. Zatímco posluha z nakladatelství Krásná kniha, které řídí nakladatel Peclínek (Jiří Císler), obchází několik významných osobností včetně policejního rady (Petr Nárožný) za účelem poněkud spikleneckého setkání v redakci. Hned v úvodu můžeme také vidět Josefa Abrháma v roli cestovatele Mikuláše Kantora – oděného do indiánského náčelnického obleku s dýmkou. Spolu s ním nastupuje ihned na scénu také „skutečný indián“ v podání Petra Čepka.

Také s postavou Jaroslava Haška, kterého zde bravurně ztvárnil Rudolf Hrušínský mladší, se setkáváme hned v úvodních několika minutách. U podstavce jedné ze soch na mostě narazí na „lehkou děvu“ Dášu Veškrnovou, která se povážlivě naklání nad vodu se svojí kabelkou. Hašek vyskočí z fiakru a volá:

„Nebohá sebevražďkyně, já tě nepustím. Neskákejte!“

A zatímco se mladá Dáša Veškrnová brání překvapivému „ataku“, Hašek jí stačí tajně pošeptat:

„Omdlete. No rychle omdlete.“

Tak vše začíná. Fiakrista odjede pro lékařskou pomoc a Hašek přizná, že neměl na fiakr. V hospodě pro změnu padne nám už celkem humorně znějící replika, kdy se Nanynka, jak se zachráněná dívka jmenuje, snaží vetřít do přízně Haška a ten odvětí, že „by se nerad stal bigamistou“. Když potom Hašek hledá pro Nanynku partnera, narazí na kapsáře, kterého hraje Pavel Zedníček (Mistr zábavního umění 2021), který mu bude pro příští hodinku hlavním partnerem a hlavně chráněncem.

Byl to Hašek, nebo ne?

Dál už to jde ráz na ráz. Hašek se snaží převychovat kapsáře a podvodníčka k obrazu lepšímu, zatímco on sám vyvádí jednu provokaci za druhou. Přitom se několik významných osobností, včetně česky smýšlejícího policejního ředitele rozhodne založit společnost, která by navenek posílila vliv české literatury a chránila právě Haška, jehož talent všichni považují za bezbřený, ale díky jeho povaze špatně nasměrovaný. Tak vzniká Společnost na záchranu Jaroslava Haška české a světové literatuře. V té je, k jeho nelibosti, přítomen i jeho tchán (Vlastimil Brodský), zmíněný policejní ředitel a také přítel Kantor, který jej v době nouze ubytuje. Nesourodá společnost to ale s Haškem rozhodně nemá snadné.

„Pokud jde o Jaroslava Haška, mohu vás tedy všechny ujistit, že nám vlastencům dlouhodobé cílení našich snah nijak neulehčuje,“ připomněl policejní ředitel. A nemýlil se. Hašek, v té chvíli téměř bez prostředků, vzal sice od společnosti zakázku na velký vlastenecký román, ovšem jeho chování se změnilo pramálo.

Zatím doma u Haška

„Zatop,“ prohlásil Hašek k novému příteli a začal tím tak jeho převýchovu. „Tady někde máš svůj klíč,“ podal mu ho a k tomu dodal: „A už zítra tě v mých službách čeká první veliký úkol.“ Do této chvíle vstoupila Haškova manželka Jarmila (Barbora Bydžovská) v roli první a Hašek stěží vysvětluje, že: „Právě sem narazil na tohleto. Na to – na to individum.“

