Šťastný příběh stromu Republiky – 3. část

DOKONČENÍ

Rudolf Těsnohlídek

Je na čase si závěrem něco podrobněji říct o Těsnohlídkovi samotném. Rudolf Těsnohlídek byl známý veřejnosti především jako soudničkář z brněnských Lidových novin, kam vtipně popisoval příběhy ze soudních síní, které se dochovaly dokonce v několika vydaných knihách, třeba v titulu Smrt v polích a jiné soudničky, který uspořádal v roce 1964 dr. Bohumil Svozil pro bezplatnou knižní prémii edice Klíč Československého spisovatele. Dnes jde o téměř zapomenutý žánr, ale v jeho době, kdy ještě neexistoval internet a televize nebo bulvární časopisy, šlo o velmi váženou profesi. Takový soudničkář většinou šel dopoledne k soudu a odcházel po poledni s hromadou popsaných papírů v bloku, kde měl poznámky z jednotlivých řízení. Někde si dovolil napsat skutečná jména, jinde jenom iniciály. I strašlivé mordy se daly napsat s grácií a bez zbytečných katastrofických scén, většinou se ale soudničkáři chytali drobných humorných případů. Posuďte sami už podle názvů některých z nich: Na cibuli, Syrovina syrová, Uchožrout, Slepice a manželství, Žena Uriášova, Zkrocení zlého muže a další.

Těsnohlídek se narodil 7. června 1882 v Čáslavi a narodil se skutečně nešťastně, nebo lépe řečeno do nešťastných poměrů. Otec byl totiž pohodný. Pokud tuto profesi neznáte, nic si z toho nedělejte. Dnes se tomu totiž takto neříká a práci pohodných mají na starost zaměstnanci Správy silnic a dálnic. Pohodný totiž sbíral mršiny zvířat z obcí i cest a likvidoval je, aby nekazily vzduch. Toto povolání samozřejmě nebylo ničím příjemným. Jednak moc dobře neuživilo, ale hlavně souviselo s představou špíny a nemocí. Není divu, že dřív se jednalo hlavně o vedlejší zaměstnání katů, kteří si tím přivydělávali, když měli nouzi o práci. A kromě toho pohodný měl často příjmy i z čištění a prodávání kůží zemřelých zvířat. Z těchto důvodů byli pohodní, stejně jako zmínění kati, v podstatě vyděděnci společnosti. Někteří historici se tak domnívají, že dětství Těsnohlídka vedlo k jeho celoživotnímu traumatizovanému stavu. Míval často deprese a trpěl pocity osamění. Příběh Lidušky ho zasáhl takovou měrou právě proto, že ji našel opuštěnou samotnou v lese – pohozenou!

Když získal základní vzdělání, odešel na další gymnazijní studia do Hradce Králové. Zde se začal věnovat literární činnosti. Byl členem dnes neznámého, ale tehdy poměrně elitního soukromého literárního kroužku tamních studentů. Když dostudoval, šel do Prahy na Filozofickou fakultu UK (tehdy Karlo-Ferdinandovu). Studium mu sice nešlo nejhůř, ale školu nedodělal. Seznámil se totiž s anarchismem a ten ho po určitý čas držel, stejně jako známost se snad nejslavnějším českým anarchistou Stanislavem Kostkou Neumannem.

Poměrně mladý se Rudolf Těsnohlídek oženil se svojí první ženou Jindrou Kopeckou, jinak řečenou Kaja. Manželství ale nemělo dlouhého trvání a skončilo víc než tragicky – dokonce za značně podezřelých okolností, o nichž se rozepsal víc ve své knize historik Petr Kovařík. Na svatební cestu se novomanželé vydali až do dalekého Norska. Na cestu odjížděli plni očekávání a zamilovaní, domů se ale Těsnohlídek vrátil sám. Jeho žena byla údajně nemocná a na své vlastní svatební cestě měla spáchat sebevraždu. Názory na okolnosti této smrti se dodnes různí, ale spekulace o vraždě, které se sem tam také objevily, by jen zbytečně špinily Těsnohlídkovou památku a raději se o nich nebudu víc šířit. Nedlouho po svém návratu v roce 1906 se Těsnohlídek odstěhoval do Brna, který byl pro další roky spojen s jeho životem. Bohužel asi ne příliš šťastným a stejně tak ne příliš dlouhým.

