Rodina Bačkovských

Kdysi jsem už o nakladatelství Bačkovský, respektive rodině Bačkovských psal, a to ve své prvotině z oboru literatury faktu Pozapomenuté osobnosti české literatury. Předem přiznávám, že jsem byl velice mladý, přehnaně ambiciózní, hodně ukvapený a věřil jsem, že svými knížkami „zbořím svět“. Nebo alespoň českou literární scénu. Je pravda, že jsem se už tenkrát snažil pracovat i s prameny méně známými, ale také že jsem nešel zdaleka tak do hloubky, jak bych šel dnes. Tomu odpovídala i jediná kritika, kterou na knihu napsali v tehdejších Literárních novinách, kde mi autor právě onu zbrklost a částečnou nedůslednost vyčetl. Tehdy jsem byl z té recenze nešťastný, několik měsíců jsem nenapsal ani řádek a byl rozhodnut všechno vzdát. Ale nestalo se. S řádným odstupem jsem uznal oprávněné námitky a začal pracovat jinak. Dnes už se neobejdu bez precizního studia základních dostupných materiálů včetně těch archivních. Nemám sice tolik času pátrat přímo v zaprášených archivech našich institucí, ale naštěstí se dá do řady z nich dostat i přes jejich databáze, kde jsem registrován jako badatel. A tak mohu prohlásit, že nejsem sice historik, který by vyloženě objevoval nová fakta ze zaprášených archivních krabic a těžkých svazků písemností (i když někdy i to už se mi stalo), ale že jako autor literatury faktu pracuji i s primárními zdroji, které jsou běžným lidem neznámé.

Tehdy jsem napsal v úvodu kapitoly o Bačkovských, že v Čechách je dnes jen málo nakladatelství, která se dají označit jako vyloženě rodinná. Byla to chyba, přehnané tvrzení nepodložené fakty. Od vydání této mé první skutečné knihy jsem se v tomto ohledu poučil o mnohém, a vedle toho i o tom, že pravda je opakem. V současné době je v ČR oficiálně zapsáno v obchodním rejstříku asi 3000 nakladatelů. Většina z nich vydá jednu knihu ročně, další dvě tři, skutečně aktivních je jich asi tak 500 (plus a mínus), z toto je 300 skutečných hráčů a většina z nich patří ke středním nakladatelům, kteří vydají ročně tak 40 až 60 titulů. A potom je tu těch pár velkých. Olympia patří ke středním nakladatelstvím, a tak se také s těmito nakladateli nejvíc znám. Pochopil jsem velmi brzy, že v takových podnicích pracují většinou hlavně rodinní příslušníci. A ti menší, kterých je nejvíc, jsou vyloženě záležitost rodiny. Není to ani tak o tom, že někdo zdědí nakladatelství. Ale že v tom nakladatelství pracuje prostě celá rodina rovnou, nebo se na té práci alespoň podílí. Zažil jsem případ, kdy dcera jednoho mého velmi blízkého kamaráda dělala mu v práci účetnictví a obrážela s ním veletrhy. Další moje kamarádka pracuje v menším nakladatelství a manžel s ní jezdí na akce a veletrhy, protože by si jinak nemohla dojít ani na záchod. Jedna moje kolegyně grafička přibrala do práce svoji dceru, která studovala na Helichovce. Jezdily spolu na veletrhy, drobné prodeje a tak dál, pracovala i pro nás. Další moji přátelé jsou z Kralup, jsou manželé a vedou své nakladatelství. Jedna známá se k vydávání knih dostala přes své předky z Ležáků a celá rodina se od té doby věnuje vydávání a prodeji knih o tomto tématu. A tak by se dalo pokračovat. I já pocházím svým způsobem z nakladatelské rodiny. Babička a děda pracovali v Melantrichu, vzdálený strýc měl vlastní malé nakladatelství v Duchcově na náměstí, můj otec pracuje v Olympii přes čtyřicet let. Jsem tedy třetí generace, a jako můj otec jsem do tohoto prostředí skočil rovnýma nohama hned po škole.