Když se díváme na Společnost s ručením omezeným a na všechny peripetie, které zde Jaroslav Hašek i ostatní postavy prožívají, vidíme úplně přesně dobu a vystupování skutečného Haška, jak ho známe z jeho povídek a ze vzpomínek pamětníků. Ať se mu snažil pomoci kdokoliv, vždy se přitom cítil být někým svázaný a někomu vděčný, a to mu vadilo v jeho vlastním rozletu, ačkoliv to často znamenalo pro něj samotného životně důležité finanční prostředky, kterých se mu nedostávalo. Jakkoliv by se měl snažit být vzorný, nikdy mu to prostě nevyšlo. Nebo se mu prostě nechtělo a ještě častěji si prostě nemohl pomoct. Třeba když hostinské, u které dlužil, předkládal svoji teorii o zatnuté sekeře: „Sekeru je možno zatnout hluboce, ale tahat – tahat je ji třeba jemně“. A když už se mu chtělo být nakrásně vzorným, vždy u něj převážila jeho potřeba obracet věci v humor, převracet fakta na ruby a dělat z ostatních, lidově řečeno, blbce. Když tak tajný policista hodlá zavřít Haškova chráněnce za starou krádež kola, Hašek se dobrovolně přihlásí k urážce jeho výsosti, aby si odvedli raději jeho. A aby to potvrdil, prohlásí prostě jednoznačně: „Císař pán je vůl!“ Co dělat, rozkaz nerozkaz policejního ředitele, tajného to člena Společnosti na záchranu Jaroslava Haška, byl Hašek zatčen. Ovšem nebyl by to on, kdyby z toho nevybruslil s humorem jemu vlastním. Chudák pan policejní prezident.

Hašek blázen

Haškův opus pokračuje. S osudem podporovaného spisovatele, který by se měl držet nějakých předem daných norem, přáteli a příznivci schválených a nařízených, se Hašek nechce vůbec smířit a dokonce se rozhodne, že skočí z Karlova mostu. Tedy alespoň obrazně. Ve skutečnosti si chce podnapilý zdřímnout pod jednou ze soch, ale narazí na své podnapilé přátele. Následuje další tradiční haškovská peripetie. Nejprve sundá kabát, potom sako a teprve když leze v podroušeném stavu na mostecké „zábradlí“, zhruba v místě, kde předtím inscenoval záchranu lehké dívky Nanynky, strhne ho jeho převychovávaný přítel kapsář a s ním pijící indián a zachrání ho. Bohužel ne od blázince, a tak se Hašek ocitá ve svěrací kazajce. Nejspíš nejvýraznější a nejzajímavější pasáž celého filmu tedy zní:

Kapsář (v podnapilém stavu): „Měli jsme vydržet u piva a nepít tu ohnivou vodu. Jak odrodilci. Phuj, hnus. No vidíš ty vyčítavé tváře světců. No to je staroslavný Karlův most. A pod ním nivnoplná řeka Vltava. Ježiš Marjá, já mám žízeň.“

Indián: „Co to ten dělá, muž?“ (ukazuje na Haška sundavajícího si oblečení a lezoucího na zábradlí)

Kapsář: „Pořádnej mužskej, a já sem o tom dlouho přemejšlel, pořádnej mužskej musí mít uklizeno. Okna, podlaha, to se musí blejskat – jinak mě mistr zpucuje.“

Indián: „On svléká šaty, muž.“

Zedníček: „No, a správně. Já sem červ. Červ, kterýho mistr zachránil. No a co červovi zbejvá? Přestat se kroutit a poslouchat jako na vojně.“

Indián: „Skočit z mostu do stříbropěnná řeka.“

A už jen vidíme, jak Haška sundávají jeho přátelé a jak je v další scéně svázán v kazajkou při vyšetření u pana profesora v blázinci.

Profesor: „Tak znovu, pane Hašku. Jak se jmenujete?“

Hašek: „Policejní ředitel. To policejní je křestní.“

Profesor: „Kolik je vám let?“

Hašek: „Sto čtyřicet sedm – mě bylo loni. A to je Vám zajímavý, teprve letos li začly růst řezáky.“

A tak dále…

Přátelé ze Společnosti na záchranu Jaroslava Haška české a světové literatuře zatím uspořádali „tiskovku“ pro novináře, aby veřejně osvětlili svůj záměr pomoci Haškovi v jeho díle. V tom zazvoní telefon a – Hašek, který měl být ústřední postavou setkání, volá z blázince. Jistě uhodnete, jak to se společností dopadne. Jak to ovšem dopadne s Haškem, na to se už musíte podívat sami.

Společnost s ručením omezeným je bohužel film, který není běžně Českou televizí vysílán a objevil se tak až nedávno na ČT3 v rámci pořadů pro starší občany a pamětníky. Přitom je to škoda, stejně jako u mnoha dalších televizních filmů a inscenací, které jsou uklizeny v televizním archivu a čekají na své „znovuobjevení“ veřejností. V případě tohoto filmu jde o vyložený herecký koncert, který stojí za vidění.

Tomáš Hejna