Střípek ze vzpomínek Anduly Sedláčkové
Popravdě nejsem si úplně jistý, odkud tento malý skvost vlastně pochází. Já ho totiž našel v zapomenutém archivu novináře, který své četné články na sportovní a zároveň kulturní témata, stejně jako četné rozhlasové scénáře, jako Václav W. Hlava. Když jsem před mnoha lety tento archiv odkoupil, netušil jsem, jak dlouho ho budu dávat dohromady a kolik zajímavých věcí v něm naleznu. Jednou z nich je i tato vzpomínka, která pochází od velké české herečky Anny, nebo častěji „Anduly“ Sedláčkové. Podle některých historiků šlo dokonce o první českou filmovou hvězdu, ale zejména se jednalo o velkou herečku divadelní, dlouho působící na prknech Národního divadla.
Osobně si nemyslím, že uvedená vzpomínka pochází přímo z Hlavova pera, ale že ji, tak jako mnoho dalších věcí, posbíral pro pozdější účely, tedy pro nějaký zajímavý článek nebo rozhlasový výstup. Nehledě na to, že ho jako novináře a blízkého přítele Vlasty Buriana v tomto textu také zmiňuje. Věřím ale, že paní Sedláčkové by vůbec nevadilo, když ji touto vzpomínkou trochu připomenu. Vždyť opakování je matka moudrosti a bez neustálého připomínání věcí a lidí v naší historii bychom nejspíš už dávno všechno zapomněli. A to přeci v případě takovéto osobnosti jen tak nepřipustíme, nemám pravdu?
Přeplavala jsem šťastně Kanal La Manche!
Voda a vzduch byly vždy mým živlem a slastné protáhnutí v očistné lázni postačilo vždy k radostným požitkům. V létě jsem byla ve vodě více nežli na suchu a jednou asi jako šestnáctiletá žába jsem si to hnala přes zbraslavský most k řece. Vedle mě klusal (a klusání jej, jak se později ukázalo, proslavilo po celé Evropě) plavovlasý hošík Karlíček Pešků. Tehdy děvčata měla mít „garde“ nejen na plesu, ale i k vodě. Moje „garde“ tedy byl Karlíček a vesele jsme rozprávěli, když v tom, hrůza, uprostřed mostu jsme zaslechli zoufalé volání „Pomoc, pomoc!“. Nejvíce se polekal můj malý pobočník, který s výkřikem „To je Láďa!“ se dral na zábradlí mostu a v nerozvážné zoufalosti chtěl skočit za svým bratrem do vody. Přirozeně, že jsem mu v tom zabránila a oba zároveň s jinými chodci po mostě jsme volali o pomoc. Ta dlouho nepřicházela, až přišla z místa opravdu neočekávaného. Na břehu na prostranství na Závisti stály houpačky a kolotoč a maringotka. Dveře maringotky se otevřely a jak z brány nebeské vylétl anděl zachránce v podobě typického „Pepíka od houpaček“ ve frajerských úzkých rourách (pásek před padesáti lety) v červeném pruhovaném tričku, ve střevících s perleťovými knoflíky a jak tak byl, v plné parádě, hups do řeky! Láďa Pešků byl po řádném zavedení umělého dýchání zachráněn a my pak šli domů ve třech, ne sice vesele – ale ve třech.
Na tuto dramatickou scénu s kluky Peškovic (kteří byli také na Zbraslavě na prázdninách), jsem si mockrát v životě vzpomněla, zvláště při čtení o slávě našeho fotbalu za hranicemi a vždy jsem žertem poznamenávala: „Nebýt mne, tak se možná nejlepší halv kontinentu utopil již co ,fotbalový pulec´, na Zbraslavi, místo staršího bratra Ládi…“
Milovala jsem vodu dál, byla jsem docela dobrá plavkyně a zajímalo mne vše co se točilo kolem plování. Horovala jsem pro olympijského vítěze Švéda Avne Borga, kterého jsem pak viděla při pražském startu v Klimentských lázních. Pak jsem zase obdivovala Johnny Weismüllera a později Buster Grabena. Ty jsem však viděla v Praze jen jako fešácké tarzany v amerických filmech.
Samozřejmě, že jako náruživá plavkyně jsem se zajímala zvláště o rekordní plavecké výkony žen. Opravdovou radost jsem prožívala, když jsem se dočetla, že žena to byla, Gertruda Ederlová, matka dvou dětí, která v rekordním čase přeplavala Kanal La Manche. Nikdy jsem si nepomyslela, že s něčím podobným se také setkám ve vlastním životě.
V životě ženy jsou často při jejích plavbách různé zrádné víry, nebo doba rozhodování, na který břeh se vydat, na levý nebo pravý. U mne to tak bylo, když jsem se měla rozhodnout pro podepsání nové smlouvy s Vinohradským divadlem nebo Národním. Rozhodla jsem se – pro Buriánovo divadlo Adrie na Václavském nám., kde měli pro mě a Vlastu Buriána připravenu nejnovější francouzskou veselohru s časovým titulem: „Vítězka nad Kanal la Manche“. Titul byl později změněn na „Dover – Calais“. V ředitelně mně vlasta Burian představil kamaráda, redaktora, který musel od Vlasty Buriana dostat všechny novinky „sólo“. Byl to tehdejší filmový, divadelní a sportovní reportér v jedné osobě Václav Hlava. Nu, novinka to přece byla veliká: „Andula Sedláčková bude hrát u Vlasty Buriána!“, a tak tedy interview! Když jsme skončili, poznamenal pan redaktor usměvavě: „Doufám, že ten Kanal La Manche přeplujete šťastněji než Špaček“ To byla narážka na tehdejší sportovní aféru, kdy se nějaký mladík Špaček z Vinohrad vydával za vítězného přeplavce lamanžské úžiny.
