Peripetie života Emy Destinové – část čtvrtá, Morbidní subreta?

Opět je zapotřebí vrátit se zpět do dětství Emy Destinnové, které vedlo k její velké zálibě ve všem morbidním. V 19. století byl totiž velmi módní okultismus, spiritismus a vše, co s tím souviselo. U nich doma se tak občas setkávala skupinka lidí, která provozovala pravidelné duchařské seance. Po celý život potom Destinnová věřila na duchy a také na věštby z karet. Ale hezky popořádku.

I když se nejčastěji uvádí, že se Destinnová narodila 26. února, ve skutečnosti se narodila o půlnoci na 27. února. Údajně to bylo za bouřky, čemuž Destinnová později přisuzovala symbolický význam. Dlouho také věřila, že zemře jako velmi mladá, protože při jedné příležitosti si u kartářky vytáhla kartu smrti hned třikrát za sebou. K jejímu štěstí i ke štěstí uměleckého světa k tomu nedošlo a tento fakt vírou Destinnové trochu otřásl. Na druhé straně víře v karty propadla už jednou pro vždy, dokonce měla dva balíčky tarotu, které byly vyrobeny pouze a jenom pro ni. Ten známější pro ni jako dárek k Vánocům vytvořil Robert Schlosser. Ten druhý si vyrobila sama. Ve sbírce ovšem měla karetních sad ještě mnohem více, stejně jako měla ve svých rozsáhlých sbírkách i celou řadu dalších ezoterických a mystických předmětů z různých koutů světa, které dílem sama sehnala a přivezla si z cest, dílem dostala od svých přátel a ctitelů jako dárky.

Svým způsobem se tato záliba v mystice a ezoterice překlápěla až do určité míry morbidnosti, o které svědčí například skutečnost, že měla doma i svého vlastního kostlivce pojmenovaného Ivan – a měla ho i s rakví. Kostlivec byl i součástí jednoho z jejích exlibris, kde má ve svém hrudníku mladou ženu s prosebně sepjatýma rukama. I samotný zámek Stráž nad Nežárkou si Destinnové vybrala nejen kvůli nádherné přírodě okolo, kam se s radostí vydávala na procházky nebo rybařit, ale zejména kvůli poslednímu majiteli Adolfu von Leonhardovi, který byl známým okultistou a hermetikem. Právě po něm Destinnová zdědila i nejrozsáhlejší sbírku knih o alchymii, ezoterice, magii, okultismu a spiritismu v celé střední Evropě. Ale abychom její sbírky nedeklasovali pouze na toto téma, je třeba zmínit, že měla ve Stráži také rozsáhlou sbírku obrazů, japonského a čínského porcelánu i dalších předmětů, že měla celý jeden pokoj věnovaný sbírce předmětů s motivy Napoleona a napoleonské Francie a tak dále. Z jejího původního majetku se bohužel dochoval jen zlomek v depozitářích Národního muzea, muzea v Jindřichově Hradci i v samotné Stráži. Většinu věcí totiž po její smrti rozprodal Josef Halsbach po rakouských bazarech a antikvariátech. Dodnes se tak objevují na různých aukcích předměty spojené s Destinnovou, ale i četné padělky.

Podle některých autorů byla také členkou některých hlavně na přelomu 19. a 20. moderních společností s tímto zaměřením. Někdy se hovoří o řádu Martinistů, jindy o Universalii, Společnosti českých hermetiků. Ovšem vzhledem k povaze těchto „tajných společností“ to lze jen těžko věrohodně ověřit. Na druhou stranu pár zmínek o jejím spojení se Zednáři, snad i kvůli kontaktům s Maffií, kde jich několik bylo, můžeme vyloučit s naprostou jistotou – ti totiž dlouho ženy nepřijímali vůbec.

K tématu na závěr jen jedna zajímavost: samotný pseudonym Destinnová je svým způsobem mystickou záležitostí. Destin totiž znamená světlo, a to Destinnovou nejen provázelo jejím uměleckým životem, ale sama ho všem okolo rozdávala. Jako by ji tedy tento pseudonyme přejatý po její velké učitelce předurčoval k velikosti a zářné kariéře, že?

