TŘI ČESKOSLOVENSKÉ FILMOVÉ SKANDÁLY, O KTERÝCH MOŽNÁ NEVÍTE

Filmová historie skrývá celou řadu zajímavostí. K nim patří také nejrůznější aféry a skandály, které doprovází jednotlivé filmy, ale také režiséry, kameramany nebo samotné herce. Ty dnešní jsou oblíbeným tématem našeho bulvárního tisku, a jsou často zbytečně nafouknuté, dokonce velmi často jsou i součástí propagační kampaně a někdy tak mají zastínit jinak nepříliš vysokou kvalitu filmů samotných. Tři filmové skandály, o kterých se dozvíte na následujících řádkách, patří ovšem do vzdálené minulosti a mají jedno společné – většina lidí o nich dnes už téměř nic neví. Pojďme si je nyní společně připomenout.

Němčina v českých kinech? Hanba!

(ROK 1930)

Vlastně se to netýkalo jenom němčiny, ale i ostatních jazyků. A přitom šlo na první pohled o banalitu, která ale vyvrcholila násilnostmi a tvrdými přestřelkami v českém tisku. Abychom byli uvedeni do situace, připomeňme si trochu onu dobu a historii tehdejšího filmu v Čechách.

V té době ještě nikdo netušil, že se filmy budou objevovat i někde jinde než v kině – natož aby si někdo pomyslel, že bude v každé domácnosti televize, někdy ne jedna, a že bude existovat několik tisíc kanálů, které se budou přepínat na dálku. Veškerá produkce se v těch letech objevovala na plátnech kin, která se tak plnila pravidelně spoustou kultury a zábavychtivých diváků, okouzlených tehdejšími „prvními“ dámami filmu a předními milovníky stříbrného plátna. Jenomže…

Na instituci zvanou dabing si museli diváci ještě hodně let počkat. Filmy byly doplněny primitivními titulky, a pokud se už objevovaly v různých jazykových mutacích, potom se točila skutečně každá jazyková verze samostatně. Často se dokonce v různých jazykových mutacích objevovali různí herci, jako je tomu i v první české zvukové komedii C. a k. polní maršálek s Vlastou Burianem v hlavní roli, který se točil také v němčině pod názvem K. und K. Feldmarschall. Mimochodem možná právě tato komedie a další první vlaštovky zvukového filmu, jako třeba melodramatický snímek Když struny lkají, zapříčinily hysterii, o které teď budeme hovořit.

Český film byl v té době oproti zahraničním poněkud pozadu, a tak se první zvukové filmy v kinech soustředily především na zahraniční tituly. Ty se v Praze objevovaly především v tak zvaných premiérových kinech, z nichž drtivá většina byla na Václavském náměstí. V té době bylo u nás pouze deset kin, která uměla zvuk přehrávat. V roce 1929 se objevilo v českých kinech už dvacet zvukových filmů, hlavně amerických. Program dál plnily zejména filmy francouzské či německé – vlastně šlo často o firmy americké produkce natočené Německy, protože pro americké společnosti byla Němčina v té době pro střední Evropu největší počet rozumějících diváků. A právě to se stalo příslovečným „jablkem sváru“. Část veřejnosti totiž měla s příchodem prvních českých zvukových filmů rázem pocit, že by se v kinech měly objevovat jen filmy české.

Pozadí celé věci vlastně souviselo s tehdejší dobou a s otázkou soužití Čechů, Slováků a Němců v jednom státě. Šlo tedy o otázky národního rázu a tím i o otázky politické. Mnohonárodnostní povaha Československa ostatně vytvářela celou řadu problémů, které se postupně projevovaly různým způsobem. V roce 1930 už mělo zvuk víc než čtyřicet kin a hrálo se přes sto devadesát filmů. Šlo o velkolepý nástup nové filmové éry, který už nebylo možné zastavit. Bylo to ale také skvělé kolbiště pro nacionální tisk, a to včetně novin pravicového politika Jiřího Stříbrného. Ty jako první upozornily na fakt, že Václavské náměstí, místo považované za jedno z téměř posvátných míst české státnosti, je plné německy psaných plakátů lákajících na německy hrané filmy.

