Předvánoční hračkářství – Jan Neruda

Mezi jedny z nejlepších českých spisovatelů, básníků a novinářů 19. století patřil bezesporu Jan Neruda. Dokazují to třeba jeho básnické sbírky Hřbitovní kvítí, Písně kosmické či Zpěvy páteční, dodnes součást povinné školní četby. A to už vůbec nemluvíme o Povídkách malostranských, které humorně líčí tehdejší život na pražské Malé straně a kritizují maloměšťáctví, šosáctví a další prohřešky společnosti. Tak trochu stranou dnes ale zůstávají jeho fejetony a novinové články. Přitom právě z nich se můžeme dozvědět nejvíc o tehdejší společnosti, o tehdejších lidech, a dokonce i o tehdejších vánočních svátcích. A tak se nyní prostřednictvím jednoho takového fejetonu podívejme s Janem Nerudou do starého pražského hračkářství před Vánoci víc než sto let zpátky v minulosti.

Jsem hluboce zarmoucen. Kdybych ale měl jen tolik zbytečných zlatek, kolikráte už jsem začal těmiže slovy nějaký fejeton svůj, nebyl bych zarmoucen pranic. Protože bych si pak koupil lístek na koncert Kristýny Nilssonovy.

Ne snad že bych byl tak ukrutně žádostiv jejího zpěvu, ó ne! – z těch proslulých, světem jdoucích, svět oblažujících pěveckých veličin neporazila mne dosud ještě žádná: vždycky jsem z jejich produkcí odcházel až do duše omrazen. Ale že bych se pak „cítil“. Jen si račte pomyslit: Lóže 30 zl – no, o té se tedy ani nemluví; ale sedadlo v první až osmé řadě 8 zl, v deváté až osmnácté 6 zl, a já těch 6 zl nemám a nedám – Já musím tím sám sobě dít svědectví, že nejsem „člověk ani osmnácté řady“! To je přece děsné!

Snad bych mohl, ale nemohu! Co jen by mi řekla moje kuchařka?! Řekla by: „Vidějí, milostpane, už jim říkám dva měsíce, aby koupili štoudev z tvrdého dříví, na dvě putny vody, stojí jen pětku – a tady vyhodějí 6 zl za hloupou písničku!“ Ano, to by řekla, a já bych musel mlčet a stát tu se sklopenýma očima. Nebo by řekla: „Jaké by to byly dvě krásné husy! Sedm žejdlíků sádla a voni v zimě tak rád oukrop! Tak vidějí, teď ho tedy budou jíst zase jen s vepřovým!“ A já bych se červenal a nesměl bych už zase ani muknout!

Kristýnko, tedy pa! Musím se jinak bavit. Vlastně už se bavím jinak – kdybyste se mi nesmáli, řekl bych vám, jak. Chodím den co den – k hračkáři panu Brandejsovi, na Příkopy. Ne snad se dívat na výlohu, před krám – ó, ne, tam stojí dost jiných chlapečků, je tam tlačenice, a pak – když nemám s sebou žádnou mladou maminku, ba ani chůvu, kterou bych táhl ku výloze a která by mne tahala za ručičku pořád zase pryč, nebyl by to ani žádný pravý obraz! Já chodím dovnitř – jsem s panem Brandejsem znám a on mne tam nechává dělat, co chci: otvíraj škatulky, houpat koně, točit flašinet, sahat na lva, brát panny kolem pasu – co jen chci! Jdu například kolem osedlaného oslíka a dám mu pohlavek, až mu hlava mezi kolena sklesne; oslík zdvihne pomalu zas hlavu a zahýká – on už je na to zařízenej. Nebo chytnu kravku za roh a obrátím jí hlavu stranou, kravka zabučí; nebo pohladím jehně, to tamhle se zlatýma rohama, a jehně zamečí – jéje, to je krása!

Povídám vám, to člověk musí vidět! Před krátkou dobou nebylo to v krámě ještě ani pěkné. Všechno němé, slepé, omžené, ospalé, do škatul natlačené, pod zámky skryté. Teď se to už všechno probudilo, leskne se, směje, žije. Ba snad doopravdy žije. Či nečeká tenhleten vyšňořený „kupecký krám“ zcela doopravdy na kupce? Nechtějí tyhle řadou postavené panny, s těma roztaženýma ručičkama honemhonem padnout už někomu do náruče? Nečeká zde ta z „opravdovského“ železa vyrobená lokomotiva už jen na skutečnou jiskru elektrickou, aby se roztopila, rozjela? – Všude, na všech stranách, ze stropu, z podlahy jak by vanul šepot, ozývaly se veselé, tenounké hedvábné hlasy, a když dám pozor – já jim rozumím. S úctou a je po špičkách jdu kolem skupení Mikulášů – patrně se tu svatí radí, jakže letos začít už ten bujný život zimní. A s opravdovou pobožností přistupuju k vystrojeným jeslím. Zadívám se do nich – figurky jako by nabývaly těl, mech voní, hvězda se třpytí, a když tu stojím jen chvilenku sám a nerušen – věru, já slyším i, jak třepetavý andílek stříbrným svým hláskem zpívá: „Gloria – gloria!“