Jeho útočištěm se na čas stala redakce Moravského kraje, ovšem tento časopis brzy skončil a Těsnohlídek tak odešel do Lidových novin. Tam psal nejrůznější články, než se v roce 1908 dostal k již zmíněným soudničkám. Abychom ho však neusazovali jenom do soudních lavic brněnského soudu, Těsnohlídek se osvědčil i jako válečný dopisovatel za bojů v Srbsku a Albánii i během války v Turecku, odkud posílal pravidelně reportáže. Také se znovu oženil, tentokrát s Annou Kutilovou. Ovšem ani toto jeho manželství nedopadlo dobře. Těsnohlídek se tak nikdy nedočkal potomků. Většinu času trávil v Bílovicích nad Svitavou, kam se odstěhoval, kde našel námět na svoje neznámější dílo Liška Bystrouška, a kde také našel Lidušku.

Tato aféra a vše kolem ní bylo vlastně vyvrcholením celého jeho života. V té době se také nejvíc proslavil svojí dobročinnou činností, i když i jako spisovatel a novinář měl své příznivce a rozhodně se o něm nedá mluvit jako o bezvýznamném a neznámém autorovi. První strom s ním slavnostně rozsvítila samozřejmě Liduška. Samotného výsledku svého díla, tedy sirotčince v Brně, se však už nedočkal.

12. listopadu 1928 došel Rudolf Těsnohlídek do redakce a sedl si ke svému stolu. Na místě buď napsal anebo jenom položil papír s poslední svojí básní, kde napsal:

„Až já někdy kosti složím,

s rozhláskem si vzpomenu

na Lidovky v městě božím.

Až dám sbohem životu,

kéž mne rozhlásek můj přečká

aspoň jednu sobotu.

Skromné bral jsem honoráře

za nevděčnou lopotu

plodě verše v potu tváře.

Nyní věčnou neděli

budu světit, jak se sluší,

nad hvězdami s anděly.

Věřte, konec všecko spraví,

jak už kdysi Shakespeare řek.

Žijte blaze, buďte zdrávi,

zdráv buď smích a ztrať se hněv,

třeba divný pták jsem býval,

labutí též zpívám zpěv.

Není nad veselý štipec!

V slzavém tom údolí

měl by jinak člověk tipec;

měl jsem dobré lidi rád,

sebe nejmíň a jsem nyní

nebožtíků kamarád.

Nebudiž Vám utajeno,

že jsem pseudonym si zvolil,

abych skryl své drsné jméno.

Mám se dobře, vůkol klid.

Pozdravuje známé Václav

Mrákotínský Monolit.“

Krátce po poledni nalezli Těsnohlídkovi kolegové jeho mrtvolu v místnosti redakce i s touto básní, která se tak stala oficiálně posledním jeho literárním počinem a zároveň dopisem na rozloučenou. Ten den se Rudolf Těsnohlídek zastřelil, zřejmě kvůli dlouhodobé psychické nemoci. Dnes je jeho jméno bohužel širší veřejnosti téměř neznámé, ovšem zachovala se po něm tradice, kterou dodržujeme dodnes. Zbyly po něm také básnické sbírky Nénie, Rolnička, Rozbitý stůl, prozaitské knihy Květy v jíní, Liška Bystrouška nebo Poseidon, rovněž byl první, kdo zpracoval paměti Eskymo Welzla pod názvem Eskymo Welzl – Paměti českého polárního lovce a zlatokopa. Část své tvorby věnoval také dětem. Kromě zmíněné Lišky Bystroušky se jedná i o knihy Cvrček na cestách nebo O zakleté Lúčence.

A co bylo s Liduškou?

Na závěr se sluší připomenout i osudy další aktérky tohoto příběhu, totiž malé Lidušky, které se říkalo také Bílovické jezulátko (tuto přezdívku vyloženě nesnášela), se o svém původu dozvěděla od adoptivních rodičů zřejmě poměrně brzy – vzhledem k tomu, že se jednalo v té době o velmi frekventovaný případ. Naštěstí pro ni vstoupila do života všech druhá světová válka a zájem o její osobu opadl. Později se snažila vyhýbat usilovně novinářům a rozhovory v podstatě nedávala. Vdala se, odstěhovala se a žila normálním životem. Do Bílovic se, podle dochovaných pramenů, vrátila jen jednou a šla se podívat k místům, kde byla nalezena. Stojí tam pomník, který celou událost připomíná. 9. ledna 1997 zemřela. Bylo jí tehdy sedmdesát devět let a bylo to šedesát devět let po smrti jejího zachránce. A také o šedesát osm let později, než mohlo být její datum úmrtí na náhrobku v roce, kdy byla nalezena opuštěná pod stromem v lese u Bílovic. Liduška zkrátka měla velké štěstí, a i přes svůj nelehký začátek života prožila život poměrně dlouhý – doslova jako zázrakem.

Tomáš Hejna