22. září podvečer se před kinem Avion Na Václavském náměstí sešla první skupinka protestujících. Už další den se skupina znásobila a tentokrát se sešlo hned dvě stě lidí, mezi kterými byli studenti, fašisté i komunisté, a to na výzvu z novin patřících už zmíněnému Stříbrnému. Setkání rozpustila policie a zdálo se, že nakonec vše skončí v klidu. Někteří účastníci se však pouze přemístili před jiná kina, třeba před Lucernu. Zde skandovali: „Pryč s německými filmy“ a zpívali národní písně. Ovšem nezůstalo jen u toho a spolu s odporem vůči německy hraným filmům se svezly na stejné vlně i slogany propagující fašismus, antisemitismus a tak dále. Takto pokračoval průvod až na Staroměstské náměstí. Z demonstrace proti německy hranému filmu se stala demonstrace proti Němcům obecně.

Podle dobového tisku se jednalo o závažné protiněmecké nepokoje probíhající celé čtyři dny, účastnilo se jich na dva tisíce a v čele stáli, kromě jiných, i četní slovenští studenti. Policie měla tehdy chránit německé a italské velvyslanectví, řadu lidí pozatýkala a do Prahy se stáhly posily zvenčí. 24. září opět svolal pravicový tisk demonstraci na Václavské náměstí. Dav protestujících blokoval kina a snažil se přesvědčit jejich majitele, aby zrušili ohlášená představení a už nikdy německé filmy nepromítali. Takto pokračovali od kina ke kinu, někde strhávali plakáty a nadávali divákům, jinde se omezili na skandování. Před biograf Roxi, který se nacházel na Dlouhé třídě, už údajně došlo na deset tisíc demonstrantů. Majitel kino raději uzavřel a zhasl světla, ale ani to neodradilo některé skandující lidi od výtržností a na protest alespoň rozbili některá okna kavárny. Údajně proto, že jeden ze strážníků vytasil na demonstrující šavli a další policista dokonce vystřelil do vzduchu a jednoho demonstrujícího zranil.

Rozběsněný dav se otočil a přes Václavské náměstí se vydal na závěr k Německému divadlu na Vinohradech. Tam měl vytlouct až padesát oken. To už policie musela zasahovat agresivněji a na přítomné vytasila šavle i obušky. Došlo k řadě zranění, to ale naopak ještě víc podnítilo účastníky demonstrace k agresivitě. Policisté se nakonec museli na řadě míst sami stáhnout do bezpečí a někde byli dokonce vytlačeni vodou z požárních hadic. Došlo k vytlučení oken a výloh u několika židovských a německých kaváren, přestože neměly s filmy nic společného. Policejní prezident vyhlásil v Praze zákaz demonstrací, ovšem protože by musela policie sáhnout ke skutečně radikálním krokům, trvaly nepokoje ještě několik dní a ustupovaly pouze pozvolna. Vedle toho se začaly srocovat demonstrace čistě politické, ať už to byly demonstrace komunistů nebo fašistů.

Útoky demonstrantů měly samozřejmě své následky. Německy mluvené filmy nakonec museli majitelé kin opravdu na určitou dobu stáhnout z promítání, aby se situace uklidnila. Podobná situace nastala ale brzy i v dalších velkých městech a řešila se dokonce i v parlamentu, kde byli z šíření nepokojů obviněni zejména fašističtí poslanci Stříbrný, Gajda a Pergler. Proti chování svých spoluobyvatel protestovali zejména zástupci německých stran a strany židovské. Došlo i na stížnosti vůči policii a jejímu příliš mírnému zakročení. Mnohem závažnější problémy ovšem nastaly v komunikaci se sousedním Německem, kde se na nejvyšších místech hovořilo o útlaku německé menšiny v Čechách, přestože jen několik dní předtím ujišťoval Edvard Beneš na mezinárodním fóru o dobrých vztazích Čechů a Němců v Československu. Německé týmy rušily zápasy, hudební soubory odmítaly v Československu vystupovat a naopak v Německu se rušila představení českých skladatelů. Dokonce přestaly jezdit výletní vlaky a ozvaly se hlasy, aby začali Němci turistiku v Československu bojkotovat.