Teď ale ke skutečnému tématu. Rodina, o níž nyní budeme hovořit, je výjimečná hned v několika ohledech. Především je třeba zmínit, že celé tři generace členů této rodiny se věnovaly nakladatelské a knihkupecké činnosti, a to dokonce i za podmínek, které obchodu příliš neprospívaly. Během obou světových válek, a to za každou cenu. Abychom hned uvedli na pravou míru – i za cenu kolaborace.

Na druhou stranu snaha udržet podnik v chodu i za obtížných finančních podmínek stála zakladatele této nakladatelské rodiny život. Vrcholem je potom i určitá spoluvina jeho vnučky Lídy na kolaborační činnosti s nacisty, když si vzala známého podvodníka, gigola a udavače gestapu Harryho Josefa Jelínka, o kterém bude ještě řeč. Pozoruhodné osudy rodiny Bačkovských jsou v mnoha ohledech odrazem ne jedné, ale hned několika historický epoch našich dějin, během nichž musela tato rodina dělat vše proto, aby její firma přežila. V některých dobách šlo vše hladce, firma prosperovala, a to hlavně kvůli velmi kvalitní produkci i grafickému a knihařskému zpracování. Jiná období byla sinusoidou úspěchů a neúspěchů, politických i kulturních krizí, období kompromisů a zápasů o přežití.

Vraťme se na začátek. V rodině rolníka z Benátek u Chotěboře se v roce 1854 narodil malý chlapec František Bačkovský. Jeho rodiště je dnes součástí nedalekého Ždírce nad Doubravou na Vysočině a najít rodný domek by se už asi podařilo jen stěží, i když vyloučit se to nedá. Rolnická dráha však nebyla pro malého Františka nebyla, a i jeho rodiče si pro syna přáli jinou budoucnost. Vystudoval úspěšně gymnázium v Chrudimi, odkud putoval na Filozofickou fakultu v Praze, kde v roce 1886 obhájil doktorát. Krátce působil od roku 1878 jako suplent na gymnáziu v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), ale již po třech letech se vdal své funkce profesora a odjel do Prahy, kde se začal živit jako spisovatel, redaktor a také korektor. Vlastním nákladem vydal několik svých naučných spisů a vedle toho spolupracoval s několika pražskými nakladateli na různých publikacích i tehdy populárních časopisech, mezi nimi například s I. L. Koberem, Františkem Borovým nebo Dr. Eduardem Grégrem. František Bačkovský byl podle všeho velmi inteligentní člověk, který si z každé situace ve svém životě odnesl nějaké to ponaučení, a to mu pomohlo v jeho dalším působení víc než cokoliv jiného.

Už po svém příchodu do Prahy se Bačkovský rozhodl pro soukromou dráhu nakladatele, ale jeho ambice nedošly zprvu naplnění. Tehdejší zákony neumožňovaly jen tak někomu založit nakladatelskou firmu, přestože měl praxi v oboru nebo potřebné vzdělání. Hlavní slovo neměl jen klasický vládní aparát, ale také cenzura, která byla v té době velmi tvrdá a dobře si hlídala, kdo může a nemůže vydávat tiskoviny – a jaké. S prvními žádostmi Bačkovský neuspěl. Aby tedy získal potřebnou praxi, nastoupil jako zaměstnanec u Františka Antonína Urbánka, již dobře zavedeného nakladatele, který se věnoval především vydávání knih o hudbě a not. Soukromě také vydával nejrůznější tiskoviny – časopisy, příručky i knihy, často pod hlavičkou Studentských listů, jednoho z časopisů, které redigoval. Šlo ale jen o malé náklady vcelku bezvýznamných titulů. Trpělivost ale přináší růže, a František Bačkovský po osmi letech v tomto zaměstnání získal na základě osvědčení o praxi koncesi na knihkupectví a mohl tak začít podnikat.

