Opuštěný Ráj
Já mám ráda políra,
on furt na mě dotírá,
abych s ním šla do Edenu,
že to takhle nemá cenu.
Teď to ale popírá.
Ten rošťák
(…)
Vykvajznem se na Eden,
necháme to na leden,
řek mi polí v půli cesty
a hned vytáh pětku z vesty,
do Edenu nejedem. Byl vykuk.
(…)
Já jsem holka svedená,
chtěl jsem do Edena.
Teď jsem v pekle místo v ráji,
naši se mě pořád ptají,
z čeho jsem tak zvedené.
Můj bože.
Několik slok z kdysi populární a zlidovělé písničky Pavla Kopty a Vladimíra Vodičky nazpívala Ljuba Hermanová. Dnes ji téměř nikdo nezná, nicméně odkazuje na kdysi velmi známý zábavní park zvaný Eden – Ráj. Do Ráje však mělo toto místo opravdu daleko. I když…
Zmíněná píseň není jediným odkazem Edenu v české kultuře. Objevil se více písničkách a také v několika českých filmech, například v Mužích v offsidu, kde ho navštíví Eman Fiala s Jiřinou Štepničkovou, tehdy začínající herečkou. Na rozdíl od filmu (a jeho předlohy od Karla Poláčka), dodnes populárního mezi pamětníky, si samotný park, vybudovaný po vzoru rakouského Prátru, popularitu příliš dlouho neudržel.
Eden byl vybudován na pozemcích Colloredo-Mansfeldů, v místech původního rybníčku, kvůli čemuž se místu také přezdívalo „laguna“. Stavba byla započata v roce 1922 a stála celkem dvacet čtyři milionů korun, což byla tehdy vysoká suma. Je tak jasné, jaký význam byl Edenu přisuzován. Měl se stát místem zábavy a oddechu pro Pražany a blízké okolí hlavního města, centrem kultury.
Dnešní Vršovice však nebyly právě luxusní částí Prahy – vlastně zcela naopak. Kolem byly budovány tzv. kolonky, nouzové čtvrti jednoduchých baráků, které byly určeny pro dělníky a chudinu. Netřeba říkat, že v těchto kolonkách se často šířily různé nemoci (hygiena zde nepatřila k nejlepším), přebývaly zde různé kriminální živly a v neposlední řadě se zde šířil komunismus, tehdy pro lidi podstatné téma. Blízkost těchto nouzových kolonií Edenu neprospívala. Získal si brzy pověst „komunistické tribuny“ (ačkoliv jen těžko může někdo prokázat, že by právě Eden nějak výrazněji k šíření komunismu přispěl) a lákadla pro pochybné existence, kapsáře a zloděje. Navíc byl daleko od centra a kolem v té době ještě nevedly tramvajové tratě.
Přesto první měsíce se zdálo, že se záměr povedl. V areálu byla vodní plocha, po níž mohli návštěvníci jezdit na loďkách, dokonce zde byla i velká vodní skluzavka – tobogán. Nechyběla zde plocha pro venkovní divadelní představení a show, velká budova připomínající Koloseum, kde se tančilo a hrála revue, byl zde ale také cyklodrom nazývaný Čertovo kolo, balonová aréna a dokonce velký sportovní stadion. Kromě toho se v Edenu samozřejmě nacházely četné zábavní atrakce a stánky, například loutkové Pospíšilovo loutkové divadlo nebo podlahový kolotoč, střelnice, několik vináren a byla zde i velká restaurace, kterou zásoboval pivem Pivovar Legiobanky. Palác průmyslu a obchodu sloužil výstavám. K tomu všemu zde vyhrávaly kapely anebo poskytoval hudbu velký orchestrion, jehož výzdobu zařídil malíř Jindřich Eck. Největším lákadlem ovšem byla pět kilometrů dlouhá horská dráha, která byla otevřena v roce 1923. Občas sem zavítaly nějaké větší atrakce ze zahraničí. Například v roce 1930 se Praha dočkala Itala Zacchiniho, který se dával vystřelit do vzduchu z děla. Jeden čas zde stála replika habešské vesnice se skutečnými Habešany, které přivezl Carl Hagenbeck, německý cestovatel a obchodník s exotickým zbožím.
Vše bohužel nešlo tak, jak by si strůjci tohoto projektu představovali. Návštěvy Edenu se stávaly spíš záležitostí výjimečných příležitostí, třeba rodinných výletů, svátků či mileneckých schůzek, a výnosy z atrakcí nebyly dostatečně vysoké, i když vstupné stálo 1,20 Kč. A to vše vedlo k postupnému finančnímu úpadku Edenu a nakonec k jeho postupnému zániku. Vrchol finančních problémů nastal samozřejmě ve 30. letech, kdy nikdo neměl dost peněz na drahou zábavu. Dalším závažným omezením byl konec desetiletého pronájmu pozemků, což park ještě víc zadlužilo.
Nakonec byla postupně řada atrakcí odstraněna, podnikatelé museli park opustit, protože se neuživili, některé budovy postupně bez řádné údržby chátraly a nakonec musela být rozmontována i zmíněná horská dráha. Před 2. světovou válkou Eden živořil a do své slávy v době otevření měl už velmi daleko, nacisté potom provoz zábavných atrakcí zakázali. Nakonec byl park v roce 1946 definitivně uzavřen na základě rozhodnutí hygieny, která ho shledala nadále absolutně neobyvatelným. Tím skončil pražský Eden – Ráj své poslání zábavního parku.
Neskončila však jeho historie coby místa kultury pro Pražany. Jak už bylo řečeno, část parku byla také věnována sportu a stála zde i sportovní aréna, kterou potkal stejný osud. Nicméně když pražská fotbalová Slavia musela opustit Letenskou pláň, protože se na ní začal stavět pomník Stalina, v roce 1953 se tento tým zaměřil právě na prostor v blízkosti původního parku Eden. Vznikl zde tehdy moderní fotbalový stadion a další prostory pro různé sporty, včetně atletického oválu a plaveckého bazénu. Dnes v těchto místech stojí Eden Aréna, multifunkční prostor, kde se kromě fotbalu konají i různé kulturní akce. Na místě skutečného původního Edenu stojí Kulturní dům Eden z počátku 80. let minulého století, kde býval sál až pro 1500 osob, velké kino a restaurace. Součástí byl kdysi i známý Disco bar. To už je však námět na další povídání.
Tomáš Hejna