Spolek sdružující majitele premiérových kin se 1. října téhož roku vyjádřil, že do dvou měsíců hodlá obnovit promítání německých filmů. Došlo ovšem na určitá opatření. Zástupci kin, ministerstva zahraničního obchodu, obchodní komory, policie, členové klubu filmových kritiků a publicistů a další se dohodli na kvótách pro německy hrané filmy i na určitém druhu cenzury. Mimochodem o několik let později, při mnohem vážnějších nepokojích, spojených se situací v sousedním hitlerovském Německu, se samozřejmě i tyto události a rozhodnutí dostaly znovu na světlo. A situace s německými filmy v československých kinech? Už v listopadu se běžně znovu promítaly a jejich oblíbenost trvala až do konce války. Především se ale zvýšila produkce českých zvukových filmů, a tak problém s cizojazyčným repertoárem postupně opadal.

Smrt pod parním válcem

(ROK 1934)

Filmovou tvorbu pánů Voskovce a Wericha jistě není třeba příliš připomínat, ovšem pro laiky jen připomeňme, že se jedná o filmy Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám. Oba nerozluční přátelé se dokonce pokoušeli na vlastní pěst ve filmu podnikat, ovšem bez úspěchu. Spolu se potom vypravili do exilu za moře i s „třetím mušketýrem“ Jaroslavem Ježkem, který pro ně skládal písně do jejich her, revue i filmů. Teprve po válce se rozdělili, když se Jan Werich rozhodl zůstat v Československu, zatímco Voskovec zkusil štěstí v Americe. To je ale na jiné povídání. Nás bude zajímat třetí z jejich společných filmů, který dostal název Hej rup! Ten byl po válce prezentován jako důkaz, že Voskovec s Werichem propagovali komunismus. A to přes fakt, že u ruského obecenstva film propadl na plné čáře, protože českému humoru a dvojznačnosti nikdo neporozuměl. Přitom kdo jen trochu zná dílo Voskovce a Wericha i jejich osudy, jistě ví, že i když se v jejich díle často objevovaly myšlenky levice, nikdy neměli s komunisty nic společného.

Snímek vypráví příběh bohatého podnikatele, který se ale nechá podvést svými společníky, začne žít v přesvědčení, že je najednou chudý, a tak se seznámí se skutečným chudákem, po jehož boku hledá uplatnění a možnost obživy. Nakonec se dozví, že zdědil dům. Bohužel rozestavěný. Oba přátele nicméně napadne spásná myšlenka, že podobně nezaměstnaných lidí je víc, a když se dají dohromady, mohou spolu něco dokázat. Tím začnou své podnikání a z chudého továrníka a jeho nových přátel se nakonec stávají velkopodnikatelé. Voskovec s Werichem v tomto filmu parodovali jak americký kapitalismus, ztvárněný hamižnými podnikateli, kteří se neštítí ničeho, tak i komunismus. Mimochodem se jednalo i o první český film, kde byla použita zadní projekce! Na vše bohužel vrhá stín soudní proces, který po natáčení filmu následoval.

Film, který dodnes patří k tradičním produkcím České televize a zapsal se do Zlatého fondu české kinematografie, režíroval známý režisér Martin Frič, vystupující také pod přízviskem Mac Frič a v tomto případě pod společným pseudonymem všech tvůrců F. Formen. Jeho jméno je spojováno s nejúspěšnějšími filmy Buriana a s mnoha dalšími populárními komediemi českého prvorepublikového, ale i poválečného filmu. Jen málokdy se ale hovoří o tom, že díky natáčení Hej rup! skončil nejen před soudem, ale málem také ve vězení a dokonce se z něho mohl stát žebrák.