Ve vinohradské Žitné ulici, v místech dnešní restaurace Deminky, si otevřel vlastní knihkupectví s antikvariátem, vedle kterého zároveň vybudoval nakladatelství. Této kombinaci odpovídal také první název jeho firmy České knihkupectví a antikvariát (Dr. František Bačkovský). Je nutné podotknout, že mezi ostatními nakladateli ani knihkupci nebyl právě oblíbenou postavou. Ignoroval oficiální směrnice Spolku knihkupců a nakladatelů (jedna z organizací předcházejících dnešnímu Svazu knihkupců a nakladatelů) a vedl si svůj obchod i nakladatelskou činnost po svém, tak jak to vyhovovalo jeho potřebám a okolnostem. Často se kvůli tomu dostával do sporů s různými organizacemi z oboru, které se ho snažili v jeho podnikání omezit, i s konkurencí, které mimo jiné úspěšně přebíral některé autory. Závist také způsobovaly jeho výkladní skříně, které byly svého času největší v Praze a měly působivý design i zdařilé reklamní pojetí, na kterém si Bačkovský zakládal. Při zpětném pohledu měl Bačkovský v mnoha ohledech pravdu a stal se tak trochu i průkopníkem moderního pojetí obchodu s knihami.

Jeho produkce byla od počátku směřována na klasickou českou literaturu od známých autorů a také na vzdělávací literaturu, například slovníky či učebnice pravopisu. Sám Bačkovský byl autorem několika takovýchto publikací, které dílem vydal jako soukromník vlastním nákladem. K těmto dílům patří například Oprávce poklésků pravopisných i některých jiných, naskýtajících se v českých úlohách žákův vyšších tříd škol středních z roku 1879 nebo Stručné dějiny řeči a pravopisu českého vydané o rok později už v oficiální edici jeho nakladatelství. Byl mimo jiné horlivým zastáncem pravosti Rukopisů, o nichž rovněž napsal práci vydanou v Novočeském archivu literárním, edici, kterou redigoval ještě během své praxe.

Celkem se mu až do jeho smrti podařilo vydat v několika edicích okolo 540 titulů od předních českých autorů i méně významných spisovatelů. Produkci rozdělil do několika hlavních edic, z nichž jen výjimečně vybočil, například při vydání několika sociálních prací od Jakuba Arbese, Josefa Krapky Náchodského a dalších autorů tak zvaného sociálního románu, s nimiž Bačkovský vnitřně názorově souzněl. Počáteční edice Všeobecná zajímavě poučná knihovna obsahovala cestopisné, přírodovědné a národopisné práce i vzpomínkové knihy, z jejichž autorů budeme pravděpodobně nejvíce znát Pavla Durdíka, Josefa Štolbu, Jiřího Gutha-Jarkovského či Zikmunda Wintera. Kromě toho vydával i knihy politicky zaměřené nebo knihy pro děti a mládež, jejichž autoři často pocházeli z řad redakce Bačkovského časopis Mla-dé no-vi-ny pro děti, které nedávno naučili se čísti. Jejich příspěvky v podobě pohádkových a dobrodružných textů vycházely v přidružené edici Dětská knihovna. Vedle toho také nabízel edice Pohádkové večery a Sbírku spisů pro mládež vynikajících českých spisovatelů. Beletrie pro dospělé potom vycházela pouze nárazově, mimo veškeré edice. Záběr Bačkovského edičního plánu tak byl opravdu široký, a přestože začal oproti Janu Ottovi nebo Vilímkovi poměrně pozdě, až v roce 1889, po několika letech se jim stal rovným a úspěšným konkurentem. Na rozdíl od obou zmíněných nakladatelů mu ale chybělo nadání pro obchodní stránku věci.

