Zavzpomínat na Adama od Adama

Jedna z významných osobností spojených s historií Artesu je samozřejmě jeho bývalý a dnes bohužel již zesnulý předseda zpěvák Richard Adam. Bohužel mladší generaci a ani mnoha lidem středního věku dnes jeho jméno mnoho neříká. Já osobně jsem se s ním měl možnost setkat jenom dvakrát. Jednou na vánočním večírku Artesu a jednou při jeho narozeninách v sále Divadla U Hasičů. Obojí bylo krátce, snad rok před jeho smrtí. Ovšem na jevišti byl tehdy ještě štramák, a lidé v hledišti, většinou postarší ročníky a především starší dámy, byli vystoupením nadšení. Zazněly tu tehdy jeho velké hity, dnes rovněž zapomenuté, ale k těm se ještě dostaneme. Jak? Prostřednictvím jedné velmi staré vzpomínky. Jeho vlastní! A nehovořím teď ani o jedné z jeho knih, které po roce 1991 vydal a v nichž vzpomínal na svoji uměleckou dráhu i své přátele. Hovořím o vlastně už zapomenuté knížce z roku 1978, kterou dal dohromady publicista Rudolf Mihola. Obsahem jde o unikát, ale o tom až někdy jindy. Jedna z kapitol je i obsáhlou vzpomínkou Richarda Adama na začátky své kariéry. Jistě z ní vycházel i později, když svoje vzpomínky pojal obšírněji do samostatné biografie. Nicméně vzhledem k autentičnosti této jeho vzpomínky a daleko větší blízkosti k historickým začátkům Artesu (1968) Vám nyní předkládáme několik úryvků z ní. Věřím, že by proti tomu nic nenamítal.

…hned po mutaci mě to začalo bavit víc (zpěv). Napodoboval jsem odposlouchané hlasy taneční hudby v rozhlase, a tak už ve čtrnácti letech se stali mými miláčky R. A. Dvorský, Arnošt Kavka, Jiřina Salačová a sestry Allanovy. Když se vysílaly v rozhlase jejich půlhodinky, těžko by mě kdo býval dostal do přijímače. V sobotu a v neděli jsem tajně mizel pozdě večer z bytu svých rodičů a po stráních se došplhal na blízký Barrandov, kde hrál se svým orchestrem R. A. Dvorský. Sledoval jsem ho ukrytý za plotem, jak ve svém bílém fraku prozpěvuje svoje nejhezčí písničky, a tajně snil o tom, že snad také jednou… nu zkrátka, že budu takhle zpívat. Když jsem se pak později už jako profesionální zpěvák setkával s R. A. Dvorským na společných vystoupeních a vyprávěl mu to, byl, to musím říci, až dojat.

(…)

Když mi bylo devatenáct a kousek, navštívil jsem jednou se svým otcem velký sál pražské Lucerny, kde hrávaly v té době nejlepší orchestry. Po Vlachovi samá dnešní esa v muzice. Tenkrát zapálení mladí muzikanti pod taktovkou Zdeňka Bartáka – Zdeněk Pulec, Ladislav Pikart, Vladimír Žižka a jiní. Říká se, že mnoho věcí v životě přinese náhoda. A to se stalo i mne. Zpěvák, který tenkrát s Bartákem zpíval, tu neděli nepřišel. Povídalo se tam, že snad šel „na lepší kšeft“, někam s kapelou Ferdinanda Petra. No a pak už stačilo, že můj otec, který hrával s občas s konferenciérem Božou Wymmerem kuželky a tudíž se znali, za ním zašel a řekl: Ten můj kluk zná všechny ty vaše šlágry nazpaměť, pusť ho na jeviště, co se může stát! A tak v době po pauze, kdy měl „okénko“ zpěvák kapely, mě Barták nechal zpívat s kapelou, která byla tak dobrá, že jsem si to tenkrát určitě nezasloužil. Nicméně ohlas u publika byl, a tak mě kapela angažovala i na letní hraní, které měla na Slovanském ostrově denně večer.

