I z opery jde udělat parodii

Už vícekrát jsem se na stránkách Artesu věnoval ikonické kabaretní společnosti Červená sedma, která v mnohém ovlivnila české zábavní umění, zejména v oblasti komediální tvorby, tedy satiry, improvizace, divadla, varietních vystoupení a dokonce i hudby. To vše se totiž snažili členové Sedmy propagovat a hlavně využívat pro pobavení lidí (podrobnosti naleznete v článku Červená sedma a její lidé). Jednou z věcí, která byla z počátku pro sedmu nadmíru důležitou součástí programu, bylo parodování již existujících děl, zejména divadelních kusů a literatury. Měli tehdy tu výhodu, že povědomí veřejnosti o dnes již klasických (nebo naopak úplně zapomenutých) dílech byla daleko větší, než dnes.

Jednou takovou parodií, kterou sami členové napsali, se dokonce uvedla kabaretní společnost vůbec poprvé na veřejnosti. Bylo to 6. června 1910 v levém křídle průmyslového paláce na pražském Výstavišti, a to během všestudentských oslav. O jaký šlo kus? Členové Sedmi si jich vzali „na paškál“ hned několik, ovšem hlavní základ pocházel ze slavné Carmen. Šlo o jednoaktovku a prologem byla melodie z opery Komedianti od Ruggero Leoncavalla. Tuto pasáž zpíval v podání Sedmy na forbíně pierot a šlo o následující text:

Zda smím, zda smím, mé dámy a pánové,

vás pozdravit? Já se vám představuji:

Jsem dneska prologus.

Když Carmen milencem svým ze žárlivosti bodnuta byla,

tu ve špitále sevillském se uzdravila

a ženou se vodníka stala.

On vdovec byl, restauratér.

Neb první jeho žena, Rusalka, ta dávno zemřela.

Tož s Carmen se oženil a ona číšnicí byla.

Tak, tak… však manželství jejich nebylo šťastné,

byl starý a ona plná žáru.

Navštěvoval je často přítel Oněgin.

Každý ví, kdo je to domácí přítel;

a takový byl Oněgin.

Ač ráda ho neměla Carmen,

 přec odmítla Záviše z Falkenštejna.

On nešťastný byl tak velmi,

ano, chtěl si zoufat.

Takové ženy všechny jsou!

Však přec! Poznala Lohengrina,

byl hezký to chlapík a abstinent vroucí;

tu zaplálo srdce láskou jí

a ona vzdala se a vzbudila

hněv Vodníka a pomstu Oněgina.

Z toho souboj jenom musel být,

ve kterém podlehl Lóngrin –

byl střelen smrtící kulkou,

Oněgin pak, jsa výčitkou stíhán svědomí,

najednou zbláznil se on

a tak všechněn nastal smutný skon.

Obsah hry jsem krátce podal.

Teď pozor, jak se rozvíjí děj!

Vy tam!

Počátek hlásím vám!

Parodie měla úspěch, a také v budoucnu se Červená sedma několikrát rozhodla zařadit do svého repertoáru parodie na opery a operety, které byly tehdy, na přelomu století, tolik populární. Vždyť hovoříme o době, kdy byla ještě v plné slávě Ema Destinnová, kdy své největší kusy skládal Rudolf Piskáček, kdy se v Praze objevovaly největší subrety a přední operní pěvci Evropy, a kdy naopak české země daly světu celou řadu slavných jmen operní a operetní historie. Parodie ale nacházely své příznivce mezi nižšími vrstvami, které si nemohly dovolit lístky na drahá vystoupení, ale do kabaretu ano. A pobavit se bylo pro ně důležitější, než velkolepý umělecký zážitek.

Jen o něco později sehrála společnost další operní parodii v Roztokách, tentokrát na motivy Salome Oscara Wildea v přepracování jednoho ze členů Františka Hvižďálka. A tak by se dalo pokračovat dál a dál, těch parodií bylo skutečno mnoho. A později? Parodie na opery a operety byly ve skutečnosti čím dál tím víc v módě s tím, jak se měnilo obecenstvo, vkus a interpreti. A jako v jiných případech i zde byla jedním z klíčových prvků změny také televize. V té si někteří tvůrci zábavních pořadů, jako třeba Gustav Oplustil, přímo libovali v parodických a zábavných scénkách, v nichž se objevovaly motivy a zejména hudba ze známých oper a operet. To bychom ale museli zabíhat do příliš mnoha detailů. I k tomu se však někdy jistě dostaneme.

Tomáš Hejna