Jedním z vrcholných nakladatelských a editorských počinů Bačkovského byla edice Dra Bačkovského Národní knihovna česká, která shrnovala nejdůležitější díla tuzemských autorů z 19. století. V edici byly zařazeny spisy Máchy, Tyla, Chocholouška, Hálka, Němcové, Klicpery, Čelakovského, Šafaříka a dalších autorů, které dnes považujeme za přední klasiky. Peníze z jinak celkem dobře fungujícího knihkupectví a antikvariátu odčerpával Bačkovský jednak náročnými a málo rentabilními nakladatelskými počiny, dále neustále nově zakládanými a posléze rušenými časopisy (Literární věstník, Oznamovatel knihkupectví Bačkovského, Literární zprávy…) a nakonec také odkupováním starších zásob od dalších nakladatelů, například od Dr. Grégra, Borového či Žákovského. Bačkovský byl nadšenec do knih a veliký vlastenec, jeho nadání pro obchod ale nebylo právě nejlepší. Dokazují to i některé jeho projekty, které zkrachovaly – například filiálka na Vinohradech a okružní čítárna, kterou musel v roce 1903 prodat. Úspěchy byly ale stále dostatečné, aby obchod běžel dál.

Z knihkupectví a nakladatelství Františka Bačkovského se stal rodinný podnik, když do něj nastoupili jeho synové Jindřich a Jaroslav, které měl se svojí celoživotní partnerkou Marií Bačkovskou. Prvorozený Rudolf se stal profesorem a později také autorem celé řady publikací, které vycházely již v nakladatelství provozovaném jeho bratry. Ti, kromě celé řady dalších zaměstnanců a budoucích knihkupců, kteří zde vykonávali svoji praxi, měli jednou podnik převzít, což se také později stalo. Netrvalo to ani příliš dlouho. V roce 1889 si otevřel František Bačkovský své knihkupectví a založil své vlastní nakladatelství, k němuž se tak dlouho propracovával, a v roce 1908 byl již na pokraji svých sil. Fyzické i psychické přepracování a také nemoc, která ho téměř oslepila, stejně jako neustálé ekonomické problémy zapříčinily, že František Bačkovský svoji situaci neunesl a raději spáchal 29. listopadu 1908 sebevraždu skokem do Vltavy. Díky zimě nalezli jeho tělo až následujícího února nedaleko Chvatěrub, kde byl také pohřben.

Po několikaletém období, kdy bylo nakladatelství pod věřitelským dozorem, získala společnost vdova Marie, která ho vedla se svými syny. V popředí byl především její syn Jindřich, jehož žena Ludmila zaplatila některé pohledávky a stala se tak největší věřitelkou podniku. Když v roce 1918 skončila válka a vznikla samostatná Československá republika, změnil se název nakladatelství na Dr. Frant. Bačkovský, Československé knihkupectví, nakladatelství a antikvariát. V květnu následujícího roku se matka Jindřicha a Jaroslava vzdala definitivně své koncese a firmu předala Jindřichovi. Ten už v roce 1918 odkoupil koncesi, zásoby i vybavení knihkupectví a nakladatelství Jana Liebicha a chtěl se tak původně osamostatnit, ale rozhodnutí jeho matky změnilo jeho plány. Spolu s bratrem se ujal rodinného podniku, který ihned přejmenoval na Jindř. Bačkovského Československé knihkupectví, nakladatelství a antikvariát. Mimochodem pokud jde o změnu názvu, nejsme ani zdaleka na konci seznamu. Bratr Jaroslav z rodinné firmy nakonec odešel. Zatímco Jindřich dostal koncesi po matce spolu se sortimentem a antikvariátem jejich otce, bratr Jaroslav získal koncesi od bratra a k tomu nakladatelství a jeho produkci. Jaroslav tak založil nový podnik pod názvem Slovanské knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Bačkovský a Hach). Pokračování v otcově podniku tak přešlo definitivně na Jindřicha.