(…)

V roce 1950 jsem dostal nabídku od Hudební a artistické ústředny, abych se stal členem tehdy zakládaného orchestru Jaroslava Ježka. Orchestr měl hledat nové cesty v taneční hudbě. Nepovedlo se to, nenašel nic a po roce se rozpadl. A mně začala pouť po všech možných kavárnách, barech a vinárnách od Šumavy k Tatrám. Tak v Praze. Vzpomínám velice rád na dobu, kdy jsem byl s orchestrem Václava Hrušky v Lucerna baru a v Mánesu. Ale z té doby, 1952 – 1953, se už datuje moje činnost ve velkém sále pražské Lucerny. To bylo skutečně hezké období. Jako stálý host orchestru Jaroslava Echtnera jsem měl možnost každou neděli v Lucerně, ale i na různých jiných vystoupeních, přinášet publiku nové „šlágry“, které se rodily v „kuchyni“ kolem Echtnera.

(…)

První sólovou desku jsem nahrál s orchestrem Jiřího Procházky. Největšího nákladu své desky jsem dosáhl s písničkou Tina Maria. Prodalo se jí milion tři sta tisíc výlisků. To ovšem vydali v SSSR. Nenahrával jsem vždycky písničky, které byly podle mého gusta, dramaturgie měla tenkrát na taneční písničku někdy svérázné názory, ale přesto se občas našla taková, která se ujala. Zvláště později, když jsem navázal spolupráci při nahrávkách s orchestrem Dalibora Brázdy, vznikaly písničky, které přinejmenším po stránce instrumentační by obstály i při dnešních požadavcích.

Měl jsem samozřejmě i několik vyložených hitů. Byla to hlavně Sid Lipmannova a Nádvorníkova píseň Příliš mlád, což byl vlastně textařův dárek pro mne k vánocům, Bayerleho Příběh naší lásky, písnička Můj strýček, ty si posluchači snad nejvíc pamatují. Je zajímavé, že jsem zpíval jako první i populární Píseň pro Kristýnku. V Lucerně, tehdy sám jen s kytarou. Bylo to ještě předtím, než ji představitel role ve hře Sto dukátů za Juana Vladimír Salač nahrál na desku. Při té premiéře měla v Lucerně na zbrusu novou píseň neuvěřitelný úspěch. Musel jsem dvakrát opakovat a pak jsem ji měl v repertoáru dlouho, vlastně doposud.

V roce 1954 jsem byl v angažmá s orchestrem Ladislava Bezubky v pražské kavárně Mánes. Jednou, když tak sedím s kapelou na pódiu mezi taneční sérií, vidím, že si muzikanti něco prohlížejí: časopis Down Beat. Byla tam reportáž o Franku Sinatrovi, jak zpívá na samostatném koncertu s malou skupinou pro velké množství diváků. Řekl jsem si, že když to jde tam, musí to jít i u nás. Řekl jsem čtyřem hudebníkům z orchestru, jestli by mě nedoprovodili na samostatném koncertě. Tvářili se nedůvěřivě. Tenkrát nebylo zvykem, aby zpěvák sám obsáhl celovečerní program. Mě to ale lákalo. Vzal jsem tedy rytmickou skupinu tehdejšího Bezubky, naložili jsme všechno, včetně basy a bubnu, do dvou osobních automobilů a jelo se. Do Litoměřic. (…) Mluvil jsem, zpíval, představoval kapelu, i trochu žertovného povídání a vtipů se našlo, mezitím jsem běhal k osvětlovači. Litoměřickému publiku se takovéhle servírování tanečních písniček líbilo. Ani nevěděli, že se vlastně stali svědky prvního představení, kterému se dnes říká medailónek, recital či honosně dokonce show.