Jedna ze scén, při které se oba hlavní protagonisté konečně dostanou k práci na stavbě silnice, končí snahou vyžehlit pomocí parního válce kalhoty. Ten potom, protože se ani jeden z nich v řízení nevyzná, ujede a projede přímo skrz nedalekou „tavernu“, kde odpočívají ostatní dělníci a další hosté. Scéna je dokonale humorná, i díky detailním záběrům prchajícího komparsu, ovšem jen pro toho, kdo neví, že při této scéně tragicky zemřel jeden člověk.

Z dnešního hlediska se jedná o osobu absolutně zapomenutou. V době vzniku filmu to tak ovšem nebylo. Jednalo se o bratra populární herečky Xeny Longenové (manželky ještě známějšího Emila Artura Longena), jistého Adolfa Heinricha-Marka, původně divadelního ředitele, který zkrachoval a živil se jako komparzista a příležitostný herec. Tak tomu bylo i v tomto případě, což se pro něj bohužel ukázalo osudným. Heinrich-Marek byl poloslepý a špatně chodil, navíc byl jako herec spíš podprůměrný, a tak ho Martin Frič, nebo někdo ze štábu, posadil tak, aby nebyl na kameře příliš vidět. Tehdejší film ještě neznal takové množství filmových triků, a tak se hodně věcí dělalo naživo. Herci proto museli být bdělí a museli dávat pozor na pokyny režiséra, které se předávaly ústně. Heinrich-Marek měl ale v den natáčení smůlu. Podle pamětníků a zápisu ze soudního procesu přišel úplně náhodně, a tak byl informován jen zběžně. Nikdy se nepodařilo zcela objasnit, co se vlastně stalo. Každopádně ho účast na filmu stála život.

Heinricha-Marka zachytil při scéně válec a ukončil tak jeho život. Snad chtěl zahrát svoji roli co nejlíp a přehrával, nebo prostě neslyšel, případně mu nikdo dostatečně nevysvětlil povahu scény, či se mu zamotala pod nohy některá část kulis. Prostě se při scéně zdržel v místech, kde neměl. Když se později odvíjelo soudní řízení, při kterém byl obviněn samotný Martin Frič, zjistilo se hned několik zajímavých věcí. Předně byl Frič souzen podle předpisu, který pocházel už z roku 1875 a nebyl do té doby nikdy zrušen ani upraven. Podle něj nesměl jezdit válec nikde, kde bylo větší množství lidí. Při soudním přelíčení, které se konalo 7. ledna 1935, vypovídal mezi svědky i Jan Werich a spolu s Fričem tvrdil, že udělali vše pro to, aby se nikomu nemohlo nic stát. Jenomže předpis v zákoníku hovořil jasně, a při natáčení došlo k jeho porušení. Nakonec bylo úplně jedno, jak k nehodě došlo a kdo ji zavinil. Frič byl odsouzen podle platných zákonů. Hlavní úlohu hrál třeba fakt, že válec nebyl nikým řízen a měl bourat kulisy, s čímž měl skončit na prostý pokyn: „Zastavit!“ To soudu úplně stačilo k verdiktu: „Vinen!“

Režisér Frič byl nakonec odsouzen na pět měsíců vězení, ale trest byl podmíněn dvěma lety, takže do vězení nemusel. Horší to bylo s pokutou. Jako režisér byl odsouzen k náhradě škody, tedy k proplacení peněz rodině zesnulého. Film byl pojištěn na dvě stě tisíc, a tuto částku nakonec musel Frič opravdu zaplatit. Jen pro zajímavost – dvě stě tisíc byla tehdy neuvěřitelná částka, za kterou jste mohli objet celý svět. Za desetinu této částky jste mohli mít slušný byt i malý domek. Frič měl tedy velké štěstí, že soud přihlédl k zaostalým zákonům a pojistka pokryla náklady. Všichni přitom riskovali opravdu hodně. Na tehdejší dobu se všichni tvůrci věnovali filmu nezvykle dlouhou dobu, natáčení se neodehrávalo v několika dnech nebo týdnech, ale měsících a o to horší mohly být následky negativní reklamy v podobě úmrtí při natáčení. Frič navíc kvůli Hej rup! obětoval jeden další film a kameraman hned dva. A to tehdy nebylo málo.