Prokuristkou firmy se stala Jindřichova žena, ale na rozdíl od Františka Bačkovského se Jindřich věnoval především rozvoji knihkupectví a antikvariátu. Vydal tedy pouze 190 titulů, z nichž některé, jak už bylo řečeno, napsal jeho bratr Rudolf. Hlavní edicí byla Jindř. Bačkovského Československá národní četba, navazující na edici z nakladatelství jeho otce. Vyšly v ní tituly takových velikánů, jako byli Václav Beneš Třebízský, Karel Havlíček Borovský, Vítězslav Hálek, Karel Hynek Mácha, Alois Vojtěch Šmilovský, Josef Braun či Josef Kajetán Tyl a další. Několik her Klicpery, Tyla, Nerudy, Bozděcha a dalších pak Jindřich zařadil do edice Bačkovského národní divadelní hry.

Ještě před začátkem druhé světové války se od nakladatelství odtrhla Bačkovského dcera, která dříve v rodinném podniku dělala účetní. V roce 1937 si založila svoje vlastní nakladatelství nazvané Evropské vydavatelstvo. Jindřich Bačkovský podnikal i v nelehkých podmínkách nacistické okupace a druhé světové války, kdy z názvu nakladatelství a hlavní edice sice vypadlo slovo Československé, obsah jeho produkce byl však stále zaměřený na domácí klasické autory. Některá díla, která prodával, odkoupil v těchto těžkých časech od jiných nakladatelů a uvedl je společně pod názvem Odkaz národu 1940. Nelze doložit, zda šlo o výraz jeho vlastenectví, nebo prostě o nejvýstižnější název pro jeho zboží, nicméně Jindřich Bačkovský měl rozhodně štěstí, že ho kvůli tomuto názvu nezavřeli. Nakladatelství a knihkupectví přečkalo válku, a ještě mezi lety 1946 a 1949 proběhlo několik knižních aukcí, ve kterých se Jindřich Bačkovský pokoušel zlikvidoval přeplněné sklady. Rok 1949 bohužel znamenal konec svobodného podnikání v nakladatelské branži, a tak zaniklo i nakladatelství rodiny Bačkovských.

Bratr Jaroslav tolik podnikavý nebyl. Společně s Josefem Hachem sice převzal část rodinné firmy a dostal ve vyrovnání od bratra koncesi po nakladateli Liebichovi, na které založili nový podnik Slovanské knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Bačkovská a Hach), ale firma žila převážně z produkce původní otcovy firmy. Postupně doprodávali zásoby z původního nakladatelství a k tomu dotiskovali již rozebrané tituly z edic Dra Bačkovského Národní knihovna česká a Dra Bačkovského slovníčky cizích řečí. Přibližně padesátka titulů, které Jaroslav Bačkovský s Hachem vydali, bylo soustředěno především v jediné původní edici Knížky rychlého poučení, soustřeďující se hlavně na pomůcky pro měšťanské a střední školy. V roce 1927 se Josef Hach osamostatnil a zařídil si koncesi na Vinohradech. Odkoupil ji od Bohumila Špinky včetně prostor. Šest let provozoval svůj podnik, než se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život. Jaroslav Bačkovský zatím ve stejném roce, kdy ho opustil jeho společník, vyhlásil vyrovnání s věřiteli a omezil svoji nakladatelskou činnost. Podobně jako jeho otec začal i Jaroslav trpět závažnou oční chorobou a téměř oslepl. Už během jeho nemoci a po odchodu společníka mu pomáhala jeho manželka Marie, učitelka a vychovatelka. Když v roce 1948 manžel zemřel, dovedla podnik až k jeho definitivní likvidaci v následujícím roce, k čemuž by jí v dalších letech stejně přiměly politické změny.

Vraťme se ještě k dceři Jindřicha Bačkovského. Ludmila Bačkovská, známá spíš jako Lída, neměla v podnikání právě štěstí. Od roku 1937 vedla svůj vlastní podnik Evropské vydavatelstvo, v němž vydala okolo padesáti titulů. Skutečné neštěstí pro ni i pro podnik však přišlo v podobě jejího manžela Harryho Josefa Jelínka, známého jen jako Harry Jelínek.

