Smutně zapomínaný Zdeněk Dítě

Jako mladíka si ho většina lidí vůbec nevybaví, zato role z jeho zlaté éry, kdy už byl dávno ve středním věku a blížil se jeho podzim života, ty si vybaví spousta lidí spolehlivě. Zdeněk Dítě měl totiž opravdu až dětský úsměv, a když poněkud zplnoštíhlel v pase i obličeji, smál se doslova od ucha k uchu. Mimochodem pokud šlo o film, byl vždy hlavně mistrem malých rolí. Vzpomeňme třeba jeho ředitele hudební školy v hudební komedii Jen ho nechte, ať se bojí, ředitele ústavu v komediích Pátek není svátek a V podstatě jsme normální, ale napadají mě i četné další role, třeba pohádkové. Například jako zahradník v Byl jednou jeden král… se zamiloval do princezny, kterou hrála Irena Kačírková, a o hodně let později si zahrál v hudební pohádce Honza málem králem vychytralého velitele královské stráže. A potom tu jsou role v dodnes oblíbených komediích, ale k tomu se ještě dostaneme.

Narodil se 19. listopadu 1920 v Praze na hranicích Malé strany a Smíchova, a k tomu mezi romantickou Vltavou, kam se chodil s kamarády koupat, a neméně romantickými stráněmi Petřína, dějištěm klukovských her i prvních románků. Tedy pro jiné, protože později se Zdeněk Dítě i s rodiči přestěhoval za levnějším bydlením a lepším živobytím do pražských Dejvic. Mimochodem – z rodičů to byla hlavně jeho maminka, která o něj měla až přespříliš láskyplnou péči, a byla to i ona, která ho celý život vedla ke vzdělávání a dohlížela, aby se dobře učil a postupoval kupředu. Bylo to logické – otec zemřel, když byl Zdeněk ještě velmi mladý, takže matka byla pro něj nejdůležitější osobou. Nejprve vychodil gymnázium, později vystudoval obchodní akademii s velmi dobrým prospěchem, a tak se po škole mohl ucházet o tehdy perspektivní zaměstnání účetního v mezinárodním zasilatelství. Věnoval se mu ovšem pouze několik let.

Podle vlastních vzpomínek se chtěl jako malý stát například dráteníkem nebo řídit tramvaj, ale v době dospívání se jeho zájmy změnily a Zdeněk Dítě objevil jako prví kouzlo fotografie. Kvůli zvýraznění rysů na černobílých fotografiích často brali s kamarádem z matčiny kazety na kosmetiku rtěnku a tužky na oči, a tak dokonce uvažoval jeden čas i o dráze profesionálního divadelního nebo filmového maskéra. Dokonce si zaplatil soukromý kurz maskérství u Miloše Lišky. Brzy měl ale možnost vyzkoušet si divadlo z úplně jiného konce, a to jako herec.

Dítě se začal o hereckou kariéru zajímat oproti svým vrstevníkům o hodně později, vlastně až během druhé světové války, kdy začal soukromě docházet na herecké lekce k Lole Skrbkové. V roce 1941 nakrátko zakotvil ve skupině Ruch, ale klíčovým se pro něj stalo až angažmá válečného divadla Větrník, kde se sešel s řadou významných herců, většinou studentů školy E. F. Buriana. Jen někteří z nich byli v té době profesionálními herci, za Protektorátu to totiž nebylo vůbec tak jednoduché. A tak se řada z nich tehdy věnovala divadlu jen jako koníčku a pracovala v civilních zaměstnáních. Jedním z těchto herců byl i Zdeněk Dítě. Měl navíc tu smůlu, že se k herectví dostal až velmi pozdě, teprve v roce 1943, když už české kultuře přituhovalo. Tehdy na silvestra se poprvé prosadil jako loutkoherec ve hře Pan Franc ze zámku aneb Vyhraná nevěsta podle původní předlohy Matěje Kopeckého. V roce 1944 si ještě stihl zahrát pistolníka Grimpa a pana Pontepa v divadelní adaptaci Brdečkova Limonádového Joe, kde také jako herec poprvé sklidil skutečný úspěch, završený jeho novým angažmá v Městských divadlech pražských. Ovšem tam nedostal moc šancí prosadit se. 1. září 1944 se „brány“ všech divadel až do konce války uzavřely. Po válce se už nevrátil a přidal se k nové divadelní skupině znovuzrozeného E. F. Buriana, kde znovu začínal. Městská divadla pražská ale byla pro Dítěte důležitá i z jiného důvodu. Ve své vůbec první hře Liščí past se objevil po boku Adiny Mandlové a svým talentem na sebe přilákal také pozornost Martina Friče. Ihned mu nabídl roli ve filmu, což zásadně změnilo směřování jeho kariéry. Dítě si sice už vyzkoušel práci v komparzu i v několika scénách nedokončeného filmu Předtucha v režii Miroslava Cikána, ale role ve Fričově Prstýnku byla pro něj skutečným začátkem filmové kariéry. Dítě měl opět štěstí. Prstýnek byl poslední komedií, která se dostala před koncem války do biografů. Po její premiéře a několika promítáních se na čas uzavřely i biografy, protože se válka blížila ke konci.

Po jejím konci to chvíli vypadalo, že kariéra Zdeňka Dítěte bude postupovat mílovými kroky kupředu. Opět to byl zejména Martin Frič, tedy režisér, který ho pro film objevil, který mu dal první velké příležitosti. V roce 1947 to byla hlavní role ve filmu Polibek ze stadionu, následovala krásná role v Prstýnku s kolegyní Janou Dítětovou (jejich jména byla ale pouhou shodou náhod), o dva roky později také jedna z hlavních rolí v ikonické Pytlákově schovance. Následovala celá řada dalších filmů, které na konci 50. let minulého století vynesly Zdeňka Dítěte na jeden z prvních vrcholů jeho herecké kariéry. Objevil se ve filmu Otakara Vávry Rozina sebranec, ve filmu Miroslava Cikána Hrdinové mlčí, Václava Kršky Revoluční rok 1848 a také ve filmu Alfréda Radoka Divotvorný klobouk, za který byl ovšem jeho režisér novým režimem výrazně pranýřován.