Film Voskovce a Wericha měl nakonec doma velký úspěch, i když mnoho lidí jeho nejhumornější aspekty tehdy nepochopilo. Pro komunistickou veřejnost se například jednalo o první film, který představoval veřejnosti kolektivismus, ale nepředstavoval ho s dostatečnou razantností. Přitom byl v tomto ohledu myšlen vyloženě jako parodie, protože Voskovec s Werichem rozhodně neměli příběhem, tím méně scénou s kodrcajícím vozem dělajícím při jízdě máslo v úmyslu propagaci komunismu. Naštěstí pro ně si tehdy díky pseudonymu hodně lidí myslelo, že film je zahraniční výroby, a tak se hned v několika recenzích objevilo, že není nic divného na nízké kvalitě filmu, když byl točen zahraničním režisérem. Kvalitu filmu tak objevily až další generace. A filmový skandál Martina Friče se zesnulým komparzistou? Na ten se postupně téměř zapomnělo.

Falešní filmaři a Bátorička

(ROK 1961)

Už se vám někdy stalo, že vás na ulici nebo v restauraci oslovil neznámý člověk a lákal vás na konkurz do filmu? Kdo by odolal jednoduchým vějičkám: „Paní, vy jste přesně ten typ pro kameru,“ nebo: „Slečno, vám by to slušelo ve filmu, přijďte na konkurz,“ případně: „Vy jste druhý Gregory Peck, vy prostě musíte přijít na zkoušku.“ Bohužel se často jedná o podvod nebo při nejmenším o nevhodný žert. Někdy může být dokonce nebezpečný, zvláště u dívek. To samé, ale ve větším měřítku, se stalo i v případě dvou podvodníků ve slovenských Čachticích. Jejich jednání balancovalo na hranici špatného vtipu, podvodu a v tehdejší době protirežimního jednání. A dost možná, že v některých chvílích hraničilo i s pornografií a sexuální delikvencí.

Slovenské Čachtice jsou nejznámější samozřejmě díky dramatickému a dodnes trochu mysterióznímu příběhu o čachtické paní Alžbětě Bathoryové (slovensky Bathoričce). V tomto příběhu je všechno, co vyžaduje slušný horor nebo thriller – láska a chtíč s trochou sadismu, tragédie, dramatičnost a trocha záhad, třeba zmizelé dívky a zavraždění mládenci v lesích kolem hradu. Alžběta Bathoryová měla být grófkou na velkém panství a dědičkou nebývalého majetku. Když její manžel zemřel, cítila se opuštěná a našla si milence. Když začala stárnout, náhodně zjistila, že k jejímu omládnutí pomáhá koupel v panenské krvi, a tak se podle legendy začaly v okolí ztrácet mladé panny, které byly zabity, v jejichž krvi se měla koupat. Tolik legendy a pověsti, z nichž dodnes s oblibou čerpají autoři záhadologických publikací – a občas i filmoví tvůrci. Mezi ně se měli zapsat i Ladislav Fabianič a Emil Barč. A opravdu se zapsali, jenom ne tak úplně jako tvůrci.

Emil Barč pracoval jako vedoucí fotografického oddělení ve slovenském Geologickém ústavu Dionýza Štúra a jeho setkání s Ladislavem Fabianičem bylo náhodné – prostě nastoupil na stejné oddělení. Kupodivu i přes to, že byl už dřív trestán, a to za vydávání se za lékaře a podvody s antikoncepcí. To ale Barč nemusel vědět, ostatně dodnes se nepodařilo objasnit, jaký měl právě on podíl na celém filmovém podvodu a celé aféře. Jeho příbuzní po letech tvrdili, že byl vlastně také obětí. Kdo ví?