Koncesi získala díky převzetí knihkupectví Josefa Hacha synové, které vedl její otec jako zástupce za nezletilé dědice po bratrově společníkovi, který v roce 1933 spáchal sebevraždu (viz výše). Ještě za svobodna vydala protinacistický román Státní koncentrační tábor VII od Klause Hinrichse, a právě při práci na této knize se blíže seznámila se svým budoucím manželem, který dílo volně přeložil. Je zvláštní, že si vybrala právě jeho. Harry Jelínek byl totiž známý hochštapler, gigolo z pražských barů, podvodník a za války také donašeč gestapa a tvrdý antisemita. Lída Bačkovská to buď nevěděla, anebo tomu nechtěla věřit. V nakladatelství založil Jelínek například časopis Znova, který vycházel v letech 1938 až 1944. Byl základnou pro nacionalistickou skupinu Akce národní obrody, za níž se v časopise vyjadřovala například i Růžena Jesenská. Kromě toho byl ale také plný pronacistických a antisemitských projevů. Harry Jelínek také založil novou edici nazvanou Politická knihovna, orientující se především na antisemitskou, pronacistickou a protibenešovskou literaturu. K nejzastoupenějším autorům patřil Jelínkův blízký přítel Felix Achilles de la Cámara, šéf zpravodajské služby K. H. Franka. Mimo edici vycházely i detektivky, bulvární romány a další. Snad jediným kvalitním titulem, který za války v tomto nakladatelství vyšel, byl sborník k výročí narození Antonína Dvořáka. Vše ostatní byl buď brak nebo pravicově-ideologická a kolaborantská literatura.

Teprve v roce 1942 poznala Lída Bačkovská, jaké chyby se dopustila sňatkem s Harry Jelínkem. Po dvou letech bylo manželství rozvedeno a Lída Bačkovská se pokusila vést svoje nakladatelství dál v lepším světle. Založila edici Jiskra, kde vydávala knihy pro mládež, ale po několika neúspěšných titulech v roce 1946 s podnikáním skončila. Vliv Harryho Jelínka se jí ale nikdy nepodařilo napravit.

Jen čistě na okraj a pro zajímavost o Harry Jelínkovi. On sám je jistě zajímavou postavou, a to i tím, že se stal inspirací pro známý film Velká sázka o malé pivo. Podařil se mu totiž nevídaný podvodnický kousek, a to prodej Karlštejnu. Tehdy scházelo údajně jen málo a hrad mohl „mít amerického majitele“. Po rozvodu se musel začít živit sám a založil si vlastní nakladatelství v Praze na Smíchově. Neměl však finanční prostředky, a tak se vydával za agenta gestapa (byl skutečně pouze donašeč) a zabavoval samozvaně majetek obchodníkům. Byl tedy paradoxně vyšetřován i gestapem, kterému tak dlouho sloužil. To si ostatně ani nemohli agenti z gestapa nechat líbit. Přesto vše skončilo přísnou domluvou a pár dny pobytu v cele. Ještě než stačil rozjet skutečnou produkci, byl zde konec války a Harry Jelínek se musel ztratit, a to v Bavorsku. Přestože byl veden jako kolaborant, po skončení války po něm překvapivě nikdo příliš nepátral, a tak mohl Harry Jelínek dokonce vydat dvě knihy a oženit se s brněnskou nacistkou a agentkou Erikou Bertschovou. Zbytek života strávil v klidu a pohodlí v Miláně, kde v roce 1969 zemřel jako oceňovaný malíř „německého původu“.

František Bačkovský, zakladatel nakladatelské a knihkupecké rodiny Bačkovských, obětoval literatuře vše, včetně svého života. Ani jeho synové, kteří s výjimkou nejstaršího Rudolfa pokračovali v rodinném podnikání, však neměli jednoduchý život. Definitivní tečka za rodinou Bačkovských přišla v roce 1949, tedy v roce, kdy byla soukromá nakladatelská činnost zakázána. Později už se nikdo o obnovu značky této firmy nepokusil, a tak nadobro zmizela z nakladatelského světa.

Tomáš Hejna