Závěr života

Už jsme hovořili o tom, že závěr života nebyl pro Emu Destinnovou právě procházkou růžovou zahradou. Její poslední partneři ji postupně připravili téměř o všechno, panství kolem Stráže se postupně ztrácelo před očima, a nakonec se Destinnová musela vzdávat i některých věcí ze svých sbírek. Občas sice ještě vystupovala, ovšem jednalo se už jen o malé koncerty a vystoupení, za které dostávala jen velmi malé honoráře. Nemůžeme tvrdit, že by se na ni úplně zapomnělo. Její jméno mělo stále zvuk zejména v uměleckých kruzích a byli tu samozřejmě její přátelé a blízcí, se kterými vedla hlavně rozsáhlou korespondenci. Ovšem i tak bychom se mohli ptát, jak je možné, že za ní jezdilo čím dál méně těchto lidí, že ji ponechávali v její samotě na zámku. K této samotě špatným finančním poměrům se postupně přidávaly i zdravotní problémy. Obdobně jako celá řada jejích kolegů i ona časem přibrala na váze, což vedlo k problémům se srdcem a dýcháním. Ovšem povážlivě se jí zhoršil také zrak – ten, kterým dokázala očarovat nejednoho muže. Právě při operaci očí v Českých Budějovicích nastaly komplikace a Destinnovou nejspíš postihla lehká mozková mrtvice. Ani rychlý zákrok lékařů v místní nemocnici už ale Emu Destinnovou nepřivedl znovu k životu. Druhý den, 29. ledna 1930, zemřela. Závěrečné slovo dejme opět Jaroslavu Kvapilovi:

„Věděl jsem, že se jí daří nevalně, hmotně i zdravotně, že se všelijak uskrovňuje a že chudák shání i hodiny, aby si přilepšila! Odpověděla mi ze Stráže, jež už jí zatím sotva patřila, srdečným, ale hrozně smutným, trpkým a zklamaným dopisem; psala, že churaví, ale že mi co nejdříve vzkáže.

Už nevzkázala; za čtrnáct dní zemřela… Nazítří poté, kdy došla z Českých Budějovic nenadálá zpráva o jejím úmrtí, řekl mi osvícený ouřada, jemuž náležela péče o náš osvětový život a jeho ochranu: „Její smrtí se nám situace usnadnila; byli bychom s ní měli jenom starosti.“

Všechna sláva polní tráva!“

Co dodat, nevděk vládne světem. Pohřeb měla nicméně Ema Destinnová opravdu velkolepý. Její tělo bylo převezeno do Prahy, kde bylo uloženo na katafalku v chrámu Křížovníků a vystaveno pro veřejnost. Tisíce lidí se s ní přišly rozloučit a další tisíce stáli ve špalíru smutečního průvodu, který ji dovezl až na pražský Vyšehrad, kde byla pohřbena do hrobky českého Slavína, kam zcela a jistě patří. Jen dvě věci jsou na tomto velkolepém pohřbu poněkud smutné. Ta první je, že Ema Destinnová si ve skutečnosti přála jednoduchý hrob na místě, které si sama vybrala. A ta druhá, že její jméno je na hrobce napsáno špatně, jen s jedním N. Údajně proto, že by se celé jméno nevešlo na desku. Kdo ví…

Tomáš Hejna

Na podzim čekejte v rámci výročí Bedřicha Smetany článek Ema Destinnová a Smetanovo dílo ve světě

Doporučená literatura:

Taussig Pavel: Neznámí hrdinové – Překvapivé příběhy, vydání první Praha, Česká televize a Nakladatelství Albatros 2017, ISBN 978-80-7404-214-0 a 978-80-7448-065-2

Graclík Miroslav: Osudy hvězd stříbrného plátna, vydání první Praha, Omega 2015, ISBN 978-80-7390-304-6

Rohál Robert: Lesk a bída slavných českých žen, vydání první Praha, Petrklíč 2015, ISBN 978-80-7229-564-7

Liška Vladimír: Největší skandály a aféry v českých dějinách, vydání první Praha, Alpress 2017, ISBN 978-80-7543-540-8

Martínková Marie: Život Emy Destinnové, vydání druhé doplněné Plzeň, Emil Kosnar 1946

Bajerová Marie: O Emě Destinnové, vydání druhé Praha, Vyšehrad 1980

Kol. autorů: Přemožitelé času 6, vydání první Praha, Vydavatelství a nakladatelství MON 1988

Holzknecht Václav, Trita Bohumil: Ema Destinnová ve slovech i obrazech, vydání první Praha, Panton 1981