Co se vlastně stalo? V ústavu pracovala i jistá Mária Rusnáková, která pracovala i v tehdejší Osvětové besedě. Právě ta se stala nevědomky důležitou postavou v následujícím dění. Barč a Fabianič, neřešme, kdo s nápadem přišel, jí navrhují pro její hlavní úkol rozvíjet kulturní činnost, že pomohou natočit amatérsky pojatý film podle románu Jožo Nižňanského o Čachtické paní. Barč se vydával za vystudovaného režiséra a k tomu oba podepřeli svoji nabídku i tvrzením, že mají dohodnuté odkoupení výsledného filmu Československou televizí, konkrétně Štátnym filmem. Tehdejší vedoucí Osvětové besedy to muselo znít jako rajská hudba – měla by činnost jako nikdo jiný, byla by pochválena za svoji práci, a ještě by se podílela na projektu, který bude v televizi. Jenže?

Natáčení bylo nakonec zamítnuto oficiálními místy jako příliš drahé a nerentabilní, ale podle pamětníků byl tehdy Fabianič odhodlán prosadit si za všech okolností „svou“. A dost dlouho mu to procházelo. S razítkem, které měl už dříve z Osvětové besedy, si vypůjčil oficiálně kameru i filmový materiál. Je třeba podotknout, že šlo tehdy o materiál sledovaný, velmi přísně evidovaný a určený v podstatě hlavně pro oficiální účely státních institucí, především filmu. Přesto se Fabianičovi podařilo obojí získat, a také se mu díky tomu povedlo získat od Národního divadla kostýmy k zapůjčení. Jenomže první problém se objevil při spolupráci s lidmi, kteří se ve filmování trochu vyznali a měli dělat štáb. Pouzdra na filmy se jim zdála lehká a všimli si i nedostatků v odbornosti svých „šéfů“. Tehdy se ale ještě nic nedělo, to až později.

S odstupem času některé herečky vypověděly, že je oba údajní filmaři nutili kvůli konkurzu do milostných scén k fotografování v intimních polohách, často prý úplně nahé. Některé na to přistoupily a prý je potom oba vydírali a požadovali sexuální služby. Ovšem podobně jako dnes je to těžké s odstupem času dokázat. Zatím filmaři využívají zájmu lidí ke svému podvodu, a tak třeba od jednoho vinaře využívají pohostinnosti až za šest tisíc korun, protože mu slibují štědrou odměnu za natáčení v jeho sklepích. První větší chybou je najmutí části komparzu ve sklárnách u Bratislavy. Když žádají od vedení skláren uvolnění většího množství zaměstnanců pro natáčení, ředitel se začal ptát na úřadech a zavětřil první podvod. V televizi nikdo o ničem nevěděl a Barč s Fabianičem začali tvrdit, že pracují pro Umělecký film. V té době neexistoval internet a vše se muselo řešit zdlouhavě poštou nebo po telefonu a dohledávat informace v kartotékách a spisech. To je důvod, proč obě jejich podvod procházel tak dlouho.

Oba údajní filmaři se zatím přestěhovali do Čachtic nejpozději 25. května téhož roku a ohlásili se jako zaměstnanci Uměleckého filmu. Většinu rolí nakonec chtěli obsadit z místních zdrojů, a tak vyhlásili konkurz, což přivedlo spoustu zájemců z okolních obcí. A hodně místních se ze zájmu o filmování i o slušný honorář hlásilo, hlavně mladých dívek, které v tom viděly naději na úspěch i jak se dostat z vesnice do velkého města. Barč a Fabianič přitom dál využívali pohostinnosti místních, kteří věřili, že se jim nakonec filmování vyplatí. Všichni je hostili, někteří i pronajali své domy a hlavně sklepy, kde se měly natáčet scény mučení a trýznění dívek grófkou je jejími pochopy. Nakonec se ale ve sklepech odehrávaly scény podobné těm z dnešních pornografických filmů, i když zatím jen v oblečení jako zkouška. Jen s tím rozdílem, že aktéři vůbec nevěděli, co vlastně dělají, a že kamery, které obsluhuje Barč, jedou většinu času naprázdno, bez filmu. To už se nelíbilo jednání filmařů ani některým místním, a to i proto, že se začalo šeptat o explicitních návrzích mladým dívkám a setkávání s nimi na místním hřbitově.