Po konci 50. let se příval nových rolí ne přímo zastavil, ale změnily se jejich charaktery a pro Zdeňka Dítěte začínaly být k mání jen role vedlejší, někdy vyložené malé. Můžeme ho tak bez pochyby zařadit mezi herce, kteří excelovali zejména a na divadelních scénách, kde měl daleko větší možnosti se prosadit. Mezi lety 1948 a 1958 hrál v Divadle na Vinohradech. Nejdéle působil ve Švandově divadle, tehdy Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Často dělal pod taktovkou Františka Laurina nebo Oldřicha Daňka. Mnoho let se hrála i jeho inscenace Dva na koni, jeden na oslu, kde Dítě exceloval po boku Jiřího Adamíry a Josefa Vinkláře. Byl velmi oblíbeným kolegou. Měl vytříbenou češtinu, výrazný projev ve všech ohledech, hlavně v mimice, hlas měl vhodný i pro zpěv, čehož často a rád využíval, i když se za profesionálního zpěváka nikdy nepovažoval. Dokonalý byl už jeho zmíněný úsměv od ucha k uchu, kterým dokázal rozzářit sál. Bohužel platí, že divadlo je živé umění, a proto si u divadelních herců jen málokdy vybavíme jejich kvality, které na divadle tolikrát prokázali. Stejné je to i se Zdeňkem Dítětem. Filmové role si většina lidí vybaví, ale role divadelní?

Mezi jeho divadelní kolegy patřili Ivanka Devátá, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Josef Vinklář, Vilém Besser, ale také Dalimil Klapka. Ten v dokumentu Solidní kluk právě o Zdeňku Dítěti mimo jiné uvedl, že v posledních letech své kariéry měl velké problémy s novým textem. Za dlouhé roky divadelního hraní si totiž vypěstoval geniální paměť na texty, které dovedl i po letech odříkávat zpaměti, ale nové texty se mu do hlavy dostávaly stále hůře. Ale i po letech tak dokázal z paměti odříkávat celé dlouhé pasáže, které na divadle hrál, a to bez chyby. Jeho kamarád a kolega Dalimil Klapka k tomu řekl:

„Miloval roli plukovníka Pickeringa ve hře G. B. Showa Pygmalion. Celou dobu při ní sedí za stolem s novinami v ruce, kde měl napsaný svůj text. Nevadil mu ani film, rozhlas nebo televize, uklidňovalo ho, že tam se vše může natočit znovu. V televizi měl dokonce celou dekoraci popsanou texte a nikdo to nepoznal, ani režisér. Asi třikrát jsem po něm převzal roli, kdy o to sám požádal režiséra. Naposledy to bylo v Ajtmatovově hře Výstup na Fudžijamu, kterou režíroval František Laurin.“

Rok 1989 byl pro něj skutečně zlomovým. Ne ale jen jako pro ostatní kolegy, kteří se museli opět vyrovnávat se změnami společnosti a kultury, ale i v osobním životě. Tehdy mu zemřela jeho žena Zdenka Dítětová, se kterou udržoval opravdu dlouholetý vztah. O vztahu hovořme proto, že kvůli přepečlivé matce, které se nelíbila Dítětova přítelkyně, původně Zdenka Grossová, museli oba zamilovaní lidé čekat celých sedm let, než se po její smrti mohli konečně při malém obřadu vzít. Děti, které si oba partneři tolik přáli, ovšem nikdy mít nemohli. V mládí si oba prošli tuberkulozou, a tak jim lékaři potomstvo nedoporučovali.

Závěr života Zdeňka Dítěte nebyl nijak veselý. Ještě před rokem 1989 o něj přestali mít zájem ve filmu i na divadle a po smrti manželky zůstal Zdeněk Dítě naprosto sám. Občas se ještě objevil v nějakém pořadu pro pamětníky, ale najednou jako by se na něj ve víru nové doby zapomnělo a jako by byl zbytečný. Z tohoto pocitu jej vyvedli jeho kolegové až v roce 1993, kdy získal cenu Senior Prix. To už se ale z bytu na Smíchově, kdy po celá desetiletí žil s matkou a později manželkou, téměř nevydával ven. V posledních letech zahořknul k okolnímu světu a přestal mít o něj zájem. To vyvrcholilo v Alzheimerovu chorobu, kterou u něj ale neměl kdo odhalit, protože neměl žádnou rodinu a většina přátel již nežila nebo o něj nejevila zájem. Časem mu tak došly peníze, ale vedle toho neměl možnost se o sebe postarat. Nakonec ho, aniž by si asi uvědomoval, vystěhovali z jeho smíchovského bytu a skončil v odborné léčebně v Kralupech nad Vltavou. Prý už nepoznával lidi, ale pamatoval si naprosto přesně repliky ze svých rolí a filmů. Smutný konec života, o to hroznější, že ani na jeho pohřeb nepřišel nikdo z jeho známých a kolegů. I když je třeba poznamenat, že jejich velká část už byla mrtvá. Zemřel 11. prosince 2001 a intimní obřad bez přítomnosti kohokoliv proběhl v Mělníce. O důstojné spočinutí se mu postarala Nadace život umělce, který mu uvolnila místo ve společném hrobě na pražském Vyšehradském hřbitově.

Tomáš Hejna