Mžikem jsem zase dítětem. Vzpomínám si na ty jesle naše domácí, velké jako stůl, které stávaly po celé léto v koutě nahoře na půdě, uzavřené na zámek pevný. Teprve když nastala zima a blížily se vánoce, snes otec jesličky vždycky zase dolů, oprášil papírové skály, narovnal Betlému věže a třem králům koruny, rozložil čerstvý mech a zapíchal do něho ovoce a pasáky, zpíval si přitom třesoucím svým tenorem, jehož zvuk ještě dnes mi zachvívá duší, pobožnou píseň, a pak – pak jsem směl také já přistoupit blíže a uctivě se dívat a přitlumeně zpívat s sebou. Hodiny a hodiny stával jsem před jeslemi, rozmlouval s figurkami, naslouchal jejich odpověděm – no, nesmějte se, je to pravda: odpovídaly mi zcela určitě, zpívaly se mnou – vždyť je podnes slyším!

Jak krásné bývaly ty zimy! Vlastně – cože bývalo tedy hezčí!? Léto nebo zima? Zelený venku sad a po stromech květ, nebo po ulicích sníh a na řece led? Společenská hra za branou městskou nebo společenská hra ve vytopeném pokoji, u veselém kruhu kolem stolu? Jak nás narušovaly tyhle domácí hry, jak jsme se těšívali na určené pro ně dny, jak byl vážen a hledán, k do z nás měl kostky a ty ostatní přístroje herní k „Hemmerle-Glöckerle“, k „Ritterspielu“ a – a – i vždyť jich věru nebylo už více! a i ty dvě byly cizí, německé! A teď? Jen u Brandejsa vyloženo na padesát her českých, cele našich! Důmyslných, rozmanitých, zábavných, učících mládež národnímu zpěvu, českým dějinám, lásce ku krásné vlasti a k pyšné, hrdé Praze, vesele spojujících mladé i starce! Jak jinak mohou dnes rodičové, pěstouni, učitelé působit na vnímavou mysl mladou!

Jakápak budou asi ta příští pokolení naše?

Právě vešli do krámu dva hosté, pán a paní.

„Nějakou společenskou hru pro děti bychom rádi. Máme tři děti, do desíti let; ať si mohou navečer pěkně zahrát spolu!“

Předkládá se jim řada her, a ze skládá, jak předkládá. Konečně se jedna hra líbí.

„Pěkná hra, ačkoli není naše. Ale dal jsem k ní vytisknout český návod; zde jest, prosím!“

„I ten nám dejte třeba německý,“ poroučí si paní, „vždyť my německy umíme a dětem už to přeložíme!“

Pán mlčí, jemu je to patrně všechno jedno.

Kdybych byl ale teď pojednou ze svého šerého kouta vystoupil, spustil by pán rovněž pojednou: „Jen nám dejte text český – to se rozumí že český, vždyť jsme – ach pan! – Vy také zde? Copak vy tu děláte? – snad nejste také otec? Nebo naposled už dědeček? hehehe! – No co je nového z Vídně? To tam to ti naši pletou – he? Už aby do toho – !“

Milý muž, pravý našinec! A také jeho paní je roztomilá. Ne snad aby se styděla za češtinu – ach ne, vzdor tomu, že její muž je vlastenec! Když mne vidí po chodníku přicházet, spustí panička vždycky česky. Když ale vidí přicházet například hlouček důstojníků. Spustí arci zase ihned německy. Snad se bojí šavle – snad jí hned naskočí „husí kůže“.

Ona je tak „nervózní“! Každý člověk, každý předmět, každý zvuk, každá barva přivede ji hned do afektace, jako chameleóna. A proto jen je vzácná paní vždycky také oblečena hned dle nejnovější – –

Á propos, víte už, že dámská móda právě shodila ze zimních klobouků všechno peří a ptactvo a dala na ně stuhy a šály?

To bude teď pelichání v dámském světě!

Připravil Tomáš Hejna