Tak jsem dělal to první představení, uskutečnil jsem jich pak bezmála 650 po celé republice. 1957 se mi podařil hattrick. Vyhrál jsem národní soutěž taneční písničky, potom mezinárodní soutěž v Berlíně, snad první po válce v rámci socialistických zemí. Zpíval jsem písničku M2síc ve víně. A ještě jsem přivezl z Moskvy zlatou a stříbrnou medaili ze IV. festivalu mládeže. Myslel jsem si tenkrát, že mi to otevře cestu do světa. Ale nebyla to pravda. Musel jsem čekat ještě dlouhé tři roky, než se mně podařilo získat kontakty s agenturami v zahraničí. Zato se mně pak stala NDR asi na šest let druhou uměleckou otčinou.

(…)

Jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. I mě se zdálo, že toho putování po světě je už dost. v poslední době se mně zalíbilo pracovat v tzv. revuálním žánru. Varieté, noční podniky, bary a podobně. Upřímně, je to také trochu z nouze cnost. Cožpak, té nouze snad nikdy nebylo, ale za cnost bych považoval, kdyby se mně podařilo připravit divákovi trochu jiný program, než bývá v těchto místech zvykem.  Shromáždil jsem kolem sebe baletní skupinu, přizval dobrého choreografa a zakotvil jsem na několik let v pražském Tatran baru.

(…)

Byla nás, zpěváků tanečních písní, kdysi hrstka. Nebylo tak snadné se v tomto oboru uplatnit. Kritéria byla jiná než dnes (rok 1978). Nároky na hlas, výslovnost a správnou češtinu. Dnes je to jiné, zdá se, jako by všechny tyto vlastnosti spíše vadily. Zpívá kdekdo. Hudebníci, hlasatelé, herci, tanečníci, veřejní zaměstnanci, co já vím kdo ještě. A všichni – pop. Lidé už těžko poznávají, kdo zpívá. Z žádné písničky se vlastně ani nemůže stát hit, jedna překrývá druhou. Je to tak správné? Asi ano. Ať všichni zpívají. Mnohým by ten přednes slušel spíše u táborového ohně, ale kdo by to nezkusil, když se dnes nežádá víc. A je to přece lákavé poznat, jak chutná muzikantská sláva.

O Artesu se Richard Adam zmiňoval až ve své knize, i když jen krátce. Určitě o něm věděl už tehdy, ale není se co divit, že v roce 1978 se o něm vůbec nezmiňoval. Vždyť Artes byl tehdy zakázané téma, po krátkém uvolnění zdánlivě zapomenutá a ztracená věc, která skončila státním zákazem. Na druhou stranu jeho poslední slova v této vzpomínce nejen hodnotila tehdejší situaci v hudbě, ale velmi přesně padnou i na situaci v současnosti, kdy si rovněž zpívá kde, kdo a co chce, a často to je k pláči, ale rozhodně ne k poslouchání. V tomto ohledu jsou jeho závěrečná slova dávné a zapomenuté vzpomínky víc než prorocká. Ovšem jak by hodnotil situaci dnes, to už se bohužel nedozvíme.

Richard Adam (14. listopad 1930 – 14. říjen 2017) byl známým zpěvákem zejména v 50. až 60. letech minulého století. Proslul zejména jako interpret taneční hudby, především swingu, což bylo v té době na naší hudební scéně ojedinělé. Prosadit se mu dařilo i později, i když se změnami vkusu diváků se měnila i jeho úroveň popularity. Přesto si udržel stálé obecenstvo až do posledních let své hudební kariéry – jen poněkud stárlo s ním. Nicméně některé jeho písničky jsou populární i dnes, ačkoliv jen málokdo ví, že je zpíval právě on. Předsedou Artesu se stal v roce 2013 a v této funkci působil do roku 2015, kdy mu pokračování nedovolil jeho zdravotní stav.

Tomáš Hejna

Úryvky z biografických knih Richarda Adama Zpěvák se zvláštním posláním nebo špion s podmanivým hlasem a Staré lásky opravdu nerezaví – celý život s písničkou, kde se zmiňuje i o Artesu, uvedeme v příštích dnech.

Tomáš Hejna