Ani nevěděl milý pan reportér, jak jsem si na jeho prorocká slova vzpomněla. Bylo to po skutečně šťastném přeplutí Kanálu La Manche, kdy jsem se v čase takřka rekordním ocitla opravdu na tom pravém břehu u Vltavy ve „Zlaté kapličce!“
Voda a vzduch. Vodu tedy máme za sebou a teď ještě jako plavkyně se musím dostat k dalšímu mému titulu vzduchoplavkyně, jejž mi, protože jsem prý trochu ,do luftu´, daly moje velectěné kolegyně. Nic nemohlo korunovat onen titul, než můj sňatek s prvním naším vzduchoplavcem, absolventem první ,fantastické´ historické cesty Pardubice-Pardubice. Inž. V. Kašpar se jmenoval ten pán, jak jistě všichni znalci našeho letectví dobře vědí.*
Vzduch na mé zahrádce, mém rekreačním stadionku mě byl však vždycky milejší, než létat ve vzduchu nad oblaky. Plně jsem se shodovala s výrokem Karla Čapka: „Divadelní člověk má mít dvoje nervy. Jedny pro scénu, druhé pro zahrádku.“
Všechno má letět s duchem času a také výroky spisovatelů, a proto jsem později, když jsem vedla dceru Marcelu ve sportovním duchu, výrok poopravila: „Divadelní člověk má mít dvoje nervy. Jedny pro divadlo, druhé pro sport!“
A ještě něco: „Byla jsem výbornou plavkyní, ale nikdy jsem neplavala na scéně. Učit se svědomitě role má být pro herce stejnou potřebou jako dýchat zdravý vzduch při provozování sportu.
Myslím, že právě tak, jako ve všech tělocvičnách a školách by měly být nápisy: „Každý člověk plavcem!“, tak by na chodbách konservatoře a ve všech divadlech měly vyvěsit výstražné tabulky: „Žádný herec nikdy plavcem!“
Text prošel mírnou jazykovou úpravou v místech, kde se W. Hlava evidentně dopustil překlepů. Zbytek textu i s některými neobvyklými obraty je autentický
*Zmínka o Janu Kašparovi (iniciála křestního jména vznikla zřejmě nedopatřením) je v textu míněna jako vtip či nadsázka. Ve skutečnosti si Andula Sedláčková nevzala našeho prvního letce (ten zemřel už v roce 1927), ale JUDr. Josefa Kašpara, advokáta z Prahy.
Herečka jako byla Andula Sedláčková si zaslouží velký prostor, aby byl připomenut nejen její pozoruhodný život, ale i její filmové a divadelní role. A zaslouží si ho o to víc, protože její velká filmová sláva byla v době němého filmu, čímž jsou dnes její role skutečně téměř zapomenuté. Nicméně pro začátek si řekněme alespoň několik základních faktů. Narodila se 29. září 1887 v Praze do velké herecké rodiny a v Národním divadle se objevila v malé roličce už v šestnácti letech. Později působila v souboru jeho činohry hned v několika dlouhých etapách, vyplněných působením v dalších velkých divadelních společnostech. Jeden čas dokonce vedla i divadlo vlastní. Její první manžel Max Urban byl architekt a věnoval se filmu. Dokonce natolik, že s Andulou Sedláčkovou založili jednu z prvních filmových společností ASUM (iniciály jejich jmen). Společnost sice zkrachovala, ale oba manželé se umění i filmu věnovali dál. Max Urban například jako architekt studií na Barrandově. Andula Sedláčková se objevila i ve známém filmu Lucerna z roku 1925 a naposledy stanula před kamerou v roce 1930 ve filmu Tajemství lékařovo. V dalších letech hrála už pouze na divadle. Zemřela 24. listopadu 1967 při nešťastné nehodě. Při přecházení silnice před Stavovským divadlem ji zachytil motocykl.
Převracím na stole ty čtyři bledě modré průsvitné papíry popsané písmem starého psacího stroje, obdobně jako ve většině případů v Hlavově archivu. Jiří Hausmann, Karel Poláček, Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Oldřich Nový, Otokar Nejedlý – ti a mnoho dalších velkých osobností mají v tomto archivu svoje místo. A já musím obdivovat jeho zápal, s jakým sbíral vzpomínky těchto osobností a zapisoval si své vlastní. Jsem rád, že se mi podařilo část jeho osobního archivu zachránit a jenom doufám, že se to v budoucnu podaří někomu také s tím archivem, který mám já. Nicméně podobně jako on se dělil o tyto své cenné trofeje se čtenáři přes stránky novin, budu se i já o ně dělit s Vámi zde a na stránkách Forbíny. A proto se tu brzy opět setkáme.
Tomáš Hejna