15. června se takto měla natáčet noční scéna se sedmi skoro nahými dívkami na jedné z lesních cest. Nekonala se díky zásahu Veřejné bezpečnosti. Ta už o den dřív všechny členy „štábu“ a hlavně oba zmíněné muže zatkla a odvezla. Případ tak skončil před soudem, kde se oba hájili tím, že chtěli skutečně natočit amatérský ale vážně míněný film o Alžbětě Bathoryové. Soud ovšem o tomto jejich úmyslu zcela oprávněně pochyboval. Od chvíle, kdy byl námět v Bratislavě oficiálně odmítnut kvůli finanční náročnosti, jeli totiž oba filmaři na vlastní pěst. Vypůjčené kamery a materiál byly ve skutečnosti ukradeny – i když je pravděpodobné, že kamery by se nakonec na své místo vrátily. Vzhledem k množství použitého filmu, k tomu často znehodnoceného zbytečným opakováním scén, se rozhodně nedalo očekávat natočení seriózního filmu, vzniklo by jen pár záběrů, po zbytek doby jely kamery jen tak. Jaké tedy byly motivy Barče a Fabianiče? Šlo jim o peníze, respektive o pohodlný život za peníze druhých, kteří je hostili a platili za ně v hospodách? Šlo o prostou recesi? Nebo snad mělo jít o provokaci vůči režimu? Konec konců se jim podařilo několik husarských kousků, které by se tak daly vnímat. Ukradli materiál a vybavení, o kterém si většina lidí myslela, že je neodcizitelný a přísně střežený. Pohybovali se pod falešnou legendou filmařů několik týdnů po Slovensku, aniž by vzbudili pozornost státního aparátu – dokonce místní předseda MNV v Čechticích se nechal přesvědčit, ačkoliv měl být ze své funkce opatrný.

Jak celý skandál dopadl? Pozoruhodné je, že vlastně žádnou větší dohru neměl. Oba hlavní aktéři si odseděli vcelku krátké tresty ve vězení – Barč rok, Fabianič tři, protože byl již v minulosti pro podvody trestán. Do médií se informace prakticky nedostaly, jen v kronice Čachtic zůstal krátký záznam, kde se píše: „Dňa 19. V. prišli do Čachtíc občania, ktorí sa vydávali za filmových pracovníkov a tvrdili, že mienia natáčať film Alžbeta Bátoryčka, ku ktorému začali robiť i prípravné práce. V ich prebehu sa zjistilo, že uvedení občania nie sú pracovníci filmu, ale podvodníci.“ Jak se ukázalo při nedávném pátrání investigativního novináře a dokumentaristy Jaroslava V. Mareše, ze soudních spisů se ztratil fotografický materiál a nejspíš i část důkazů. Snad v důsledku toho, že o případ měl nebývalý zájem generál Janulík, Náčelník správy Veřejné bezpečnosti. Právě ten nejspíš zajistil, že se o případu na veřejnosti příliš nehovořilo.

Až před několika lety se podařilo současným badatelům zjistit osudy obou hlavních aktérů. Emil Barč zůstal v Československu a před několika lety zemřel, obklopen svojí rodinou. Ladislav Fabianič v roce 1967 utekl za hranice a zůstal v exilu, kde se dostal až do Svédska. Nutno poznamenat, že se tam zřejmě neměl špatně. Stal se zde soukromým doktorem a podle zápisu si před jméno přidal šlechtické von. Je to zajímavé, protože podle záznamů nikdy medicínu nestudoval a jeden z jeho podvodů se dokonce týkal falešné gynekologické praxe. Víc informací, jak píše Jaroslav V. Mareš ve své publikaci Přísně tajné skandály, bohužel nemáme.

Tomáš Hejna